O současnosti

Tak.
Spadla klec.
Teda, ona nespadla, pořád tu čumim. Jen čas utíká a já se smažím a to jsem nic nebrala, ani nejedla, darem jsem se zařekla, že nebudu kuňkat nikdy víc.
Krásný příběh jen pro silné žaludky exkluzivně zde. Jako vždy samozřejmě čistě me4me, takže zrcadlo ode mě pro mě. Jak snadné.
Začněme u toho, proč se nedožiju konce roku.

Tak zaprvé, člověk, co za něčím jde, čistě z doměnky či z přesvědčení, že to vyjde, je blázen. Teď jsem psala kámošce, že jsem se zbláznila, tak uvidíme, kolik zvednutých rukou tu bude. Nejsme ve škole, to já celou třídu poslala učit se do sborovny. Vždyť to je přece v pohodě...
Hezky se to čte, ale nikdo z Vás zatím nic nepochopil.
Já taky ne.
Proč jsem v tom sympatickém a nebezpečném metru s pracovním názvem Život nastoupila na šťastnou jednokolejku a ta šťastná jednokolejka se v zatáčce vybourala a zastavila se na kraji skály? *Kurnikšopa!
Když z ní vystoupím, čtyři roky se rozplynou jak voda a mě bude trvat nevímkolik let, než se proměním v něco jiného. Samá voda... Když ne, tak si to vypiju. Jsem zvědavá, jak to bude chutnat, já totiž nikde vystupovat nebudu. Pořád se hýbu, vagón se hýbe i sám od sebe. Už, ups. A o oko ani jinou část těla při vystupování přijít nechci. Ještě, že ten vagón má okna, ať můžu shlédnout případně se objevi/y(?)vší přátelské obličeje, ze kterých mi zůstal v hlavě jeden sviňák bez zubů, teda s jedním zubem vpředu, syn milionáře (se zuby) a kamarádka.

Každý budiž naplnivší svou úlohou úlohu naplní.

Ten, kdo je bílý, může být očerněn. Ten, kdo je černý, nemůže být obílen. 

Takže, když jsem žáky na jejich smutné oči pustila do sborovny, nějak mi nedošlo, že smutné oči nezmizí, pouze se upevní, zjistí a hle! Máme tu jeden názor v hlavičce a druhý v rukou. Oba se používají občasně, podle potřeby, a vzájemně si odporují. Samozřejmě se používají po jednom, ještě jsem neviděla člověka se smát a brečet současně. Když se chce, tak je po stole, když se chce, tak je po škole. A teď je otázka, jak se z toho vymotat? Jak ty děti zvládnout a nedostat padáka? No, lítat chci, ale nahoru. Sborovna je malá a jedna zlá tuška se mi zasekla do nohy.

Už dva měsíce se lidi kolem mě řítí jen tak k Zemi nebo se někde kopnou a já nemusím udělat NIC (???). Plazící lidi jsou lechtivá představa, to není ona. Ta co se stala, vypadá takto: Když mě v roli chodkyni objeli(y) cyklisti(ky) v třípruhovém počtu, mleli(y) v záchvatu kolových možností něco o metráku, přejeli přes kolejovou cestu a jednoduše ve dvojko vytřeli chodník. Hehe. Magie přece neexistuje a já se jim samozřejmě nesměju, já beru vše smrtelně vážně. Taky proto píšu tento článek, že jo.

Jeden syn otce známé firmy si ukopl nohu poté, co vystoupal na jeden z posledních schodů uprostřed zápalu vysvětlit mi, že opravdu už nemůžu být taková jaká jsem, abych se dostala z vagónu použitelná. No níc, jen boty to bude chtít za jenpětku nový... A do postele patří ležák.

Kamarádka mi koncertovala doma. Já jí vysvětlovala něco o klacku a už se utíralo víno. Druhý den se texty zapoměly na stole, aby se vzápětí, během mé spontánní vůle dělat doprovod jako žena ženě (kamarádka kamarádce!!!), objevil bezzubec, a kamarádka si své texty vyzvedla.

Zmíněného bezzubce p(r)otkaného černou tuškou potkal podobný osud v mírnější verzi na krátkou chvíli poté, co se nás pokoušel zabít v autě a uprostřed dálnice, když zrovna nepsal smsky, řídil nohou.
O tom, že jsem se včera v autě za jízdy napájela divotvorným nápojem, kouřila z okna, vřískala Bílou barvou o hmyzu, dokud bezzubec nenaložil nějakou voňavou paní z ulice, kvůli které se mi neustále zasekávaly vlasy v okně - Lepší shořet, než vyhasnout, to není. Nastal čas montáže frajerských světel v bengových barvách /v ten den všechno modré/ na čumák auta. Ještě pokutu jsme nenaložili. A ani nenaložíme, protože tady jsem teď jasnovidec já, jelikož vím, co bude dál.
A to je to, proč vám to píšu.
Ne, já to píšu sobě, správně, to jsem se spletla, jelikož mi nejde spát ani jíst, tak možná někdy zítra fotka mého pasu obejmutého dlaněmi, když mám ruce v bok.
Když mám tři ruce, pak čtyři a nakonec ani jednu, jsou tu ještě n(r)ohy!
Skákat budu pořád.
Však proto tu jsem.

A ještě bych psala o tom, jak se matce dostala kočka z vany za krk, kde se zasekla, ale o tom až, když se zase zapnu či vypnu.
Ještě nevím.
Dneska jsem se pokoušela pálit na zastávce cigaretu. Šlo to. Šlo jí i vyhodit za sebe. Vedle mě koš, tak jsem se zvedla a spolu s ní tam dalších dvacet vyhodila, tolik much jednou ranou mi přišel nevědomky pochválit nositel podoby s Mimoněm, který ve střízlivé vnímavosti zaregistroval narozdíl ode mě, že v ruce stále držím zapalovač. Tak jsem dostala dvě modré L&M a dva dny. Včera.

Současný čas.

O minulosti

Toto bude velice informativní článek.
Informuje mě totiž o tom, co v běžné životarychlosti nezaregistruju. Aby se to dalo lépe podchytit a vysvětlit, využiju tohoto zrcadla, pročež bylo stvořeno, a budu se snažit o jeho co nejjasnější podobu.

Takže, dovolte mi, ("hejťáci"-> vpravo nahoře je křížek, chlívek 'přidat komentář' nechte na pokoji) abych začala shrnutím.


Každý z nás zná a používá slovo minulost. Minulost v sobě skrývá prvky současnosti i budoucnosti, stačí se dívat a poslouchat. Viděné bílé mohlo být řečené černé a naopak. Vše se se vším prolnulo.
Živým příkladem budiž minulost a já.
Znovu, opět, zase: Synonyma, jež pro mě mají životodárný význam.
Neopakovat chyby komplikuje slovo 'kdyby'.

Takže, ve srozumitelné formě tyto moudra a téma článku, zní: S čím zacházíš, s tím taky scházíš.


Kdyby byly v lese ryby
Minulost na mě, po přirozené odmlce v souladu se Zákonem kauzality, opět zaútočila. V přesnějším slova smyslu jsem já zaútočila sama na sebe, jen v časově širším horizontu. Pokrytecky nejchytřejší věk překračující desátý rok života a končící zhruba tříčtvrtinou roku dvacátého, dal o sobě s odmlkou vědět v prachsprostých lžích vysíláných jinou(ými) osobou(ami) o mé osobě, květnatě rozepsaných po různých koutcích internetu, dozdobených mými nedomyšlenostmi v psané či vizuální formě, teď. V podstatě šlo o to, vychrlit co nejvíce, často zbytečných, informací na každou nově příchozí osobu do blízkosti mé osoby, aby nezůstal žádný prostor pro vytvoření vlastního názoru o mé osobě nově příchozí osobou (krásné souvětí :).
Důvodem a záminkou (ač je to k nevíře) byla má nevyvinutá osobnost, můj strach z narušení mého, dnes už dávnopadlého přesvědčení jen o mé pravdě, vycházející z přísloví Mladej, blbej.
 Jelikož nevydržím dlouho stát na místě polního strašáka ani u většinových komor, otvírám si stáleještěmladé srdce zde. Psaní zůstává mým koníčkem na cestě za poznáním a doprovází mě už od druhého stupně základní školy. Jakoby to bylo včera, kdy jsem třídě předčítala své humorné slohové práce popisující drobné životní události mladé kapely Cinema Bizarre, jakoby to bylo včera, kdy jsem si založila svůj první blog, jehož název byebyekitty vznikl z přátelské pohnutky kamarádky K. a jakoby to bylo včera, kdy jsem vdechla život tomuto deníčku o plkání v nejhlubším smyslu života (čti: ničeho). Vše z toho se dá užít v dobrém i špatném, jsou to konkretismy. Dá se z nich uplést cop a následně švihat nebo hladit.
Je to prosté: Tam, kde není voda, nejsou ryby. Ale tam, kde je voda, můžou být ryby.


Upletla jsem si sama na sebe cop.
Když už se něco stalo, stalo se. Když už jsem obešla stůl, obešla jsem. Není účinější metody učení, pro nás na Zemi, než zakusení vlastního pochybení na vlastní kůži. Přikláním se k názoru, že vše je součástí celku a každý z nás se rodí s plánkem života v kapse, do které nemůže sáhnout, protože si jí krátce před vtělením účelně zašil. Je pak humorné protloukat se světem mezi spoustou unylých obličejů, když pro každého jsou podmínky stejné. A hned tu máme vysvětlení proč se směju mezi lidma nejen v tramvaji a také proč jsem chtěla a chci věřit každému, a i nos mezi očima mi udělá radost. Ti, co přicházejí zkřivit mi mou víru, odcházejí hluboce zklamáni a nebo přicházejí stále znovu - jsem pro ně drogou. Neustále se smějící a věčně se radující kus z masa a kostí stále na očích je ale pro některé přesto málo. Nejradši by ze mě servali pás cudnosti, zanechali stigma a ještě mi padesátkrát řekli, že je to pro mě dobře. Proto píšu tento deník. Vše se stává jakoby méně přístupné, iluze bytí je tu zamlžena, neslyšíte můj hlas, potěšit či ublížit je snazší a méně účinné zároveň (?). Je na každém, co si pod čím představí. Každý může přemýšlet libovolnou dobu, aniž by měl pocit, že mě nudí a kdykoli se vydat do kybernetické či osobní sféry a vyjádřit své cítění nazpátek. Jsou to vlákna a jaké si je upleteme, takové je máme, přátelé. Já jen píšu, interpretujete vy.

Je to vůbec poprvé, kdy je mi ctí použít v úvaze druhou osobu, jelikož počet vás, návštěvníků, přesáhl pěticiferné číslo.



Tahle smlouva o vtělení úmyslně pozapomenuta, může pozvednout nejen intelekt, ale také rozklíčovat staré časy, a zrovna já bych to potřebovala, takže cituji pana Conrada:


  "Je dobré zauvažovat jednotlivě o každé větě."


§1) Obdržíte tělo. Toto tělo je nové a jedinečné. Nikdo jinak nedostane totéž tělo.

§2) Obdržíte mozek. Může být výhodné ho používat.

§3) Obdržíte srdce. Nejlepších výsledků dosáhnete, když se mozek a srdce používají vyváženě.

§4) Obdržíte lekce. Nikdo jinak nedostane přesně tytéž lekce jako Vy ani je od Vás nemůže přebrat.

§5) Můžete dělat, cokoliv chcete. Všechno, co uděláte druhým, se k Vám vrátí zpátky.

§6) Lekce se opakuje tak dlouho, dokud se nepochopí. (I přes více vtělění.)

§7) Tato smlouva je pro všechny stejná. Neexistují výsady, i když to někteří tvrdí. (Ručně připojené změny nemají platnost.)

§8) Dostanete zrcadla, abyste se mohli učit. Mnohá zrcadla vypadají jako jiná těla. Jsou tu k tomu, aby Vám ukazovala, co je ve Vás.

§9) Pokud se Vaše tělo zničí nebo přestane fungovat, dostanete nové. (Může dojít k čekacím lhůtám.)

§10) Smlouva o vtělení vyprší teprve tehdy, když všechny lekce dospěly k uspokojivému výsledku.

§11) Co je uspokojivé, to určujete Vy!


 "Užitečné pokyny a tipy":


Není cílem, mít při opuštění těla pokud možno co nejvíce peněz.

Za slávu či oblíbenost se neposkytuje žádný bonus.

Nemusite se řídit chybami ostatních.

Pravidla tu jsou od toho, aby se přezkoumala.

Tvrzení druhých o cíli mohou svádět z cesty.

Nemůžete nic udělat špatně. Nanejvýš to může trvat déle.

Čas je iluze!

Máte přístup ke všem odpovědím přes speciální spojení ve Vašem srdci.

Všechno v učebním prostoru reaguje na vyzařování srdce.

Pokusy poškodit učební prostor vedou k omezením.

Nikdo Vám nemůže odebrat zodpovědnost.

Násilí nikdy nevede k řešení.

Může být užitečné sledovat, jaké situace se opakují.

Drogy (legální i ilegální) mohou zkreslit vnímání lekcí.

Když si všichni počínají určitým způsobem, nemusí to znamenat, že to je správné.

Zřídkakdy existuje jen jediné správné řešení.

Můžete podat žádost o odpuštění.

Pro nikoho neexistují zvláštní dodatky.

Jste milováni. (I když jste v Bronxu nebo v Somálsku.) Všechno ostatní je klam.

Lekce jsou zvláštní příležitosti k vývoji a nemají špatné záměry.

Může být riskantní svěřit své tělo někomu jinému.

Bránit druhým ve vývoji nepřináší výhody.

Dostáváte příležitost (především v nočních hodinách) tělo opustit.

Vzpomínky na zkušenosti mimo tělo se neukládají v těle respektive v mozku.

Pohrávat si se svým tělem je Vaše právo. Pohrávat si s tělem ostatních vyžaduje jejich souhlas.

Snažit se opisovat nemá smysl!

Ten, kdo Vám nabízí životní pojištění, je podvodník.

Svévolné ukončení vtělení vede ke spoustě zbytečného papírování.

Vědecká dobrozdání a svaté knihy slouží k zmatení.

Nejde o to, být první.

Nejde o to, vypadat chladně a odměřeně.

Nikdo ve Vaší situaci nevypadá lépe než vy.

Nejste jediný, kdo pochybuje o smyslu smlouvy o vtělení.

Jelikož jste s touto smlouvou souhlasili, je zbytečné stěžovat si na to, že jste tady.

(Jo Conrad, 15.3.2002 přeložil Jiří Fiala)



Tak a jsme zase o něco chytřejší. Pokud jste to dočetli až sem, a chystáte se jít pospávat do sladce pofidérních červánků všeobecně uznávaných činností, lituji, ale nepodáte si ruku s pravdou, nepodíváte se na sebe upřímnýma očima a nesetřete pavučiny z očí nebo ze starého divanu, jak bylo míněno. Nevadí, já sama tu přece řeším sebe. Takže dál.


Tichá voda břehy mele
S největší pravděpodobností jsem nikdy neplatila za tajnůstkářku a skromný počin přírody. K mé smůle mi to v ptáčecím věku, zmiňovaném v třetím odstavci, pěkně zatopilo. Já samozřejmě tehdy netušila, že si zakládám na požár (nakonec i k němu došlo, hodit očko můžete zde http://katiekyklop.blog.cz/rubrika/bonus-jak-mi-shorel-pokoj), nicméně, už to zase hoří, cítíte, jak se taví kovy a síra?

Vyvstává otázka: Co jsem zač?
"Co JSEM zač?" ne "Co jsem byla zač?"
Hoří to a otvírá uklouznuvší brány do temnot minulosti, které bych po sebeosvobozujícím rozklíčování a objasnění vám všem, už ráda nechala spát. Naneštěstí se objevují lidé, jež přímo magicky přitahuje nimrání se v cizích táhlých a zapáchajících zbytcích kostí a starých nebo nových věcech, upravováním informací, a tito lidé se nadále s plným nasazením budou v ohni smažit a přivolávat ostatní, protože hlubší smysl, než touhu po pozornosti to, podle mě, nemá. Ha, jsou to smažky. Ale beze mě, přátelé, beze mě. JÁ TĚŽKÉ DROGY NIKDY NEBRALA A BRÁT SE NECHYSTÁM, tudíž mé vnímání objektivní reality je čistě subjektivní (krásné souvětí znovu :). STOJÍM SI ZA VŠÍM, CO JSEM V ŽIVOTĚ UDĚLALA, protože opět dle mého názoru, kdybych měla s něčím nebo s někým problém, daleko bych se nedostala. S problémy to máte jako se závažím. Ze začátku je příliš necítíte, ale když si je na bedrech ponecháte, později vás může srazit k zemi. Pro jistotu, na závěr dnešního článku, přiložím seznam mých objektivně posouzených vlastností (haha) a nebudu sem psát o tom, co nemám, abyste se kdokoli vyhnul pokušení: JSEM LASKAVÁ DO TÉ DOBY, NEŽ MI NĚKDO SKOČÍ NA HLAVU ČI NA SRDCE, PAK PŘESTÁVÁM BÝT LASKAVÁ, NÝBRŽ IGNORUJI. KDYŽ TO ANI S IGNORACÍ NEVYJDE, PŘESUNU SVÉ TĚLO NA TAJNÉ MÍSTO, KTERÉ NIKDO NEZNÁ (až na Zrcadla) A OPĚT VE SVÉM NITRU VYTVOŘÍM OÁZU PODLE MÉHO GUSTA.


Teď konkrétně k tomu, proč vznikl tento článek, následující otázky pokládám přímo našim oblíbeným a na rovnováhu upozorňujícím "hejťákům":  
'Kde nebo kdy existuje nějaká hranice minulosti se současností? Existuje vůbec?'
'Zabývám se váma kvůli sobě nebo kvůli vám?'
'Zabýváte se mnou kvůli mě nebo kvůli sobě?'
'Proč se o mě zabýváte beze mě?' (trochu úchylnější podoba této věty zní: 'Proč se mnou komunikujete beze mě?')
Psychicky choré tentokrát vynechám, ti mají svůj žlutý domeček daleko odsud. Nicméně děkuji za život, tedy za možnost vývoje, děkuji za všechny lidi, co uvědoměle děkují také a děkuji vám, že jste to dočetli až sem. Budiž vám má zpověď pro mě nápomocna při vytváření úsudku a následném konání nejen v souvislosti se mnou, ale také se spoustou jiných lidí.

Děkuji za to, že jste!



+

A nebyla bych to já, abych nepřidala nějaký klíček k tomu, jak poznat, kdo v okolí jsou zatím nevybarvení "hejťáci". Nic takového samozřejmě dělat nebudu, jako vždy se budu soustředit jen na to pěkné. Takže, nedávno jsem si v hlavě při jedné vzrušující chvíli opět propočítávala nějaké číselné výrazy a vyšly mi jen příjemné věci. Bylo by radno napsat, o co konrétně se jedná, ale už žádné konkretismy, přátelé. Také si vás natolik vážím a věřím, že jste všichni velice moudří a schopni přijít na to, o co se jedná, že radši všechna čísla vynechám, abych ponechala záclonu zataženou. Nemusíte přece vidět, jak honím ptáky po bytě :)

B+C = 3
B+D = 4
D+C = 4
A+C = 8
A+B = 8
A+D = 9

A na závěr poslední kouzelná věta: Buďme každý vědomým tvůrcem své reality, vždyť od toho tu jsme! :)

Ships in relations

Život je jako lodička na moři. Něčí ztroskotá velmi brzy, něčí dopluje až za obzor. O ztroskotaných lodích polemizovat nechci. Píšu, kvůli těm plujícím.

Toto je vůbec první článek čistě v mém rodném jazyce, tedy v češtině.

Tak tedy, každý z nás má svou lodičku získanou narozením. Od ranného věku byla směrována blízkými, později třeba kamarády, či autoritami. Záleží na každém z nás, jak blízko si k sobě ostatní lodičky pouštíme. Někdo si udržuje patrný odstup kvůli špatným zkušenostem, někdo patrnou vřelost navzdory nebezpečí vzniku lodní díry. Na někoho permanentně prší, jiného prohání vichřice, to je ale jen příroda a její přirozený proces. 

Proč máme všichni tak v oblibě přírodu? 

Protože je v nás, jsme jí součástí. U přírody ale nefunguje žádná jistota. Chceme si být v životě jistí, proto už od kolébky posloucháme rodiče, studujeme různé školy, pracujeme...  To nám ale nezajistí štěstí, za kterým se se vší bezhlavostí ženeme. Nepomůže dokonce ani to, když zdánlivě dosáhneme 'toho, co jsme vždycky chtěli'. Dávám to do uvozovek, protože je to v podstatě nemožné. Nefunguje dokonce ani rovnice jistota rovná se štěstí. To, že jste vždycky chtěli mít děti a teď jste si je pořídili, neznamená, že budete do konce života šťastní. V jistém smyslu to váš život obohatí, ale prchavě... 

Proto se upínáme k přírodě a snažíme se rozřešit co nejvíce jejích tajemství, třeba pomocí věd. Samotné tajemství ale spočívá právě v tom nevyřešitelném. To je totiž jediná jistota, která vlastně sama o sobě ani jistotou není, protože i na to, co jsme se domnívali, že se nikdy nepřijde, se přece jenom časem přijde, aspoň z části, když ne úplně. Vzhledem ke složitosti této věty přikládám příklad: Zajímá nás smrt, co je potom. Máme to (ne)štěstí, že si prožijeme klinickou smrt a šup! Tajemství z části vyřešeno (aspoň z pohledu jedince). Takže jediná možnost, jak dosáhnout pomíjivého štěstí a aspoň na okamžik ho uchopit (cítit) je kontakt s ostatními loděmi.

Dotek přírody

Kolem pluje spousta lodí, o kterých víme, ale i nevíme. Proplouvají těsně kolem nás a my si jich ani nevšimneme. Buď je nechceme vidět, opředeni a obrněni předsudky, pomluvami, či vlastní otupělostí nebo díky četným poškozením lodní konstrukce. Dopředu nikdy nevíme, na jaké vedení narazíme, tak se různě obeplouváme, a teprve až usoudíme, že jsme se obepluli z dostatečné vzdálenosti a dostatečněkrát, odvážíme se hodit lano. Tohle je první skutečný a zároveň jeden z nejrizikovějších kroků dopředu. Pokud i na naší lodi přistane lano, byl to krok správný. Aspoň minimálně, ale byl. Dále následuje nahazování dalších lan, vzájemná správa lodí a o společném plavení už tu psát nemusím. Na to každý, kdo se dočetl až sem, přišel sám. 

A tady jsem se taky chtěla dostat. Symbolismu však ještě neubyde.

Zdroj: Google

Když už jsme v poznávání dospěli až sem, je třeba zdůraznit, že jsme to my, kdo ovlivňuje mořské proudy. Konkrétně, v našem státě a době, ve které žijeme, se o to snaží vláda. Ta však ani neprošla osvícením, ani detektory lži, takže zbývá pevně držet kormidlo a dávat si veliký pozor na to, kam se ubíráme. Není totiž nic horšího, než nechat se bezhlavě unášet proudem. Je to možná pohodlné, ale na moři (v životě) o pohodlnost nejde. Jde o to nést odpovědnost. Největší úskalí je si toho nevšimnout, protože i nevšímavost je naše chyba! Tak nám to předkládá postmoderna a 'většinový' náhled a tvoření hierarchistických pravidel. Dnes platí: "Každý svýho štěstí strůjce." A to bohužel i v neštěstí. Stále převažují lodě se značnými trhlinami, či proděravělými plachtami, takže je třeba hledat štěstí a přírodu jinde. Nestačí obklopovat se v pohodlí domova květinami, dřevěným nábytkem a všemožnými variacemi hry na přírodu. Je to jako hra na schovávanou, akorát ve značné přesile. Přírodu si nemůžeme pomanit žádným způsobem. Ani jí rozkolíkovat a zaškatulkovat, jak mají mnozí z nás dnes v oblibě. Nevyzrajeme na ní. Můžeme se jí ale otevřít a to tak, že se oprostíme od všech předsudků, přiznáme si vlastní nedůležitost a přemýšlíme. Nezabýváme se sebelítostí ani pochybnostmi. Zkusíme se 'otevřít'. A první odměna ze strany přírody je patrná a dokonce nezbytná!

Omílaná ve všech ztělesněních lidské kreativity, uctívaná a jedinná přeživší už od té doby, co se na obzoru objevily první lodičky. Láska.

S kůží na trh

Když už jsme poznali největší tajemství lidstva, přirozeně by měla vyvstanout otázka: "Proč je spousta věcí tak složitá, když stačí jediný 'laskavý' přístup a vše by mělo jít samo?" 

Každá loď má jiný výhled, v tom spočívá další překážka. Když to shrnu, představy a realita se od sebe mohou značně lišit. Proto je tak těžké najít vzájemně blížící se pohledy na svět. Spousta lodí zdánlivě plují, přitom se ale jen otáčejí na místě a ze zrezivělého kormidla jim prská stejně zrezivělá voda, která prosakuje zboku. S takovou fasádou se těžko hledá. Ono se ani hledat nechce. Tohle nemůže přirozeně vydržet, proto se vytváří další rezivějící díra a tak to jde pořád dál, dokud se zašlým kormidlem zase nezačne řídit. Do té doby promlouvá příroda, aby se to vůbec stalo. V praxi to znamená naběhnout si, či dokonce spustit nějaké psychické onemocnění. Nic nevzniká bez příčiny, jen je možné, že ji někdy nevidíme. Takovýto problém zakryjou plachty, ale vyvstane na povrch při společném zakotvení. Pak už je jen na nás, zda poplujeme s tíhou způsobenou odhalením utrženého lanka u kormidla a budeme tak riskovat vlastní poškození lodi.

Postmoderna vytváří divně propletený svět na pomezí fantazie a reality. Globalizací se dosáhlo mnohého. Uvedu to na příkladu této stále popularizované panenky. Jakmile jsme si ji mohli u nás v malé zapadlé zemi prohlédnout zblízka na pultech hračkářství a přinést za velké peníze domů, získala pro nás najednou jiný rozměr. Už to nebyla ta nedosažitelná Barbie, která je k dostání pouze na druhém konci světa. Najednou jsme poznali 'ten' pocit. Ano, pomíjivý pocit štěstí, který nás někam posunul - k další tužbě. Měli jsme ji doma, mohli jsme ji obdivovat ve dne, v noci. Dotáhli jsme to dokonce tak daleko, že ji někteří začali považovat za jakýsi symbol krásy a podle toho taky začali konat, což je jen vysvětlení první věty pod tímto obrázkem. Dnes se nám vzdaluje jakési povědomí o tom, co je 'správně' a co už je 'za hranicemi'. Tím to je, posunuli jsme hranice.

A jak se v tom orientovat? Návod na plavbu/život neexistuje. Stačí poslouchat, naslouchat přírodě. Věřit a neztrácet naději, poslouchat vlastní potlačené instinkty (nemyslím doslovně, neskákejte za jízdy z tramvaje jen proto, že přeskočila jiskra) a příliš se nebránit.

...bránit se něčemu jenom kvůli strachu, že přijde strach navzdory pěknému, které bude, když to přijmete je stejný nesmysl jako dobrovolně potápět svoji loď. Neexistuje větší zbabělost. Tak se nepotápějme dobrovolně, ale radši možnost svobodné volby využijme, ne promrhejme.