MERCYiLESS 22.10. LIVE

Big thanks to Kristýna Trochtová for photos
more photos here: http://mercyiless.blogspot.cz/

REC0RDED S0NG WiTCH:
https://www.youtube.com/watch?v=_HLZ_675OOw

& BIG THANKS to everyone who came and was listening to!
I'm so glad I can do this here & now.

Autumn 10/13

All these fantastic photos were taken by Jane (https://www.facebook.com/pages/Janephotography/201802829998996?fref=ts)

Thanks!

Láska a pravdivost

Pro kousek vlídnému slova je jednomu daleko.

Druhému až příliš blízko, ale nehne ani jedním prstem, natož, aby ušel půlku té cesty.

Třetí by si vlídné slovo přál.

A čtvrtý bude ten, kdo se bude potácet se spisovatelem hledat nejhlubší smysl všeho - Lásku.

Obchodujeme se vším. Dělání (peníze) za střechu a teplo, či slámku ve sladké Coca-Cole, která si kdysi mohla podat malíček s listy africké rostliny Coca. Teď ani nehet. Chceme totiž obchodovat i s láskou. Chceme nemožné zachytit jako možné a navenek se tváříme, že bojujeme prostředky, které nám byli shůry dány. Co když ale žádné shůry neexistuje? Co když existuje jen obraz lidské skutečnosti, jakožto výtvor v našich hlavách, kterému přikládáme hmotnou důležitost, na kterou je třeba se těšit či ji mít rád? Svět v našich hlavičkách se vzdaluje tomu, co žije za okny. Žije, protože dýchá. Hýří všemi barvami, skoro až nelze popřít skutečnost, když se zdá, že dýchá. Nazveme to a cítíme.

A s citem se dá říci, že s citem obchodovat nelze. Nekoupím si krásný pocit. Koupím si jen prostředky, jak se tomu citu přiblížit.

Cpou nám pod nohy věci, jimiž se duševně nelze obohatit. Lze je jen zkonzumovat jako vyžvýkanou žvýkačku. Reklama jako navoněná mrtvola s přídomkem "Vládnu dnešní době!" Sláva. Věci jako lidi, lidi jako věci alias "Staňte se stroji, budete námi žádaní."

Ale lidi se dovedou zamyslet nad tím, proč době vládnou obchodníci a obchodníci se dovedou zamyslet nad tím, proč jí vládnou. Jádro je láska. Lidský druh spojuje potřeba párovat se, vytvářet společenství a vzájemně se protkávat jako nitě - být šťastni.

Škoda tedy, že na místě, na kterém žiji, je navenek tak chladno a přitom hmatatelné teplo lidských těl v prostoru kolem, když stojím prokřehlá zimou na zastávce a v tu chvíli kolem projíždí umělý bílý chrup zasazený do plných rtů vyzývavě vypadajícího obličeje mladé dívky a divili byste se, nesnaží se popsat nádherně podivuhodný výtvor přírody, snaží se vykreslit v nádherných barvách suchou konstrukci vyšminkovaného výrobku, abychom na tu reklamní dobu nezapomněli. A to ve mě zanechá pocit na pováženou, prokřehlá anonymitou se ploužím do vyhřátého hnízdečka sdílet své pocity. A třeba i v češtině.

Ať žije láska!

A nezapomeňte shlédnout nový filmový počin Kameňák IV. Pravda a láska vítězí.

GUITAR sexuality

                      Photo by SM

                      Photo by SM

KLÍČ

KLÍČ

Utíkala jsem sama chodbou vedoucí přímo ze sálu někde k záchodům. V tom temnu se mi až nechtělo věřit, že jsem stále na nohou, dokud mi opravdu něco nezaklínilo cestu. Spadla jsem na kolena a dlaněmi se zvedla ze špinavé země tak rychle, jak to šlo, a zmizela za dveřmi toalety. Dveře se za mnou zabouchly rychlostí blesku a po rachotu od podia zbyly jenom dozvuky, které se sem nepřetržitě nesly. Tak příjemně se mi točila hlava, že mi bylo dočista jedno, že kolem mě chodí muži a před zrcadlem jsem si spokojeně myla ruce. Zkoumala jsem v zrcadle svůj obličej zespoda a jak se tak otáčela, osušila si ruce o kus látky. Ze dveří jsem vyletěla stejně rychle, jako tam, akorát, že mnou byl někdo brutálně sražen. Asi nějaký chudák nebo tak…

„Ty nemáš oči? Nemůžeš se dívat na cestu?“ zaburácel vskutku jinak sympatický mužský hlas.

„Jé, nejsi to ty, cos tam před chvilkou šaškoval na tom podiu za tím Dý-dý džej pultem či co to…“ házím oči a poklepávám prsty na hruď drobného potetovaného kšiltovkáče. „Ne, počkat, ono to furt hraje!“ přikrčím se a zadržuju další osobu. „Tomu už se podařilo utéct, víš?“ nasávám vůni krku někoho jiného. „Čert to vem!“

Plachtím si cestou zpátky do sálu a hups! Patero kluků na scéně oblečených v černo-červených uniformách hrající to, co všichni známe.

„O-ou!“ řvu s davem a skáču, co to jde.

Ono už to totiž tak dlouho nejde. Ovinu si svůj zrzavý cop kolem ramen a jdu navštívit toalety znovu, tentokráte už ne před koncertem, ale po. Ano, tak rychle to skončilo. Opravdu jsem měla pocit, jakoby kolem prosvištěl energetický hurikán a nasál mě do svého středu. Tak paralyzovaná jsem stála a opírala se o útulnou stěnu tmavě červené barvy za rohem vedle dveří na záchod.

„Chceš si čuchnout?“ prošel nějaký frajírek se sepjatou pěstí a cpal mi ji k nosu. Naštěstí svůj zájem soustředil zjevně někam jinam, protože jak se objevil, tak se zase ztratil.

„Není to Víťa?“ zaslechlo jedno z mých paralyzovaných uší o kousek dál z nějakých dívčích zmalovaných úst. Zase jedna třešnička… Fanynky. O chvíli se z kousku medu stal roj vos a má řehtavost nemohla jít stranou. Ale trošku mi ho líto bylo, trošku.

„Postav se vedle tý potetovaný krávy, třeba na řadu přijdem.“ zaslechlo druhé z mých paralyzovaných uší a pomalu začínalo dávat pokyn mozku, ať zvedne pravou ruku a uštědří majiteli hlasu jednu bezzubovku. Ale stalo se něco, co mozek nezamýšlel. Majitel hlasu byl také majitel té hrudi, po které se mé prsty projížděly. A tak jsem se k němu přisunula dřív, než se stihl zabouchnout na záchod.

„Slečno, značka pro pány.“ upozornily mě ústa nějakého staršího pána s plážovou košilí.

„Oni tu mají značky?“ udivila jsem se a s otevřenou pusou si to konečně štrádovala tam, kde předtím. Na pány označkovaný záchod. Hned za dveřmi u umyvadla se na mě nalepil nějaký páchnoucí ožrala a dýchnul mi na tvář. „Slečno, jste tu špatně. Jste v nesnázích, jako kráska v nesnázích, to je kráska v nes…ííích…pčíík.“ Na(ne)štěstí se mu udělalo špatně a poblil odpadkový koš přede mnou. Připomínala jsem si důvod, proč tady chodím. Dveře od kabinky bouchly, až se kus plastu otřásl a já konečně po dosednutí pocítila úlevu. Při zapínání kalhot mi vypadly s hlasitým cinknutím klíče, protože na záchodě bylo tak nějak ticho. Všechen hluk se teď soustředil na „med“ tam za dveřmi. Klíče mě donutily se ohnout, takže mě zarazilo, co vidím. Z vedlejší kabinky se ozývaly vzrušující zvuky a ani pohled nebyl o nic horší. Muchlovali se tam dva kluci. Jeden – tmavovlasý k sobě mačkal kluka s modrými vlasy.

„Páááni.“ ujelo mi. Oba se zarazili a přestali se líbat. Plácla jsem se rukou přes pusu a v tom momentě mi na odporně špinavou vykachlíčkovanou podlahu spadl konec copu. V tom samém momentě jsem se narovnala, vzala za kliku a vmžiku byla venku z toalet až za značkou.

Nebylo zbytí, peníze došly, alkohol vyprchával, krabička bez zeleně… Ale ta poloviční rulička v mé kapse by se mohla hodit. Sedla jsem si do pohodlného křesla vedle toalet a zahleděla se do dálky na lidi. Ubývalo jich a med si konečně mohl přihnout na svůj osobní prostor. Obracel do sebe panáky na baru jedna báseň a zahleděl se směrem k toaletám, tedy vlastně ke mně. Po chvíli se tím směrem skutečně vydal. Přiblížil se a spravil si mírně vygajdané černé rifle, které na jeho tenké nohy sotva padly. (…Hlavně, ať jsi zdravý a šťastný, pomyslela jsem si...) Zastavil svou klátivou chůzi a zapálil si cigaretu. Místo aby ji kouřil ve stoje, ohnul se a kouřil ji hlavou dolů. Obrátila jsem hlavu svou a sledovala, co bude dál. Asi něco hledá, pomyslela jsem si. Ono mu totiž nejspíš něco spadlo. Rozpálila jsem svůj konec ruličky a vydechla voňavý kouř do prostoru. Zachytily to jeho radary a otočil blonďatou hlavu. Našpulila jsem rty a vydechla zbytek. Asi se mu nahrnula krev do hlavy a neviděl, protože se otočil ke zdi a to úplně špatně, takže se praštil do zdi, až mi ho bylo líto, tak jsem se konečně zvedla a otočila hlavu vzhůru nohama k jeho obličeji a vykouzlila úsměv. 

„Ahoj.“ …a nabídla mu ten nezapálený konec vytažený rovnou z mojí pusy.

„Né, né, díky.“ odpověděl a zapáleně zakroutil hlavou. Upřel pohled zoufale na zem a nechal povadnout všechny mimické svaly.

„Ty něco hledáš, že?“ zeptala jsem se sladce. „Ne!“ vybafla jsem, až sebou cukl. „Tobě tu něco spadlo…“ přikývla jsem s psíma očima ála Ty chudinko. Ale s dobrým úmyslem.

Vypadá to, že se probral z nevšímavé extáze a věnuje mi pohled doprovázený pokornou řečí. „Já jsem tu někde ztratil klíče.“

Ha! Bingo!

„Pomůžu ti!“ přizvala jsem se vesele do hry Na lezenou, aneb kdo bude mít větší díry na kolenou a bude chrastit kovem, vyhrává, a klekla si na všechny čtyři. Zalezla jsem za něj ke dveřím na označkované toalety a hmatala naslepo po tmě kovovej svazek. Místo toho jsem se rýpala v chuchvalcích prachu a kouskách z podrážek obuvi návštěvníků. „Kolik klíčů je ztracených?“

„Všechny.“

„Jé aha, tys je neztrácel po jednom? Z opasku?“

„Z toho jsem je právě ztratil.“

Jako by mě to překvapovalo. Karabinka + poutko, skvělá to věc…

Jedna otočka doprava, jedna doleva, jeden šláp dozadu a měkká to věc na mém pozadí. „Jé, ty tam máš hlavu? Promíň.“

„To je dobrý.“ odpustí mi mou trefu, což mě vůbec nebere. Spíš bych ho chtěla ještě slyšet. Zpívat nebo mluvit…ale co klíč?

„Mám je! Díky za pomoc.“ zvolá a během momentu se chystá nenávratně zmizet. Nechci mu nastavit nohu, ale…

„Juchů, promiň. Kde byly? Můžu hádat? Jsem skoro střízlivá, takže třeba… v tvé kapse?“ zvednu se země, oprašuju si dlaně o sebe a dívám se mu nepřetržitě, ale pěkně do očí.

„Budeš se divit, ale ano.“ odpoví překvapivě.

„Hmm, trefa. Takže…jdem to oslavit, když jsme si tak skvěle zalezli a vytřeli?“ uplatňuju metodu pokus-omyl, nemám žádné peníze a jen cením veselím zuby. Nabídnu se, že mu ze zad oberu chuchvalce prachu, které se tam neměly jak dostat (opravdu se tam nedostaly) a on souhlasí. To je sen! Je to sen, protože, když se otočí, není to on, ale nějaký přitroublý pajdulák bez panenky Barbie.

Ne, počkat, to není sen. Ta panenka Barbie jsem já a on skutečně vypadá jak ken. Blonďatý, boží, rozcuchaný a roztomilý ken. Nedokážu si pomoct natolik, že se k němu natáhnu, rozpřáhnu ruce a co nejtěsněji ho obejmu. A mám klíč <3

Show must go on...

..in TV with me & MERCYiLESS
http://www.mesto-bohumin.cz/cz/zpravodajstvi/videoarchiv/3065-bonotfest-bohuminsky-notovy-festival.html

Today: show

There's a link for more information about...
http://mercyiless.blogspot.cz/

TODAY MERCYILESS LIVE IN BOHUMIN.!

Come on everybody and show us how it has look really show.!

Yo-Landi Vi$$er looking

Don't be scared.

This isn't real.
I'm only in love with incredible strange music by Die Antwoord.

..in nature too..

mercyiless

New offer

I am here again. After long long time of living my way without computer only with colours of life.
Read this and think about it:


!WARNING!
Band MERCYILESS is searching..
..for bassguitarist (can play guitar too - it's better)
caused by someone wants to see us in the end of August..

There're two conditions..
..Want to play and have an instrument.


Write me or here: http://mercyiless.blogspot.cz/
                           https://www.facebook.com/pages/MERCYILESS/130715553624552?ref=hl




I am looking forward to you.!

Straight behaviour

Just a gig again..

We can see each other here:

More info here: http://mercyiless.blogspot.cz/

I like singing when you're listening to... By the way, this gig is mine event, so I'd want to make everyone exciting and fascinate. Lots of the best feelings sometimes are from the small experience or in a piece of glass could be all beauty what is in the window.
Come and see.

Only for... writing

When you're writing, you gradually hand over your soul. At least you hide it into skein what you give in position to look on it for a pen and paper. Writing has own tax like another type of actions. But this is only on you if you want to pay it. Hurtfullnes of your hand could be nothing against the feeling of balance and the cure of minds in. Suddenly you haven't fhe another possibility to lock youself between a paper and a pen. Fantasy is waking up for senses of life and you have feeling that everything is only feeling what you can feel - win or loose, and the emotions in your head are yours and yours only. You put your palm and start to catch a rainwater what traveled by the cycle of nature and while you hear burbeling of waterfall and calm of flowing brook there, the water was in time for all colours of your own actual emotions, like a chain. All kind of colours are in each other bellow and estrange from each other. It's never ending bable like possibilities and it depend only on us how we will be feeling ain one moment, cause we are different... But we aren't robots, that's why we sometimes go wrong, only if we want to try, and for this could be helpful the writing. When happy voice in us makes a sound, we catch its desire and intesity too and as a tape we imagine the paper. Then it only wants to record. When I'm opening my soul, I' mean my or from someone else and I love feeling of fusion. It's like a firework of tastes of apple in tongue, like a singing songs from birds in the evening's shadow and like a moisturiser touch the hot water on cold skin... Fusion is when words runny on a tongue like a honey, when the sentences make them real and never-end interwievs whats go from our hearts. And this is writing too. The writing of our time and own future or it's more pied - common. Writing doesn't only give, it takes too. It takes out an energy what coul be suitable for whatever... For example to minds suitable for writing.

Feeling of the loosing

In the first moment you have something in your hand, in the second moment you have only feeling of loosing.
You ask yourself what/who you lost and then you have a new feeling: No energy for something to do.
Let's stay straight and honest:  
Did you own anywhen anything? We can not own people, things, anything. And special punchline of this article is comming now.
People wants to own the other people simultanelously people wants to be "private property" from someone else, because they are lazy to make their own "life path" and go on that. Be careful on this lifestyle disease.
But people can and want to share. All beautiful faces can "fly" from the first moment they cry, to the second moment - smile. Misunderstanding is reason of loosing. People isn't what they truly are. 
Be guiding light what you are from the start and don't forget to communicate with the each other.

Roller-skate collection

Photos by SM
2013

Šátkař

Ten den mi nic moc neříkal. 

Po matice, otrávené hodině, následovalo Ivt. S touhle hodinou jsem byla ochotná se ztotožnit. 

Brouzdala jsem po netu a zakotvila na osobnostech.cz. Nějaký ten pátek jsem už poslouchala tu skupinu, tak jsem zabrouzdala na profily nejprve bubeníka a pak zpěváka. Nedalo mi to a začala jsem si pročítat diskuze pod jejich jmény. Nejprve Tobiáše. Všemožné komentáře, které vesměs řešily to samé – jestli má nebo nemá holku, a kdo to je. Nebyla nouze ani o nadávky, předvádění a dohady. 

Dokonale mi to zlepšilo náladu a vykouzlilo úsměv na tváři. Došlo to až k tomu, že jsem se schovávala za monitor a chrčela smíchy. Samozřejmě, co nejméně nápadně to šlo. Tok mé zábavy přerušil zvonek. 

Dobrá nálada mi vydržela až do konce školy. 

Jediná směšná historka mě v hlavě mlátila smíchy, i když jsem kráčela po ulici: Holka s kamarádkou šly po ulici, taktéž jak teď já, a jedna z nich zahlédla Sama. Zařvala jeho jméno, až se všichni zlekli, ten chudák se otočil, a ona se schovala za svou kamarádku. Fakt super. 

Zabývala jsem se myšlenkou, co bych dělala já, kdybych někoho z kluků potkala. Postavila jsem se do fronty k automatu na lístky a rozhlédla se. Hlava i oči se mi zasekly v momentě, kdy ulpěly na klukovi z masa a kostí, který byl na chlup podobný Samovi. Stál přímo za mnou a škrábal se v blonďaté rozcuchané hřívě. Horečně jsem se otočila dopředu a zpotily se mi dlaně. K uchu mi dorazil jeho hlas. Mluvil s někým přes telefon. Mám ráda jeho hlas, ačkoliv už ho mám naposlouchaný. Ale tohle není zpěv…

„E-ehm, slečno?“ otočím se zostra, když zaregistruju, že na mě někdo mluví. Dívám se do očí Samovi a za ním majiteli hlasu. „Jste na řadě.“ vyjde z úst blonďatého (!) boha (!!!).

„Jo, hm, pardon.“ omluvím se spěšně a čelem se otočím k automatu.

„Slečno, nevadí vám, že mi to za chvíli ujede? Ještě pomaleji by to nešlo?!“ ozve se ze zadní části fronty mužský hlas. „Kráva jedna.“ dodá.

„Co-cože? Prosím? Kvůli tomu, že zdržuju ve frontě, mě ještě nemusíte nazývat krávou. Nebo snad vypadám, že mi z pusy trčí obilí??“ ohradím se s dostatečnou hlasitostí a přitom ryju do automatu, jelikož se zrovna teď rozhodne seknout.

„Co jsi to říkala?“ stane vedle mě nějaký zhruba stejně vysoký chlap s šátkem oblečený do tmavého kabátu. Ignoruju jej, jelikož taky nemám času nazbyt. Přiblíží se ale tak, že z části zakrývá automat. Chce mě chytit za ruku.

„Sam-“ už, už mám na jazyku a úzkostně se ohlédnu za sebe. Sam je pryč. Vysmeknu se chlapovi a ostatní lidi se přidávají. Naštěstí. Začnou se handrkovat navzájem a chlap s šátkem je na ráně. Vykašlu se na jízdenku a horečně se rozhlédnu. Nabírám směr pryč na jakoukoli světovou stranu. V tom si všimnu Sama. Kráčí – spíš utíká, a za ním se táhne hlouček holek ve věku asi třináct až patnáct let. Když mi bylo 15…

Na hrudi mě už nesvírá strach z šátkaře, spíš si připadám jak svázaná. Zahlédnu přijíždějící autobus. Vydám se k němu, dám se do běhu, až tak tak naběhnu dovnitř. Polapím tyčku, až skoro spadnu a někoho chytnu za ruku. Otočím se s omluvou na jazyku, ale setkám se se strachuplným pohledem blonďatého boha. Tak jsme v tom oba. Díky Bohu.

All rights reserved. Katie napsala.

2013

Well...

Spring comes again and I show myself to the world more and more. I try to go to school glad, but it isn't easy. I wanna to lay on lawn and catch the sun, propably get red with my light "ginger" skin. Well, my computer is disfunction and I don't want really to repair it. I write here in a strange acommodation from my friend' flat.
I'd like to say you hello and have a delicious time  = )

Magnetic glasses

Pretty, nice, warm feeling is to see the World over the true glasses.

Different dreams

Everyone has different dreams.
I'm feeling sad and little bit angry now, that's why I'm writing. It's caused by one reason and I'm glad to know it.

Just a look on a social page of classroom and quickly read last post. Classmates have written about someone changed the name of network's address. The 'new name' is a bit stupid..and funny too. Teachers will see it in delivered messages - it's making the troubles to some classmates. There have been lots of comments from a few people. Someone with having the different dreams from the start sitting in the class wearing the green glasses and green (like a spring's grass) cloak, read some and get feel a bit angry. I call her Girl in the red. She found some unsightly suspicious about someone strange wearing the green glasses and green cloak.
Girl in the red asked herself why she is interested by someone having a different notion about her caused of she's having another unique personality like each other?
There's no answer by words.. It could be I.

The photo will give yesterday... I'm so tired. Good night.