To se mi nestává každej den.
V tuto chvíli se znovu uzdravuji a hledím na rasta čepici rozebírající televízku. Televízka je to teď, předtím to byl čas ukrajující televizoun. Jak tak sleduji její vnitřek, spousta domečků, autíček s garážemi a cest, mi připomíná Díru. Město, kde jsem poprvý otevřela oči.
Otevřela jsem je znovu, na druhým konci, a tam je nechala. Jako svý srdce. To už tam je z plyše nejmíň třikrát v tom černočerveným prostoru napěchovaným alkoholem a čoudem z cigaret. Jako vůně se rozpíná po krajích západních a připomíná tu chvíli, kvůli který jsem stále tady, a to je teď.
Televízka nehoří. Díra taky ne. V pokoji už hořelo :)
Ráda Vám ukážu něco, co vidělo pramálo očí, protože milí pánové z Chinaski, jak taky křtím novej štítek, se nedostali ke konci svýho kreativního plánu. Jen oni ví proč... Mám je ráda, mám Vás ráda, takže tedy pojďme společně pochopit toto z mojí a Verčiný dílničky (ano, ten pokoj, co shořel).
Rok 2011 mluví za vše, proto mu přikládám hlavní slovo:
Los Chinaskos s pomocí jedný fajn ženy Ester Brym, kterou neznám, vykouzlili toto:
Nechť stále žijí naše nejsilnější hezký vzpomínky, protože jen pomocí nich se můžeme pohnout dál.
Názoros los Katyinos!
;)
