KLÍČ
Utíkala jsem sama chodbou vedoucí přímo ze sálu někde k záchodům.
V tom temnu se mi až nechtělo věřit, že jsem stále na nohou, dokud mi
opravdu něco nezaklínilo cestu. Spadla jsem na kolena a dlaněmi se zvedla ze
špinavé země tak rychle, jak to šlo, a zmizela za dveřmi toalety. Dveře se za
mnou zabouchly rychlostí blesku a po rachotu od podia zbyly jenom dozvuky,
které se sem nepřetržitě nesly. Tak příjemně se mi točila hlava, že mi bylo
dočista jedno, že kolem mě chodí muži a před zrcadlem jsem si spokojeně myla
ruce. Zkoumala jsem v zrcadle svůj obličej zespoda a jak se tak otáčela,
osušila si ruce o kus látky. Ze dveří jsem vyletěla stejně rychle, jako tam,
akorát, že mnou byl někdo brutálně sražen. Asi nějaký chudák nebo tak…
„Ty nemáš oči? Nemůžeš se dívat na cestu?“ zaburácel vskutku
jinak sympatický mužský hlas.
„Jé, nejsi to ty, cos tam před chvilkou šaškoval na tom
podiu za tím Dý-dý džej pultem či co to…“ házím oči a poklepávám prsty na hruď
drobného potetovaného kšiltovkáče. „Ne, počkat, ono to furt hraje!“ přikrčím se
a zadržuju další osobu. „Tomu už se podařilo utéct, víš?“ nasávám vůni krku
někoho jiného. „Čert to vem!“
Plachtím si cestou zpátky do sálu a hups! Patero kluků na
scéně oblečených v černo-červených uniformách hrající to, co všichni
známe.
„O-ou!“ řvu s davem a skáču, co to jde.
Ono už to totiž tak dlouho nejde. Ovinu si svůj zrzavý cop
kolem ramen a jdu navštívit toalety znovu, tentokráte už ne před koncertem, ale
po. Ano, tak rychle to skončilo. Opravdu jsem měla pocit, jakoby kolem
prosvištěl energetický hurikán a nasál mě do svého středu. Tak paralyzovaná
jsem stála a opírala se o útulnou stěnu tmavě červené barvy za rohem vedle
dveří na záchod.
„Chceš si čuchnout?“ prošel nějaký frajírek se sepjatou
pěstí a cpal mi ji k nosu. Naštěstí svůj zájem soustředil zjevně někam jinam,
protože jak se objevil, tak se zase ztratil.
„Není to Víťa?“ zaslechlo jedno z mých paralyzovaných
uší o kousek dál z nějakých dívčích zmalovaných úst. Zase jedna třešnička…
Fanynky. O chvíli se z kousku medu stal roj vos a má řehtavost nemohla jít
stranou. Ale trošku mi ho líto bylo, trošku.
„Postav se vedle tý potetovaný krávy, třeba na řadu přijdem.“
zaslechlo druhé z mých paralyzovaných uší a pomalu začínalo dávat pokyn
mozku, ať zvedne pravou ruku a uštědří majiteli hlasu jednu bezzubovku. Ale
stalo se něco, co mozek nezamýšlel. Majitel hlasu byl také majitel té hrudi, po
které se mé prsty projížděly. A tak jsem se k němu přisunula dřív, než se
stihl zabouchnout na záchod.
„Slečno, značka pro pány.“ upozornily mě ústa nějakého
staršího pána s plážovou košilí.
„Oni tu mají značky?“ udivila jsem se a s otevřenou pusou
si to konečně štrádovala tam, kde předtím. Na pány označkovaný záchod. Hned za
dveřmi u umyvadla se na mě nalepil nějaký páchnoucí ožrala a dýchnul mi na
tvář. „Slečno, jste tu špatně. Jste v nesnázích, jako kráska v nesnázích,
to je kráska v nes…ííích…pčíík.“ Na(ne)štěstí se mu udělalo špatně a
poblil odpadkový koš přede mnou. Připomínala jsem si důvod, proč tady chodím.
Dveře od kabinky bouchly, až se kus plastu otřásl a já konečně po dosednutí
pocítila úlevu. Při zapínání kalhot mi vypadly s hlasitým cinknutím klíče,
protože na záchodě bylo tak nějak ticho. Všechen hluk se teď soustředil na „med“
tam za dveřmi. Klíče mě donutily se ohnout, takže mě zarazilo, co vidím. Z vedlejší
kabinky se ozývaly vzrušující zvuky a ani pohled nebyl o nic horší. Muchlovali
se tam dva kluci. Jeden – tmavovlasý k sobě mačkal kluka s modrými vlasy.
„Páááni.“ ujelo mi. Oba se zarazili a přestali se líbat.
Plácla jsem se rukou přes pusu a v tom momentě mi na odporně špinavou vykachlíčkovanou
podlahu spadl konec copu. V tom samém momentě jsem se narovnala, vzala za
kliku a vmžiku byla venku z toalet až za značkou.
Nebylo zbytí, peníze došly, alkohol vyprchával, krabička bez
zeleně… Ale ta poloviční rulička v mé kapse by se mohla hodit. Sedla jsem
si do pohodlného křesla vedle toalet a zahleděla se do dálky na lidi. Ubývalo
jich a med si konečně mohl přihnout na svůj osobní prostor. Obracel do sebe
panáky na baru jedna báseň a zahleděl se směrem k toaletám, tedy vlastně ke
mně. Po chvíli se tím směrem skutečně vydal. Přiblížil se a spravil si mírně
vygajdané černé rifle, které na jeho tenké nohy sotva padly. (…Hlavně, ať jsi
zdravý a šťastný, pomyslela jsem si...) Zastavil svou klátivou chůzi a zapálil
si cigaretu. Místo aby ji kouřil ve stoje, ohnul se a kouřil ji hlavou dolů.
Obrátila jsem hlavu svou a sledovala, co bude dál. Asi něco hledá, pomyslela
jsem si. Ono mu totiž nejspíš něco spadlo. Rozpálila jsem svůj konec ruličky a
vydechla voňavý kouř do prostoru. Zachytily to jeho radary a otočil blonďatou
hlavu. Našpulila jsem rty a vydechla zbytek. Asi se mu nahrnula krev do hlavy a
neviděl, protože se otočil ke zdi a to úplně špatně, takže se praštil do zdi,
až mi ho bylo líto, tak jsem se konečně zvedla a otočila hlavu vzhůru nohama k jeho
obličeji a vykouzlila úsměv.
„Ahoj.“ …a nabídla mu ten nezapálený konec
vytažený rovnou z mojí pusy.
„Né, né, díky.“ odpověděl a zapáleně zakroutil hlavou. Upřel
pohled zoufale na zem a nechal povadnout všechny mimické svaly.
„Ty něco hledáš, že?“ zeptala jsem se sladce. „Ne!“ vybafla
jsem, až sebou cukl. „Tobě tu něco spadlo…“ přikývla jsem s psíma očima
ála Ty chudinko. Ale s dobrým úmyslem.
Vypadá to, že se probral z nevšímavé extáze a věnuje mi
pohled doprovázený pokornou řečí. „Já jsem tu někde ztratil klíče.“
Ha! Bingo!
„Pomůžu ti!“ přizvala jsem se vesele do hry Na lezenou, aneb
kdo bude mít větší díry na kolenou a bude chrastit kovem, vyhrává, a klekla si
na všechny čtyři. Zalezla jsem za něj ke dveřím na označkované toalety a
hmatala naslepo po tmě kovovej svazek. Místo toho jsem se rýpala v chuchvalcích
prachu a kouskách z podrážek obuvi návštěvníků. „Kolik klíčů je
ztracených?“
„Všechny.“
„Jé aha, tys je neztrácel po jednom? Z opasku?“
„Z toho jsem je právě ztratil.“
Jako by mě to překvapovalo. Karabinka + poutko, skvělá to
věc…
Jedna otočka doprava, jedna doleva, jeden šláp dozadu a
měkká to věc na mém pozadí. „Jé, ty tam máš hlavu? Promíň.“
„To je dobrý.“ odpustí mi mou trefu, což mě vůbec nebere.
Spíš bych ho chtěla ještě slyšet. Zpívat nebo mluvit…ale co klíč?
„Mám je! Díky za pomoc.“ zvolá a během momentu se chystá
nenávratně zmizet. Nechci mu nastavit nohu, ale…
„Juchů, promiň. Kde byly? Můžu hádat? Jsem skoro střízlivá,
takže třeba… v tvé kapse?“ zvednu se země, oprašuju si dlaně o sebe a
dívám se mu nepřetržitě, ale pěkně do očí.
„Budeš se divit, ale ano.“ odpoví překvapivě.
„Hmm, trefa. Takže…jdem to oslavit, když jsme si tak skvěle
zalezli a vytřeli?“ uplatňuju metodu pokus-omyl, nemám žádné peníze a jen cením
veselím zuby. Nabídnu se, že mu ze zad oberu chuchvalce prachu, které se tam
neměly jak dostat (opravdu se tam nedostaly) a on souhlasí. To je sen! Je to
sen, protože, když se otočí, není to on, ale nějaký přitroublý pajdulák bez
panenky Barbie.
Ne, počkat, to není sen. Ta panenka Barbie jsem já a on
skutečně vypadá jak ken. Blonďatý, boží, rozcuchaný a roztomilý ken. Nedokážu
si pomoct natolik, že se k němu natáhnu, rozpřáhnu ruce a co nejtěsněji ho
obejmu. A mám klíč <3
