Doprovázím hněděkudrlinkatou ženu ve znamenitě přidržujících šatech do podzemní hladomorny. Přičmoudlý opilec tam naposledy skonajíc, zmizel. Uf.
Táhne mě do tmy.



jsou oporou jako spánky s očima.
3D svět krajiny, moří, budov a lidských těl existují pouze v té formě, v jaké jsou, když se na ně dívám. Jinak je to masa vibračních polí a kódů. S kolika z nich se asi dá teď počítat.
Počítám, že projekce nebude trvat do večera, zakousnu se očima do tmy a pomalu pročítám dolů po hmotě. Je německy a znamená ven. Tak už nepočítám, hledím nahřátá z otevřených dveří do hlubokých propastí, dělajíc z věže suché opuštěné místo s narvanou příjezdovou cestou prostou jakéhokoli zábradlí. Hustě sněží šedou oblohou. Z vybraných kočárů vystupují vybrané dámy. Dávám pomalu jednu nohu před druhou. U konce schodů kola přejely psa v červené kápi. Dámy cestujíce rychlostí plápolající svíce, zaneprázdněny, svou pozornost na venek neupírají. Stačí mi složit dlaně a vykročit na Zemi.
Střízlivá si mnu ruce, jsem blízko dálnice a zleva opodál dva muži na trávníku stojí, je jaro, rány se hojí. A oni ne a ne přijít. Dlí, do trojúhelníku se mnou stojí. Kolem to voní. Lákám je na pergamen, na kterém stojí: Mám tě rád. Oni ho nevidí, jen mohou se domnívat. Mlha zrní v horký propuštění, nesmím ho z ruky dát.
O tom, že k hladomorně se vracím, nešeptnu, u auta se kácím. Nějaký muž střílí z perkusního revolveru, tlumičem téměř naráží do okýnek zaparkované dodávky. Krčím se pod bílou fazónou, toužíce se dostat blíže k okýnku nabízející skvostný výhled do útrob potmělé hrobky. Muž je rychlejší. Střílí v šílenství raněného býka a kolem dokola samí vhodní kandidáti zastřelení. Kdyby tam byl aspoň nikdo...
Musím sedět v autě a neumřít. Otáčí se se zbraní dozadu, míříce na mou hlavu, ji odloží. Tak je dohráno.
V hlavě zapínám play.
Táhne mě do tmy.
Počítám na milion sklenic vína lemujících zrcadla a temná část je odhalena. Jsme vedle sebe a ona ukazuje části nebe. Tak všichni říkaj, už běžte spát, já říkám ženě...