Love music

Kočičí papuče

Zdravím všechny pravidelné i nepravidelné návštěvníky blogu.

Jsem ráda, když vám zde něco udělá radost, inspiruje vás to a podobně. Miluju život, miluju lidi, miluju vše, co se ke mě dostane. Tudíž i to, co "má zájem škodit", protože ke každému z nás se dostává to, co mu má být podněty a vodítkem na cestě životem dál. Někdo tomu říká překážky, někdo problémy... Každý žijeme život, který jsme si vybrali a každý jsme svého štěstí strůjce.
Nicméně, nechť si každý dělá a myslí co chce, vždy se mu to vrátí, proto může člověk potrestat jen sám sebe a taky jen sám sebe udělat šťastným. Když ho šťastným dělá někdo jiný, říká se tomu láska - ano, ale i tu si k sobě člověk připouští sám.

Co tím chci říci je zřejmé.
Takže se všichni mějte tak, jak sami chcete a dělejte jen to, co chcete, na plýtvání časem je život krátkej.
A hlavně, žijte svůj sen!

S láskou,
Katie.


P.S.: Proč ten název? Protože kočičí papuče jsou náhražkou skutečnýho kočičího tepla stejně jako to, co má zájem škodit a převléká se za kočku. :)

TOGETHERonefinally

Pro harmonii, 
která plane, 
jarem, duší, 
s láskou vane. 
Jako větřík líně čechrá vlasy, 
každý máme staré časy... 

Pro všechny a všechno, lásku a světlo.

.........................................................................................

Just loving you,
now and every day,
our amazing planet with trees and mane,
of whatever for saying true,
feelings instead words,
love you.


https://soundcloud.com/katie-kyklop/katiekyklop_togetheronefinally

Mužský DRAžé z Plzně...

Milí to lidé...

Brzy přijde bublinkování...

Opposite part of this place

Singing peace

Fire lower

I wish you all the best. Be what you want to be and never forget to wish what you want to come next.

That seems to be warm..

..when it's cold outside.

Be free.

 Zdrojem některých použitých obrázků je Google.

me

me lookin' like strange creature

Their

Nobody listens to me,
when I got real.
If someone disagree,
it could be dream.
If someone penetrates to
the part of me,
I'm in fire in igloo,
I love my world and where is...
He's alone at his home,
M. walks to cinema,
where I could go?
Cine's in my etera.
My eye feels some breath,
my foot stays at M.
I say I believe
in love with both them.

Freedom

Like I'm still alive,
like I have some for pray.
Like I wear Porno clothes,
this could be some what to loose.

Loose like I'm free creature,
I'm possible if only I want to,
All mysteries will come true now,
Like I'm happy for all I write...

Today shower,
today minds
were some feeling
with music wibes.

Could I tell you,
if you are for
some trip to bed,
under flower and no.

You hold my hand
and touch the skin,
I don't pretend,
I know you're real.

At last we don't stop ourselves feel,
I send you feeling,
that is real.
Drops on the floor up aquarium,
ginger fish says:
It's secret freedom!

There's looking strange at home. It's not mine like nothing, but there're things whats I saw before. It's like in the song Alt.End by The Cure. This is something like practise for life-real. 
I believe that everyone has his/her Guy. 
That's free and in freedom only for feeling you're not alone.

Show in show

You can make a question what I showed in that show...

MERCYiLESS 22.10. LIVE

Big thanks to Kristýna Trochtová for photos
more photos here: http://mercyiless.blogspot.cz/

REC0RDED S0NG WiTCH:
https://www.youtube.com/watch?v=_HLZ_675OOw

& BIG THANKS to everyone who came and was listening to!
I'm so glad I can do this here & now.

Autumn 10/13

All these fantastic photos were taken by Jane (https://www.facebook.com/pages/Janephotography/201802829998996?fref=ts)

Thanks!

Láska a pravdivost

Pro kousek vlídnému slova je jednomu daleko.

Druhému až příliš blízko, ale nehne ani jedním prstem, natož, aby ušel půlku té cesty.

Třetí by si vlídné slovo přál.

A čtvrtý bude ten, kdo se bude potácet se spisovatelem hledat nejhlubší smysl všeho - Lásku.

Obchodujeme se vším. Dělání (peníze) za střechu a teplo, či slámku ve sladké Coca-Cole, která si kdysi mohla podat malíček s listy africké rostliny Coca. Teď ani nehet. Chceme totiž obchodovat i s láskou. Chceme nemožné zachytit jako možné a navenek se tváříme, že bojujeme prostředky, které nám byli shůry dány. Co když ale žádné shůry neexistuje? Co když existuje jen obraz lidské skutečnosti, jakožto výtvor v našich hlavách, kterému přikládáme hmotnou důležitost, na kterou je třeba se těšit či ji mít rád? Svět v našich hlavičkách se vzdaluje tomu, co žije za okny. Žije, protože dýchá. Hýří všemi barvami, skoro až nelze popřít skutečnost, když se zdá, že dýchá. Nazveme to a cítíme.

A s citem se dá říci, že s citem obchodovat nelze. Nekoupím si krásný pocit. Koupím si jen prostředky, jak se tomu citu přiblížit.

Cpou nám pod nohy věci, jimiž se duševně nelze obohatit. Lze je jen zkonzumovat jako vyžvýkanou žvýkačku. Reklama jako navoněná mrtvola s přídomkem "Vládnu dnešní době!" Sláva. Věci jako lidi, lidi jako věci alias "Staňte se stroji, budete námi žádaní."

Ale lidi se dovedou zamyslet nad tím, proč době vládnou obchodníci a obchodníci se dovedou zamyslet nad tím, proč jí vládnou. Jádro je láska. Lidský druh spojuje potřeba párovat se, vytvářet společenství a vzájemně se protkávat jako nitě - být šťastni.

Škoda tedy, že na místě, na kterém žiji, je navenek tak chladno a přitom hmatatelné teplo lidských těl v prostoru kolem, když stojím prokřehlá zimou na zastávce a v tu chvíli kolem projíždí umělý bílý chrup zasazený do plných rtů vyzývavě vypadajícího obličeje mladé dívky a divili byste se, nesnaží se popsat nádherně podivuhodný výtvor přírody, snaží se vykreslit v nádherných barvách suchou konstrukci vyšminkovaného výrobku, abychom na tu reklamní dobu nezapomněli. A to ve mě zanechá pocit na pováženou, prokřehlá anonymitou se ploužím do vyhřátého hnízdečka sdílet své pocity. A třeba i v češtině.

Ať žije láska!

A nezapomeňte shlédnout nový filmový počin Kameňák IV. Pravda a láska vítězí.

GUITAR sexuality

                      Photo by SM

                      Photo by SM

KLÍČ

KLÍČ

Utíkala jsem sama chodbou vedoucí přímo ze sálu někde k záchodům. V tom temnu se mi až nechtělo věřit, že jsem stále na nohou, dokud mi opravdu něco nezaklínilo cestu. Spadla jsem na kolena a dlaněmi se zvedla ze špinavé země tak rychle, jak to šlo, a zmizela za dveřmi toalety. Dveře se za mnou zabouchly rychlostí blesku a po rachotu od podia zbyly jenom dozvuky, které se sem nepřetržitě nesly. Tak příjemně se mi točila hlava, že mi bylo dočista jedno, že kolem mě chodí muži a před zrcadlem jsem si spokojeně myla ruce. Zkoumala jsem v zrcadle svůj obličej zespoda a jak se tak otáčela, osušila si ruce o kus látky. Ze dveří jsem vyletěla stejně rychle, jako tam, akorát, že mnou byl někdo brutálně sražen. Asi nějaký chudák nebo tak…

„Ty nemáš oči? Nemůžeš se dívat na cestu?“ zaburácel vskutku jinak sympatický mužský hlas.

„Jé, nejsi to ty, cos tam před chvilkou šaškoval na tom podiu za tím Dý-dý džej pultem či co to…“ házím oči a poklepávám prsty na hruď drobného potetovaného kšiltovkáče. „Ne, počkat, ono to furt hraje!“ přikrčím se a zadržuju další osobu. „Tomu už se podařilo utéct, víš?“ nasávám vůni krku někoho jiného. „Čert to vem!“

Plachtím si cestou zpátky do sálu a hups! Patero kluků na scéně oblečených v černo-červených uniformách hrající to, co všichni známe.

„O-ou!“ řvu s davem a skáču, co to jde.

Ono už to totiž tak dlouho nejde. Ovinu si svůj zrzavý cop kolem ramen a jdu navštívit toalety znovu, tentokráte už ne před koncertem, ale po. Ano, tak rychle to skončilo. Opravdu jsem měla pocit, jakoby kolem prosvištěl energetický hurikán a nasál mě do svého středu. Tak paralyzovaná jsem stála a opírala se o útulnou stěnu tmavě červené barvy za rohem vedle dveří na záchod.

„Chceš si čuchnout?“ prošel nějaký frajírek se sepjatou pěstí a cpal mi ji k nosu. Naštěstí svůj zájem soustředil zjevně někam jinam, protože jak se objevil, tak se zase ztratil.

„Není to Víťa?“ zaslechlo jedno z mých paralyzovaných uší o kousek dál z nějakých dívčích zmalovaných úst. Zase jedna třešnička… Fanynky. O chvíli se z kousku medu stal roj vos a má řehtavost nemohla jít stranou. Ale trošku mi ho líto bylo, trošku.

„Postav se vedle tý potetovaný krávy, třeba na řadu přijdem.“ zaslechlo druhé z mých paralyzovaných uší a pomalu začínalo dávat pokyn mozku, ať zvedne pravou ruku a uštědří majiteli hlasu jednu bezzubovku. Ale stalo se něco, co mozek nezamýšlel. Majitel hlasu byl také majitel té hrudi, po které se mé prsty projížděly. A tak jsem se k němu přisunula dřív, než se stihl zabouchnout na záchod.

„Slečno, značka pro pány.“ upozornily mě ústa nějakého staršího pána s plážovou košilí.

„Oni tu mají značky?“ udivila jsem se a s otevřenou pusou si to konečně štrádovala tam, kde předtím. Na pány označkovaný záchod. Hned za dveřmi u umyvadla se na mě nalepil nějaký páchnoucí ožrala a dýchnul mi na tvář. „Slečno, jste tu špatně. Jste v nesnázích, jako kráska v nesnázích, to je kráska v nes…ííích…pčíík.“ Na(ne)štěstí se mu udělalo špatně a poblil odpadkový koš přede mnou. Připomínala jsem si důvod, proč tady chodím. Dveře od kabinky bouchly, až se kus plastu otřásl a já konečně po dosednutí pocítila úlevu. Při zapínání kalhot mi vypadly s hlasitým cinknutím klíče, protože na záchodě bylo tak nějak ticho. Všechen hluk se teď soustředil na „med“ tam za dveřmi. Klíče mě donutily se ohnout, takže mě zarazilo, co vidím. Z vedlejší kabinky se ozývaly vzrušující zvuky a ani pohled nebyl o nic horší. Muchlovali se tam dva kluci. Jeden – tmavovlasý k sobě mačkal kluka s modrými vlasy.

„Páááni.“ ujelo mi. Oba se zarazili a přestali se líbat. Plácla jsem se rukou přes pusu a v tom momentě mi na odporně špinavou vykachlíčkovanou podlahu spadl konec copu. V tom samém momentě jsem se narovnala, vzala za kliku a vmžiku byla venku z toalet až za značkou.

Nebylo zbytí, peníze došly, alkohol vyprchával, krabička bez zeleně… Ale ta poloviční rulička v mé kapse by se mohla hodit. Sedla jsem si do pohodlného křesla vedle toalet a zahleděla se do dálky na lidi. Ubývalo jich a med si konečně mohl přihnout na svůj osobní prostor. Obracel do sebe panáky na baru jedna báseň a zahleděl se směrem k toaletám, tedy vlastně ke mně. Po chvíli se tím směrem skutečně vydal. Přiblížil se a spravil si mírně vygajdané černé rifle, které na jeho tenké nohy sotva padly. (…Hlavně, ať jsi zdravý a šťastný, pomyslela jsem si...) Zastavil svou klátivou chůzi a zapálil si cigaretu. Místo aby ji kouřil ve stoje, ohnul se a kouřil ji hlavou dolů. Obrátila jsem hlavu svou a sledovala, co bude dál. Asi něco hledá, pomyslela jsem si. Ono mu totiž nejspíš něco spadlo. Rozpálila jsem svůj konec ruličky a vydechla voňavý kouř do prostoru. Zachytily to jeho radary a otočil blonďatou hlavu. Našpulila jsem rty a vydechla zbytek. Asi se mu nahrnula krev do hlavy a neviděl, protože se otočil ke zdi a to úplně špatně, takže se praštil do zdi, až mi ho bylo líto, tak jsem se konečně zvedla a otočila hlavu vzhůru nohama k jeho obličeji a vykouzlila úsměv. 

„Ahoj.“ …a nabídla mu ten nezapálený konec vytažený rovnou z mojí pusy.

„Né, né, díky.“ odpověděl a zapáleně zakroutil hlavou. Upřel pohled zoufale na zem a nechal povadnout všechny mimické svaly.

„Ty něco hledáš, že?“ zeptala jsem se sladce. „Ne!“ vybafla jsem, až sebou cukl. „Tobě tu něco spadlo…“ přikývla jsem s psíma očima ála Ty chudinko. Ale s dobrým úmyslem.

Vypadá to, že se probral z nevšímavé extáze a věnuje mi pohled doprovázený pokornou řečí. „Já jsem tu někde ztratil klíče.“

Ha! Bingo!

„Pomůžu ti!“ přizvala jsem se vesele do hry Na lezenou, aneb kdo bude mít větší díry na kolenou a bude chrastit kovem, vyhrává, a klekla si na všechny čtyři. Zalezla jsem za něj ke dveřím na označkované toalety a hmatala naslepo po tmě kovovej svazek. Místo toho jsem se rýpala v chuchvalcích prachu a kouskách z podrážek obuvi návštěvníků. „Kolik klíčů je ztracených?“

„Všechny.“

„Jé aha, tys je neztrácel po jednom? Z opasku?“

„Z toho jsem je právě ztratil.“

Jako by mě to překvapovalo. Karabinka + poutko, skvělá to věc…

Jedna otočka doprava, jedna doleva, jeden šláp dozadu a měkká to věc na mém pozadí. „Jé, ty tam máš hlavu? Promíň.“

„To je dobrý.“ odpustí mi mou trefu, což mě vůbec nebere. Spíš bych ho chtěla ještě slyšet. Zpívat nebo mluvit…ale co klíč?

„Mám je! Díky za pomoc.“ zvolá a během momentu se chystá nenávratně zmizet. Nechci mu nastavit nohu, ale…

„Juchů, promiň. Kde byly? Můžu hádat? Jsem skoro střízlivá, takže třeba… v tvé kapse?“ zvednu se země, oprašuju si dlaně o sebe a dívám se mu nepřetržitě, ale pěkně do očí.

„Budeš se divit, ale ano.“ odpoví překvapivě.

„Hmm, trefa. Takže…jdem to oslavit, když jsme si tak skvěle zalezli a vytřeli?“ uplatňuju metodu pokus-omyl, nemám žádné peníze a jen cením veselím zuby. Nabídnu se, že mu ze zad oberu chuchvalce prachu, které se tam neměly jak dostat (opravdu se tam nedostaly) a on souhlasí. To je sen! Je to sen, protože, když se otočí, není to on, ale nějaký přitroublý pajdulák bez panenky Barbie.

Ne, počkat, to není sen. Ta panenka Barbie jsem já a on skutečně vypadá jak ken. Blonďatý, boží, rozcuchaný a roztomilý ken. Nedokážu si pomoct natolik, že se k němu natáhnu, rozpřáhnu ruce a co nejtěsněji ho obejmu. A mám klíč <3

Show must go on...

..in TV with me & MERCYiLESS
http://www.mesto-bohumin.cz/cz/zpravodajstvi/videoarchiv/3065-bonotfest-bohuminsky-notovy-festival.html

Today: show

There's a link for more information about...
http://mercyiless.blogspot.cz/

TODAY MERCYILESS LIVE IN BOHUMIN.!

Come on everybody and show us how it has look really show.!

Yo-Landi Vi$$er looking

Don't be scared.

This isn't real.
I'm only in love with incredible strange music by Die Antwoord.

..in nature too..