Lap-cool

Vidina svobody, ať uděláš cokoli, je ostrá. Terč na šipky se necuká. Ba nemá ani mžitky. Toto není záruka. Nic není napořád, život nemá jízdní řád. A vlasy mi voní jarem, v tom většinou kolem plavem. Je čas jít dál, o kus líp. Vodou brouzdat, víc se poznat, k činům doznat. Ztraceným časem pláž vnímat smím. Anebo s ním. Sním. Jsem nádoba, tvoje dcera, mé vědomí není třeba. Stačí to tvé, o kus dýl. Sleduje mě, to já vím. Taky se směju, tým za týl. A bude třeba přizývat se, kdo koho podá? Živé maso víc, než míň. Sázet v nadsázce svůj humor i v lásce. Laskat lísku citem svým. Skládat, to je víc, než míň. Myslím si kmitem zářícím...

Jedna rada - to se předá. Vyhoďte televizi, překáží mnohé vizi. Vyhoďte Katyinu, radí bez profilů mezi lidmi, tudíž se prodává zdarma za cenu lichvy.
Lapeni v těle, vadí, že vás tak prezentuji na scéně? Obrazy zmizí, těla jsou ryzí. Každé je sémě, co stíhá Země zasít, tvé "ze mě" - to je tvůj klid. Já vám i děkuji, že mám kam jít. A že si můžu vybrat. Nebude nikdo mě na stroj natahovat a zapínat. Bude jen nad počasím oči přivírat. Každý, kdo má mě rád, kdo se nebojí zaříkat a né nad sebou naříkat. Čas jede dopředu, sednu si na scénu a řiď... Bude mi vždy líp. Ulevím těm, pro které předu, ostatním nic neprovedu. Budu tančit víc, než míň. Svobodně můj mele mlýn.

Vakuum

Jsou podobni, jako hacky klesaji. V podobe dna se ztraceji. Bez hacku svou zpoved rysuji, ztracena ve svem haji. Zelenem potaji. Vidite me na placku, rysy me na podtacku. Splynuti. Proc pisu bez hacku? Protoze je to potaji. Vitam vas ve svete, co ostatni neznaji.
Chci podekovat za splynuti, krasne, nejkrasnejsi. Rada se tetelim blahem, kdyz dopredu neb dozadu plavem. Laska ma je kamen, vhod ji s klidem do kamen. Rozhori se plamen, drivi z lesa neberem. Jen susim nohy potaji, at me neznaji. Mou vzdusnou dusi ponorenou hluboko v busi. Poust me davno omrzela, uz nejsem mala, vsak stale tusim, ze mam vas rada, at jste slepi nebo hlusi. Jste lide a to vam slusi.
Slysim hlasy, co maj pravdu driv, nez tusim. Davaj silu vsem dusim. Kolem ramen cerna stuha, domenka nic neznamena. Konani je svata pravda, jsi sam sebou, za to jsem rada. Patras ve me potaji a asi to poznali. Nevadi, jsem stava cela, odeznivam do ztracena. Vsaknout te mam, mas svuj klin, drz svuj zivot pevne svym mecem zaricim.
Vzkaz se jemne v tichu preda a ty ctes si do ztracena. Tvoris svuj svet, ostatni, jsi jen ty, nic vic neni. Vnimas, tepes, ryska ostra, je tva, tak rysuj, v kamnech zvolna praska. Prikladam svuj dalsi rym, bud stasten, chci a to ja vim.

Zrcadlení

"Teplo sálá z hudby, nic neshořelo. Halí mi má ramena a černá plachta kryje stůl. Hřát potřebuji jak mořskou sůl. Stůj, chlapče, stůj. Koupíš si na ohýnek kůl? Mám rozdvojit svůj um a na dvou místech býti, neboj. Ještě jsem se nerozhodla, i tak se to dál, víte, předá. Tlak, čas, síla nedozírná, i tak vás potká venku, doma. V Plzni nebo v Ostravě, já jen píšu, né, že ne. Hříšně bude na scéně, ať na té nebo na téhle. Je mi ctí, žes' femme fatale, vzýváš děvče hledané. Na chvíli být vedle tebe, pak platit, plašit, tento rok se shledáme. Jsi mé nebe soukromé a tohle má obživa, kdo tedy s kým začíná? Je lehké brát to očima. Mám ráda tě zaživa a budu vždy tvá svítilna."

(Za)mlžení

  Musím se smát.
Letos mi bude dvacet a stále se nacházejí lidé, co vědí naprosto přesně, co bych si měla teď a tady počít se svým časem/životem.
Je drahý, když je ze sekáče? Kolik (mě) podpírá nohou?
Podívám se zblízka.

  Není tomu tak dávno, co tahle podoba patřila lidské duši odmítající se spárovat s maskou/tělem. Možná se dnes naučí nové věci, z nás, z vás a možná, že bude brzy součinně asistovat u některéhož boku jako doprovod. Je mi až překvapením, kolik nožiček má. Nepíšu, zítra to být nemusí. Píšu, tělo se orosí, před sebou vidím kolik z vás, né asi, se propadlo, svůj život v mráz... 

  Pro začátek je vkusné zdůraznit, že úvaha ze mě pro mě je účinná a to jen a pouze, pokud jsme tu sami (dva). Sic je to dlouho, co jsem sama, nesděluju tajemství zdarma. Chvíle, kdy jsem (se) našla, nepominula, stále je tu sláva, hurá, zamilovaná.

  V krátké chvíli všechno znova, rychlost je stezka jediná bezpečná, jak když jsem se na vlasech houpala (hlavou dolů visela) a ups, teď jsem se přiznala. Možná ovíváte hřeby břehy, však jádro žhne zde, v (mojí) zemi. Kde kontrola mysli jest?

  Kdysi se mi zdálo, že vidím všude hady. Plazili se za mnou, byli na posteli. Utekla jsem k rodičům, jakože to přestane, a pak jsem sáhla na hadí kůži, a tiše vyla ne a ne. Nicméně nic nepomohlo, rozbolely prsty, až nakonec pár let na to, zatnula jsem pěsti. Nikdy nikam neutečeš, pokud nemáš štít, a já si ho nevšímala, dokud neměl chtít. Teď už ano, stejnej příběh a vysoký průvodce. Před zraky nikdy nevytanul, leč cítím ho v zásuvce. Je v mysli, doma, v každé díře, vyhledává temnotu, a to všechno jenom proto, že chtě(jí)li ho mít za notu. Oni jsou vy a já jsem on, gratuluju ke hře. Zvon.

Odkazem bedlivé moudrosti budiž projití odstavců pozpátku (elhkat en) aneb co je nahoře, nemusí býti dole neboli co funguje jednou, funguje vždy v nekonečných proměnách noci, neb tam potmě je mat, ve světle zkrat.

Ze mě IV.

"Stráže, odveďte ji!" zaprášilo se za kopyty koní, stáje prázdné, kurníky vykradeny, poslední peří slétlo shůry. Královská pokladna, co se ze dna týče, peníze vzduch nezvedají. Jen prach a špinavých rukou stopy. Do své dlouhé cigánské sukně vajíčka a za ocásek kozu. Jak ta uměla naříkat v touze zabít múzu.
"Je v dáli."
"Vydejte se za nimi, máte-li v srdci království."

Po králi nebylo ani stopy, jen mi zahřál ruce. Slyšela jsem své ledviny, a co se zad týče, malovala potají.
"Ohřejte Vaší výsosti vodu na bolavé klouby."
Jak ráda bych se proběhla mezi lány, louky orosila, spolu mraky jsme směrovali, slábne síla. Štěnice na úprku.
"Je libo Vaší výsosti lektvary?" ohnula hřbet stará čarodějnice. "Nesmutněte, jste skoro v cíli."
"Království je ohroženo."
"Psst." položila jí prst na rty, jako když planeta zvedne vlny a spláchne část pevniny. "Když jste byla malá a já si s vámi hrála, byla jsem i muž potají."
"Jenže teď zná mé tajemství."
"Vždy svítí světlo do tmy."
Když nesdílím, nežiju. Když neslídím, užiju.
"Vaši lidé to vědí."
"Děkuju láskou do tvé víry, ať naplní ti mísy, jako kdysi..."

Uběhlo sedm dní a královna vydávajíce se na hřbitov přes vyschlý potok pro světlo, aby našla svůj odraz, znovu onemocněla, dále od těla.
Za bránou hradu vycházející slunce bodalo stráž do očí, velký vůz svá kola roztočil a přiblížil se ke kbelům pro krávy. Na královském dvoře rušné shromáždění se shluklo a uprostřed pikle peklo.
"Pamatujete si něco z té noci?" pootevřela rty a kapka vody se roztříštila u nohou obrněných mužů.
"Je tady."
Hlasitý dusot kopyt se opět rozezněl nádvořím a děti vyskakujíc, začaly vytahovat své trpící obličeje.
"A dost! Tohle je Ze mě, ne do mě ani v domě!" zahřměl táhlý tmavý mrak a zpoza něj se vyřítil drak. Vystřelil ze srdce oblohy a zamířil dolů na Zemi. S hlasitým dusotem uprostřed nádvoří, načechral svižně své bujné pápěří. Lidé se rozutekli ke zdem pevnosti, tváře si kryli před unikající sírou z ohromné tlamy.
"Na počest mého návratu, zapaluji tuhle almaru." zvolal král a dav přikrčen strachem chřadnul.

Na bílém pobřeží, zatímco královna sbírala mušle a ulity, svolávala mořské koníky, ptala se, co jim udělali, že jsou tak malinký. Král seskočil z draka.
"Domníváte se, že jsme dva?!"
"Ó, vítám vás, můj pane. Tělo mi chřadne, ale duše patří vám a vždycky bude."
Zlatavé šupiny potřísněny lacinou krví mladé cigánky mu omýval mořskou pěnou. Za krkem starou kudlou, mu vyřízl trn, drak šlehl do skály.
"Ať vám neshoří vlasy, Vaše výsosti." podal jí ruku. "Netušil jsem, že vás okrádají." poklekl před ní. Přitiskl na čelo své dva prsteny a ponechal, dokud se nerozsvítily. K nohám položil dračí šupiny.
"Říká se o vás, že jste krutý, ale zdá se, že nezabíjíte draky."
"A že ne taky."
Bílá obloha, bílé moře, bílé kameny přikrývku jim poskytly, dokud drak nesklonil hlavu a snažíc se přikrýt, neshodil kávu.
"Váš mazel je poněkud větší, než jsem si myslela." pokrčila kolena a na jeho hřbet se natáhla. Se smítky si hrála, pokožka hřála. "Nechytli cigánku, co ukradla úrodu a vysála sílu, kletbou chtěla shodit půdu."
Z kapsy vytáhl malý váček, vysunul lahvičku a vyklepl z ní drobnou postavu dolů do písku. Drak zapálil ohnivý kruh. "Kdo z nás byl pro ní asi bůh?"
"Snad ani jeden, nazdařbůh."
Z kruhu se stala ohrádka, z ohrádky klícka, a z ohně kovové mříže.
"Tak můžem, drahá, bez tíže?"
Chytla se žena svého muže. A na hradě skvěl se zlatý vůz, rozkřápnut drakem, sláva, né brakem, dvořané "Zpátky jsou!" volali z úst. A pryč je příčina otravy múz.

<DRCLV>

O(d) Štěpení

Jsme na dlouhé trati, kdo tu tratí, když nikdo nemá city a z pekla doufá, že se nevrátí? Oranžově svítí, připojuji k sobě kvítí. Vážit si přítomnosti, budoucnost svítí. Minulost je uschlé kvítí. Byliny sušiny se drolí, omítka pálí. Many, hlavy, brány. Oči na cestu svítí, vestu hodnou šití ti nechám u zábrany. Za bránou jsou proláté schody. Jsou dlouhé a nikdo se jich nebojí, bo má pocit, že není v boji.
Tak jistě, tento svět je skvělý, smrti není, čeho se bojí? O čem tu tak holka mluví? Ona píše, lidi.
Kosmos jsou prý dvě želvy, sdělil správce malý, velký. Jaguár pod stolem byl hezký. Ve snu tříbí si chřípí, vrní a civí. Usíná hladový, potrava skrývá se uvnitř mé chaty. Tam jest všichni sebou sjetí, a já u stolu stětí jsem svědkem, co to kolem letí. Jé, má krabička šití. Zatahuju závěsy, sleduje mě, ne asi.
Vpíjí se ze mě síla vrnění a ostrého kousání. Jdu do chaty. A jsme zas u toho psaní, požádám Dé o doplnění. Přišla jsem odsud vytáhnout lidi, co zří a jen neciví. Časy se mění, vstupuji do chaty, Ládínek ladí louskáč na ořechy. Ten zvuk, ta rána, když svítí slunce na louku, skryté oko na palouku stín vrhá. Černá se prostoru dotýká, když bílé není třeba.
Kulatá zář svítí za tebou, ze sebe to dáš a tělo mizí. Poznáš tak kraj, kam jít máš, rychle, kameny studí, pod vodou nic není, snad nakraji, zpátky vydáš se stěží, světlo svítí ti do očí, když hlava se otočí a k žití se rozmočí. Ruce se protočí, pár kamenů v dráze, žabí extáze, anebo létaj. Nohy se zmítaj na rukou, létáme vysokou samotnou ponukou. Jen čtyři a nikdo víc nepřidá zárukou, že odejdeme snáz, jen co se opraví hráz. Hlásíš se z lavice, sedáš si vedle mě na gauč, než přijde. Vstupuje a je v nás. S kočkou si hraje zas, zpívá si vědomím, blyštivý hlas.
A současně se píše, že učitel párá se s námi zas, Ká má hlas. Před tabulí na gauči ve snu jsme raz, je nás osmnáct, jen někteří se ukazují, je to kloudné, vrtkavé stání, když sedí na gauči učitelova, páni, paní.

<><>DRCLV<><>

Piggyes

"Jedno prase ti z ohrádky uteklo."

"Nebuď sprostej."

"Já nejsem, proto můžu."

"Může muže..."

A tak se to stalo. Všechno ze země sežralo, vášní se naplnilo a rychle vyzvracet to šlo. A vy to víte. Ty to víš, já to vidím. Moderní způsob vraždy není stání či sezení s dvouhlavňovkou u krku zúčastněného, nýbrž u myšlenek. Ano, žijeme v době, kdy kulomet nepotřebuje živý cíl, aby vystřelil tak, jako atomovka elektřinu.

"Působíš způsobně."

"Způsobíš působné?"

Je tu druhá tvář sítě, kterou známe. Přímo tady se ze mě stala doktorka. Děkuji. Jen mrtví mrtvími zůstanou, na cestu dlouhou, světlem, tmou. Bez vraždy i s vraždou. Opakuju se s bednou? Tak jí vypni a zavři oči, ať hlava se ti tak netočí, dokud vnímáš rozdíl dvou. Brzy změny nastanou. Ráda nechávám se vést, nemůže(š) se splést. Můj plášť je mi ochranou, ve snu jsem blbla s Andreou...

Ptá se znovu, tady a teď, máš pořád mýl, že patří ti svět? Mě ano, já nýbrž nejsem, jen jedna čtvrtka je to, kde jsem. Aha, tak teď už jinak, píše ti tvůj milý šmírák. Asi se nikomu z vás nestalo, když máte veslo, i plavidlo, že můžete odejít. Kde tu loďku ukotvit? Nechám ji tam na břehu, pak vás dále povedu.

"Chceš toho lidem sdělit víc?"

"Bezesných snů na tisíc."

"Může mít dlužník více touhy, než malý váček pod okem, kruhy?"

"Oči už jsou dávno v důlku, dřív, než podám mu svou ruku."

Otevřel bran na tisíc, i prase má svůj rub a líc...

 <>DRCLV<>

(O) Štěpení

Chtěl mě nechat psát pichlavé detaily, zůstala jsem tady.
Kdy si mám přijít?
Po nedlouho táhlém časovém výkyvu se objeví u mé postele, aby mi řekl: Mám pro tebe úkol. Vím, na co teď myslíš, protože mám klíč, který ti byl předán tady. Víš, mám tušení. Nech na hřbitově čas. Přijď za šest dní, dozvíš se tajemství. 
Tak teda pěkně děkuji, když jsem si tolik let přála, abych za vás všechny prala. Aha, vy nejste tady, spojení hodné návnady pro lidi: Nebuďte nikdy stejní. Jde tu o rychlost v úprku many. Sekají se dluhy u prohnané hmoty. 
Honí mě zajíc skrytý v pytli. Jdu klidně přes žhavé uhlíky, všude jsou vždycky okliky. Už není mi teplo ani zima, už jsem uprostřed, jdu do stádia, kdy budeš mít pravdu, obrazem škrtí... se chyby. Něco tu chybí, mám nohy v ledu a ruce ve žhavém ráji, cítím tvé sliny, neslintej chvíli, píšu ti výsledek z části pyramidy.
Každé ráno mě budil, aby mi naznačil, že tu není, a že se něco mění. Už nevolá do hlavy co kdyby, jednání trvá chvíli. Z života utíkej, co stačí ti síly, máme tu štěnice, skoro tě zabily.
Haha, tak vůči tomu jsem imunní, znamení trvá chvíli. Za jeden život se přiblížíš cíli, jen, co dosáhneš na chvíli, jež překryje tvé bytí a pak už to jen letí, jako bychom tam už byli. Tak jistě, když jsme spolu rádi spali a také se rozptylovali, společně se zdržovali, tak sis řek, že život zkusíš jinak, v tu chvíli... už jsme tam byli. V prdeli.

Zkus si zahřát nohy, otevřít závory, když tělo je bez ochrany. Díky, cesto svobody. Doprovází mě jen chvíli, ať každému vlijeme do hlavy píli, než budeme tak milí a uvolníme místo ke stání i k sezení, skoro v cíli.  

Dočká se toho těla někdy?

<>DRCLV<>

Ze mě III.

Když mám pocit, že nic horšího se mi nestane, hrábnu do prostoru. Něco tu je. Zkouška mysli v těle. Značky lemují cestu v síti. Dá se v síti jít? Jako napůl doopravdy. Někde uprostřed. Můžou se dít velké věci v tunelu? Tunel začíná vlevo a končí vpravo. Co tě nezabije, to tě posílí. Dobrá a špatná, suchá a mokrá, teplá a studená. Jedna ze čtyř je naopak. Pakliže se neotáčím zády, neotáčím se ani čelem. Ráda v tramvaji voním. Voní ti krev? Voní ti život? Slij si ho do skleničky chladnou hlavou, když hoříš.
"Já ti nevim, jestli není pozdě."
"Vidíš titulky? Jmenovky? Data?"
Stokorunu jsem našla v knize v tichu. Zdá se, že visí na krajíčku na pásce. Jsi můj rádce. Beze strachu. "Vyšplháš tam na tu modrou lampu?"
Vzkaz, rána. Zamlžila se obloha s náma. Jsi na špičce plotu, za sebou brána. Strach ze smrti není ona. Bílá vlajka stále vlála, když proletěla kolem, sláva. V teple v malých krabičkách, házíš balón při svíčkách. Ty to víš, i ty na lampičkách. Vždycky budu maličká, pro nás všechny lavička.
"Nebuď ji, víš, že je."
"Mrtví to ví také."
"Víme to i my."
"Ty mě slyšíš, když říkám 'to své levé oko'..."
"Za oko."

Vlétáme do mlžného úbočí se špičkami stromů, mezi nimiž je i cesta domů.
"Cítíš to? Zabili tu dítě."
"Nevím, jestli bys měla létat."
"To já taky nevím."
Podívala se na mě shora. Poslali jí tu. Potom, co mi vypálili chalupu na Krystalové hoře a odloupli úbočí dynamitem, rozsypala se na ty nejmenší střípky a zase složila, aby měli lidé sůl. A my jsme si představovali, že v té chalupě přežijem. S nabroušenou břitvou.
"Neklesej, klepnul jsem se do lampy."
Pověsila jsem na něj šňůru a zrychlila. Zahlédli jsem muže nesoucí na ramenou robustní kládu rozevírající svá ústa na úbočí. Do pokladů vyhaslých drahokamů, díry uprostřed lesa, nechal kládu se svést na okraj. Tloukla o osadinu přidržující sousední. Na kdysi krystalové vsazence stráže zůstaly, jen je nikdo nevzýval, tento muž...
"Katyino, ten muž je žena."
"Tvůj hlas je jak prořízlá mrkev uprostřed mrkvového kompotu. Slupnu tě jak hada."
"Ty se hadů bojíš."
"Já se nebojím ničeho!" vyprskla jsem za sebe, až se sklo před námi zalesklo.
"Chceš svlažit?"
"Nepochybuju, že ti nepropálím křídla."
"Je to jen kabát, tělo jako převlek na maškarní. Účinkuj, účinku v činu s činkou."
Přistála jsem na huse, která mě svou svrchovanou vášní ještě chvíli nesla. Tak kdo je teď na koni?
"Tu nálepku 's tam mohl nechat."
Strčil mě do kapsy a vešel, pusa mi nepomohla. Nohy se mi zabořily do měkké černé látky. Povzbudivě to tam hřálo, když roztříštil se vítr o vychladlé sklo. Už tu nebyly ani ony, ani okna. Ženský klášter bez žen s kouzelným zrcadlem, v němž se zlověstně mlžilo. Stíny se předháněly, kdo z kapsy dřív vysaje teplo. Jezdec třikrát poklepal na bránu a moje kapsa se tlakem zvedla nahoru. Táhlo mě to, ruce se držely, nohy pnuly, více klíčům neuhnuly. V tomto těle to asi nestihnem. Růžena z krajiny staví, střechy otírá od prachu a prašný sníh mění v prašan, jež může ovinout hřejivým teplem a shořet, jako bonus. Padá na hlavy těch, co nejsou v kapse, tak ohlédni se sladce. Je třeba přijít blíž jako plus k mínusu v mag(net)ickém poli, místo mých nohy. Jdou do svobody, píšu si body, ať vím, kdo z nás má jakou roli, umocníme stromy. Je to jak dýchání z prašné půdy do lněné stodoly. Krvácení z otevřené rány, na jehož zastavení mám chvíli. Obcházím hřbitovy, hospody, domy a pod stoly sbírám poklady. Teď na mě přistála krabička cigaret, si s ní zatančím, když leží mi na zádech. Má v úsporné kapse díru, jednu dlouhou prostrčím a pak kopnu. Slíbím za oheň vodu, ať hoří to vpředu. Mám malou pusu, tahám, jak nejvíc dovedu, dokud neskáče a já nejsem v plusu.

<>DRCLV<>

Bloody Paddy

~Tthhee Ppaarrttyy~

"Zkouřit vlastního otce... A budu se smát."
"Aby ti to vydrželo."

Ať si hraje, jde do ráje, zavře dveře, šlape na kraje, když jsou stejně všechny moje. Zřím tvůj pohled, mistře, pane. A říkám si tady to svoje. Kdo z nás má asi větší koule? Kdo zaleje oschlé tůje? Kdo si bude naposled zpívati? Kdo se bude jenom dívati? Jsem zvědavá jako malé dítě v kostele. Nevím, jestli mě křtí nebo pohřbívají, tak se tu barvím vesele. Ne, že bych měla počítač, mám živý zaklínač. Jsme všichni mistři triků, schováváme se tu na chvilku pro případy, že ostrovy jsou moc dlouhý a že je lepší nápad nezůstat tady, tak proč jsi v těle, můj drahý?

"Mě vydrží vždycky všechno, nevšim sis?" otáčí se ke mě s propíchnutým nosem.
"Nevšimla sis, že máš v nose zabodnutý kůl?"
"Lepší, než ho mít zapíchnutý jako ty, mezi nohama. To bych byla do smrti hloupá."
"No dovol? Každý, kdo je muž, je podle tebe hloupej?"
"Ne, každý, kdo je ty, je hloupej a já mám ve všem pravdu. Vidíš? Je tři čtvrtě na čtyři."
"Je půl druhé."
Je mi do smíchu a to je divné. Samo o sobě je divné to, že to vůbec je. Co myslíš? Jsi?
Nejsme lidé, jsme sklíčka čiré. Má hodinky oprasené, mojí vinou. Mám představu divnou, přesto shodnou.
"Dělals na fotce tak, jak jsem si tě představovala. A v té tělocvičně, když mi bylo kolem desíti, 's to byl taky ty? Nebo jste v tom oba?"
"Ty jsi stvořitel toho svého. Vadí ti kůl?"
"Kůůl je svíticí žalud, až tak detailně for all jedeš ty. Já jsem s tím přece začala."
"Já už to nechápu. Teď jsem se ztratil."
"Jak to můžeš nechápat, když tu nejsi? Už pár dní mi v hlavě hučí slovo arónie. To dozajista nebude tvoje pošta s číslem devět, že ne, ať vím, kolika pytlíčky mám zakrýt svůj kůl."
Já se ve španělské vesnici vyznám... Přišla mi krvavá flaška na eM, omýt se jak kočka. V den dé jsem si malovala, mohla jsem být překvapena. Tak chytit místa v těle můzy je jako v nebi potkat scvrklé lůzy. No, nicméně aspoň vím, proč u mě zas hořelo!!! Teda začalo hořet. Při pozorování horkovzdušného balónu se všechno zdálo být červánkovité, o pár dní později se při nepozorování zapalovače všechno zdálo být skoro zpopelněné. Ještě, že mám sirky. Hnedle jsou lepší cvrnky do růžového obrázku na zdi. Budiž světlo, budiž sirky, kolem pusy medové bodlinky.
"Netušila jsem, že kralování je někdy taková nuda. Třeba by se můj syn mohl jmenovat Paddy. Říkala bych mu padej, Paddy, a opilá dvakrát Paddy. Haha."
"Druhý Paddy se jmenuje Ďáblovo jablko."
"Jo, má barvu jako to, co ti poteče, až zapomenu, že tu jsi, jako Paddy."
"Ale Paddy je alkohol."
"Ne, Paddy je můj syn."
"Ty nemáš syna."
"Paddy je tady."

Cháchá.
Závory v kině? Pouliční lamy? Lampy, za soumraku rády. Lucerna věští záhady. Zhasíná, sklání se závory. Skřípe. Střípek, skřítek, žena kráčí, já s nožem v puse si namáčím rukáv do obory pomeranče. To je jedno, co třpytí se, se odráží. Myšlenka stavitelem, stavitel myšlenkou. V obrazné krajině plné vůní a citů, jemných vibrací, lehkých úkrytů. Zbraní jest jediný černý a nevinný, stavitel myšlenek, myšlenkou stavěný, obrazem citů laděný, ochvějným horkým vtipům. Oblečen do hábitů. V krajině zrcadel pouští se nábytků, z bytu padá ven z úkrytu a šeptá, jen. Z povlaku, buď živ. Len, bavlna a sémě pravdy přijde a budeme vědět záhy, zda uplynul čas blahý či vlahý. Říše má věčné záhady, buď vlahým okapem říše pravdy. Kápni mi ostrou na lebku, slámky. Oh, mám koktejl, to je překvapení. Čas ovoce. Toto je sladké semínko pravdy, chuť broskve, ananasu, skořice, sněhu do pasu. U chaloupky ze slámy. Dveře ztápějí kamna, na lavici sedne si kočka možná, já už né zaživa. Sklápím křídla, v oknech zatahuji závěsy, chceš pííít né asi.  Plít.
Na zahradě půlnoční krásy, svítí měsíc, mezi kopřivami najdeme jistě to, co nás baví. Rozléhá se mi hlavou zvuk ocelový, piju ti u vody ze sklenice pravdy, stonku natažený. Spadla mi sklenice, s kytkou si povídám, skáču do potoka, vodu si nalívám. A už jde.
"Cos tu dělal? Představoval si ženskou?"
"Nééé."
"Sedíš tu u vody, vylitá sklenice, do pasu namočen a teplá čtveřice."
"Rýmy a dýmy. Nehledej šprýmy."
"Zalez do díry."
"No, je mi zima. Ne není, a ty jsi jako dveře bez škvíry."
Už chápu a chce se mi na sebe vrčet, než někde v koutě trčet. Koho si tak s sebou vzít? Kurník nejde  sleep, tak bdít. Jdu kouřit a né se otáčet, za tebou, kde  kurník končí, kde je tmou jasno? Má sladká odezvo. Jak karamel letní vůně, se stromy a pylem u píle, co v koutě rezaví. Do sebe se zataví. Už kráčím tahat šedý dým, do krajů ryze rezavých a květných rájů, hebkých rukou, vlažných jisker, kde oheň mám? To je nejisté. Ještě jsem nekouřila, zajisté. Zvedám se do oblak, kouzelný rým. O ho hó, šprým.
Můj hlas se rozléhá, do plivátka rukou. Přicházím, nesu si fontánu suchou. Životem země pozbývá sucha, vlhkem barví se živá paleta. Jasná a zářivá všemocná planeta.
Ze mě.
All I need.+-
Bleed.

Fón

Xylo fón. 
  Gramo fón. 
Tele fón.



   Má modrá dlaň jest mokrá celá, kapka stéká po zádi těla z kovu a hladkého plastu. Snad  má kouzelnou podestu? Nabíjí mě elektřinou, horká barva v žíle nad mou. A pro oči červená, slyší i to, co nemá barvu jasnou. Kapka kapkou splavená chce v bílé usnout do půlnoci červená, pak chvíle zhasnout. Co mobil nevidí, to srdce nebolí. Co mobil neslyší, to vítr nekřičí.
Už jeden dlouhý ciferník a kousek fón nemám a nechci mít.
Mýt se vřelou vodou.
Nechat si krást rohožku!!!
Hahá.
   Má dlaň jest mokrá, jen trochu silná, připojovala se do neznáma. Tam, kde maj bulvy, velké hlavy, vpředu dlouhé, vzad jak lamy. Teda, lampy. Připojují se do prostoru a bořej závory. 
   Máš sílu a sílu,
všichni ji máme, tak hoř a hoř stále, můjnášmilý páne. Nepust je dále, ať nesledují tě stále. Ať obývaj jiné, planety poznané, nepoznané.
Leskem se po světle odlétá dále.
   Odlétáme do ze mě milé.
Bez mobilů, přátelé,
nejsme mobilové.
   Nehasím se stále,
ku podivům davů v čele. Člověk nebo placatý telefon do postele? Oba maj v sobě jakési sémě. Hahahá, fón já neměla od doby rvačky s kolou v černočervené hospodě. Taktéž i počítač, kameru, jeansku s černými pruhy, prozřím se dřív, než zavřou se závory. Známý správný čas, vše, v nás, komnata večného mládí, jsi to, co nikdy se neztratí a to říkám, nikdy neříkej nikdy, všechno je možný, sundejme přilby, vyhoďme telefony. Nejdeme do křížku, nejdeme do bitvy. Nepíšu o tom nasaďme helmy. Létají ptáci, létají draci, létají cilindry! V nádherné chalupě uprostřed hory při tajemném podzimu za okny stromy. Sedíme u stolu a ty pálíš, foukáš na dveře stodoly, vidím tě z kříšťálí králičí nory. Bílá uvnitř dává světlo a černá drahocené teplo. S černobílou nejsem sama, od rána do večera je tu s náma. Jedna s druhou, druhá s první, obě barvy k sobě letí. Jedna s jehlou, druhá s nití, která kterou dříve chytí? Najednou, je zase tady zimní show přírody. Nezahřívám se telefony. Lesknu se v krystalu hřejivé hmoty. Je ostrá, ráda přehání, ostřím se naplní, jak oční bulva. Sleduje vše, jak kočka revír, jak kočka pudla. Tiše se mu směje, a posílá do koupele. Závory pro telefony, pro teplo otevřené brány.

Za běhu

"Jen si to představ. Staví se to samo. Celej dům se prolíná se vzduchem na vysoké hoře. Rouzfoukává mraky a rozpouští se taky. V zasklené síni, ve žluté dýni, tam bydlím samosebou, co to dá."
"Ty bydlíš v dýni?"
"Hahá."
"Kouří se v síni."
"Pššt."
"Cože?"
"Ticho."
"Cože?"
"PSSST."
V pokoji plném hlíny pod stromem u limuzíny se tiše krčí, to to hezky začíná, trčí větve nad kolena. Značí, že odjíždí zpomala, správce dveře zavírá.
"Sprav houby po dešti."
"Cože holuby?"
"Prší."
"Vidim."
"Cítim."
"Ne, to je okap, se kterým třepu a on už startuje, takže bysme si měli pohnout."
"Někdo tu umírá?"
"Au."
Táhlé kroky umožní taky zastávky u řadící páky. A jedeme. Z kopce, do kopce, míjíme bezdomovce, krajany a zvířata. Flóru a ptáčata, co si nedaj říct a rozplácávaj se o auta. Ať není jich víc. Hahá, řvu z plných plic, nikdo neslyší nic. Hudba je hic, politá potem a přepíná za běhu řídící soustavu.

Kalhoty na návod

Milí pánové a dámy s dlouhýma pavoučíma nohama.
Přišla jsem na úžasnou věc!
Když si chci pořídit nové kalhoty, je to fajn. Cesta dlouhá, vítr fučí, vráží do mě spousty očí. Kdybych časem nešetřila, třeba bych tam ještě byla. Velké přání.

Nicméně nakonec jsem se k nim dostala. S trojím využitím (což nemají ani krátkonozí). Stačí sáhnout po dámském modelu (ano, pánové, ano!!!) s vysokým pasem. Když si kalhoty obléknu na úroveň normálního pasu, dostávám se ke křehce cudným pohledům na můj rozkrok aneb je ze mě "ten hot stuff".

Pokud kalhoty posunu na jejich výrobní úroveň, mám  profesionální škrtič napodobující originální podprsenku extra přes trup (čti korzet). Juchů! Je ze mě moderní žena dostávajíce se ke statně odvážným pohledům povětšinou všech. Jen dát pozor na oblast rozkroku, aby to nevypadalo jak taška a dvě cukety (já dneska) nebo dvě role sáčků do koše (taky já).

Takže teď dostanete těžkou hádanku: Jaký je třetí způsob nošení?
Já na to jednu odpověď mám, ale ta odkazuje na to, na čem sedíte.
Mě teď zmizely nohy, tak tu za sklem, počítám stěny, než zamotaj se mi vlasy do větráku a bude po mejdánku. Kalhoty sličně u uhláku.
A v tom je to podobně přehledné jako to s tím zadkem, tak barvu asi psát nemusím.
Sí.

< 3

Hahá.
Zase je všude 6 a 9.
Podle karet se mám podívat ke svým kořenům, současně na měsíc i na slunečnou oblohu. Dívám se do slunce. Vidím duhu v bílé. Bílou v duze. Zvlášť anebo současně.
Asi jsem zjistila, že kvantová fyzika a magie totéž jsou, že život je magie také, a že lidský mozek je toto. Právě v tom jsme a je to moje. Hahá. Já pro mě.
Občas se zastavím a cítím to na prsou. Uvnitř uprostřed hrudi bije. Srdce. Chce se mu smát. Hahá.
Tak se směju. A cítím to v hlavě. Je to stejné jak spirála, zvětšuje se a zmenšuje. Srdce. Pro všechny ruce.

O smrti

Sotva jsem rozlepila oči po hodině a půl buzení pípačem v hlavě, kterej se vypne jedině po smrti, přátelé, a zasedla sem v bílém, abych napsala to tajemné něco. A o smrti to nebude. Nevím, o čem to bude, ale zcela jistě se to stane. Samozřejmě pomlčím o včerejším počasí, o samovolném otáčení klíče v zámku a o vyhazování jídla z okna. Teda, z věže. Odkud bych asi viděla všude?
Takže, jinými slovy, tohle je to, kvůli čemu se stalo, že to je možné psát, hurá, pojďme se učit spolu!
Šťastně vzbuzený kulomet Katyin může začít.
Tak tedy.

Mé plány nehrajou ani na jednu kartu jistě a zárověň nehraje roli to, že nehrajou. Včera vedle mě slétlo dítě ze schodů. Malý špunt, co se chvíli s ručičkama připlácnutýma na betonu rozhodoval, jestli bude rýčet. Úsměv a elegance se sílou jedno jsou, tak se sešly před branou.
Slyším smích jednoho z vás, který si včera z počasí udělal něco podobného, co bylo před pár dny za podiem a jezdí se na tom i hlavou dolů. Někteří lidé z toho zvrací, někteří onemocní, někteří si to užijí a někteří o tom napíší, aby tu nemuseli čumákovat černě, když můžou bílé a jakkoli jinak, jen za světla!!!
Zdráhám se vám položit jednu otázku, přesto to udělám, ne nadarmo jsem se napila místo hrnku z myši.

Jak dlouho tu chcete být? 

Když už se domluvíme naprosto přesnojistě a ani vedle sebe nemusíme být, přestávájí existovat pozemské zákony jinak platné pro všechny a pro všechno. Jinými slovy, za rámcem fyziky je to skoro stejné jako za oponou. Táži se, co tady vlastně máme splnit? Já jsem si představovala děti, ale asi si je zase představuju jenom já, do čehož má fyzika zatim co mluvit... Je na nás, co chceme od života. A venku prší. To se stává. Jen, aby se z toho nestala hra mezi kočkou, psem a myší. Jakože já chci jet dneska na kole a venku prší, že... Ale, ne, samozřejmě, že to nechápu. Jak bych taky mohla... Ty za tím sklem, sprav to nebo mi to vysvětli. Nebo v tom pokračuj a já se tě pak v přítomnosti toho sympatického pána, co nás sem poslal, zeptám.
Ó, teď jsem dostala kávu a kolem se uklízí.
Mám další dotaz:

Kolikrát ještě chcete žít?

Nejde o to být první, slavný, oblíbený, bohatý... Jde o to, vědět proč dělám to, co dělám. A na to se tu ptám. Já se v tom totiž nějak ztrácím. A už neprší, lahůdko.
Za poslední noci jsme se ve snu scházeli docela často. Teda, každou noc se potkáme, abychom se domluvili. Je to milé, rozhodně víc, než se nechat náhodou postříkat studenou vodou, když mám odbočit doleva. Je opravdu lepší to přijít říct. Taky nevrazím jednu do písečku tomu, kdo v bytě čtyřikrát poblije koš, ale pokud ho miluju, vytřu s ním podlahu a ani bolet ho to nebude. Chci milovat, tak miluju. Jak dlouho, kolikrát a koho se stává věcí, v tomto případě, více méně cizí. A ne, zbavit zodpovědnosti se nechci. A už vůbec ne za sebe! Viz. článek Zkurvysyn. Ne, opravdu jsem nic takového nezažila potom, co jsem ho napsala, ale před. Ne, opravdu se všechno vyřešilo dřív, než jsem o tom V současnosti napsala a né, nejsem smrt.
Kdo jiný by byl šťasten jen tak?
Blázen.
Haha.

Takže.
Já si to tu užívám. Nemusím nic. Čtete správně. Já taky, jak vidím. Nikdo nemusí nic.
Může to být jeden z posledních životů.
Už zas prší...
Jdu si zakouřit.
Nekouřim.
Haha.

Kolikrát jste umřeli?

Směju se na sebe do zrcadla a už zas mám ten přitroublý výraz.zdravotní sestry.
Tak to ne.
Jsem zrzka.

Bude to žůžo. Sladký jako polibek na konci věty. Vypadám jako vykřičník, proto se směju, nebo kvůli tomu, že se směju vypadám jak vykřičník?
Tak, v současnosti vyřešeno.
Nalezeno, vysvíceno.


...


.


.


.

"To je on!"
"Ne, to je ona."

.


.


.


...


Dík.

Zkurvyfly

Když jsem ho potřetí zamotala do provázku, už jsme tam nebyli. Balkon zel prázdnotou a klobouk se musí opravit jinde. Když jsem dohopsala do auta, byla jsem obviněna, že zkurvysyn dostal balónem do mozku, načež jsem mu sdělila, že mě velice těší, že z dálky tak ohleduplně svítí. Vyjelo se za světla, mezitím se setmělo a já si vzpomněla na klobouk, co se musí opravit. Vracejíce se za hlasité hudby, kterou nemám ráda, ale ráda ji poslouchám, na místo, odkud jsme vyjeli, si zkurvysyn zapálil cigaretu a jointa současně. Asi jako klišé toho, že mu vedle mozku sedí neúnavná palice, která si nebude kazit pozdní odpoledne uzlem na niti. No, nemáme klobouk, hvězda noci plachtí po zemi přeci.

Nějak jsem se smířila s tím, že budu po celý zbytek cesty zadržovat smích nad pokusy spolucestujícího o ohavný pohled. Chvíli mě posekávala myšlenka, že to taky zkusím. Zapálila jsem si zbytek kuřiva a začala se oslňovat ksichty ve vyklápěcím zrcátku proti oslnění. Rožlo se takové to praktické kabinkové světlo, kdy řidič v noci nic nevidí. Haha. No, pohlavek za to asi nestál, ale najednou jsme stáli a motor utichl. To je divné. Za volantem najednou nikdo neseděl. Vyklonila jsem se z okna. Nohy zdrhly.
Á tak, než vypiju nouzovou zásobu nějakých divotvorných nápojů, nedojdu prozření a bude mi jedno jak konzistence tekutiny, tak posádky.
Po třech locích nažloutlého nápoje se zdá být něco na dohled. Po dalších třech už se to přibližuje a po devátém pořádám zátah na dveře. Chci dát flóře najevo svou přízeň, dohrála píseň. Poklusem po trávě, panenka Maková je ze mě a cosi sbírá ze země. Motýla, vlasy, voňavé řasy...
Pokračování na scéně. Možná i cizí.
Zkurvydcera plná vizí.

Pryč

Tak.
Uteču pryč.
Někam hodně daleko. Tam, kde jsem ještě nebyla. Cítím vítr. Dotýká se mých uší. Je za nimi trošku místa zbyvší po dlouhých vlasech. Sjede až na okraj a zavyje.
Je čas.
Ale já ještě nechci.

Závěs odhalil, přítom stráň naplnil. Nocí teče do rána. 
Odpálil.
Teď hlavu si rozbila. 
Padají kousky vlasů, co může chytit jí protéká, dýchat nemůže. Od večera do rána.
Slyším o sama sobě vrtkavé vize. Kde jsem zas sakra? V té pitomé díře. 
O tom,  že nemám počítač jak je rok dlouhý, nebudu vyprávět. Neřeknu nic. Stane se ze mě voda. Úloha smrti se někomu předá.
Nabízím zdarma kosu či len, nebude chybět mi tam, kam jdem.
Teď jdu.
Pryč.
Teda, zatím jen.
A kočka chce, abych o ní zakopla.






Po hodině a půl solo crazy dance jsem pryč z pryč a byl to dlouhej sen.

Zub času

Spousta společností z jihu se odebrala k východu.
Máme zůstat sami? Proč tu není?
Na utíkání chodbou mi nezbyl čas. Posbírala jsem své saky paky a mrskla je pod obrovský zářivý zlatý podnos. Tady je nikdo nenajde, dokud nevyjde slunce.
Samé "próč" mi běželo hlavou stejně rychle, jako ubíhal čas do rozednění.
Je život tma ve světle nebo světlo ve tmě?
Schůze skončila. Můžu si odložit masku, navléknout černé rukavice a čekat, zda nebudou prostit z hromady brambor kluka nebo na záchodě hledat klíč. Žádný psaný líbezbryf nemůže plnit funkci hozeného lana, ale tento se o to může aspoň pokusit. Všechno je možné.

Tak tedy. Ilumináti nezmizeli. Jen se na čas uchýlili do svých lovišť ztracených lidských pokladů, geneticky zdegenerovaných duchů. Každý odložil masku až poté, co se dveře zevnitř zavřely. Dávala jsem si veliký pozor, abych nerozdráždila hada, dýchající z druhé strany na okno, bosou nohou. Musí to vypadat, že jsem jedna z nich. Musím se tvářit, že spolupracuju na matení a zamlžování mysli, směrování životní energie nežádoucím směrem a ještě k tomu všemu tleskám. Ne. Směju se až za rohem, kdy opouštějí vytápěné komnaty Slavínského paláce na kolech luxusních vozů na volnou energii. Co je to nejdůležitější v životě, co máme?
Čas.
Když už jsem sama sebe zhustila do takové podoby, že je snadné zvednout pravačku, udělám to. Já ale někde stojím. Stojím a čekám. Už jsem hrála, zpívala, malovala, psala. Nyní hraju, zpívám, maluju a píšu. Ale nemůžu jít dál, dokud si nositel mého obličeje neudělá jasno. Aspoň mezi náma, jistá tajemství tady jsou a velice mě baví si s nimi hrát. A nechci být sama. Tak tedy přikládám příběh o holčině jménem Lina, dítěti zázraku.

Lina jakožto neplánovaný potomek bratrance a sestřenice tajné lóže, byla nakonec v komunitě proklamována jako velká naděje trvající síly plánů iluminátů. Její předurčení na tomto světě bylo jiné. Od malička cítila jisté napětí uvnitř sebe sama, které potřebovala dostat ven. Ať už odpor k pokrevnímu křížení, jakožto domluvený sňatek s bratrancem, či k vlhkým zdem šedého království s přistávací dráhou pro talíře, ze kterých vystupovali respekt vzbuzující ještěři. Každou sobotu přistávali v naprosté tichosti za větru dráždícího palmové listy před okny jejího pokoje a svýma velikánskýma žlutýma očima sjížděli jejího tátu, ke kterému si chodila pro "cenné" rady, když se zrovna nepřehraboval v papírech. Psala si deník, ve kterém se neustále zmiňovala o tajemném, pro ni zatím neznámém muži. V den, kdy měla na domluveném sňatku říci svému bratranci "ano", se otočila na podpatku, nabourala do břicha oddávajícího, a uprchla. Takovýto čin trestal se smrtí. To jí nezajímalo, plamínek lásky plápolal tak silně, že jí zajímalo jen jedno: Jak budou vypadat děti? Tak se za ním vydala!
Když konečně našla východ z tunelu, stála na příjemně vlahém vzduchu u jednoho z Karibských pobřeží. Plavé vlasy jí zakrývaly krk i šíji a ve větru se splétaly do neučesatelného drdolu. Nevadí, budou z toho dredy.
Uběhlo pár let a její hledání nabralo konce, protože jej našla. Našla pohádkového prince ze svých snů a zápisků. Oddechla si. Co teď, aby to nebyl začátek konce? Věnovat mu sebe sama? V jaké podobě?
Tak se namísto papouškování sladkých slov do prázdna, rozhodla jinak. Udělá ze sebe takovou ženu, aby stála nejen za povšimnutí, ale i za ustrnutí. A ono se to špatně, když vás nahánějí úřední síly... Jelikož pod svou falešnou identitou, skrývala tu pravou nebezpečnou, některé věci prostě nechat vyplavat nemohla. A když se setkali, stál a čekal. Čekal stále. Čekal, až odešel. A její sny o rodině se ještě více prohloubily zjištěním, že jí vážně potřebuje a ona být vážnou neumí. Tak čas plynul. Jeho oči byly to jediné, kvůli čemu dokázala celý den plést oblečení, když za dveřmi vládlo babí léto. I přesto, že u ní stále nebyl. Láska hory přenáší. Přála si, ať se všechny její problémy přenesou k záchodové míse a tam se spláchnou. Ale i trubky někde končí, tak na sobě pracovala dál. Sic utekla tomu nejhoršímu, smrt stále klepala na dveře. A klepat bude, abychom náhodou nezapomněli, co je to život.
Zub času.