Otočil se. Sotva došlápl a pádem se poroučel k Zemi. V hlavě slyšel výkřik. To ona se zastavila, aby slezla z kola a sundala si kšiltovku. Vzdálenost mezi nimi se počítala na stovky kilometrů. Utřela si rukou čelo a dotkla se srdce. Bilo.
Bylo nebylo, vzbudil se.
Sám v ponurém bytě mezi odrazy pouličních lamp z večerního ticha okraje hlavního města. Sucho v ústech a pot na čele jeho ruku nasměroval k peru. V hlavě si přehrával "A né, že si zas zapomeneš píchnout..."
Co neudělal... Vymáčkl ze sebe maximum a natáhl se. Natáhl pero, očima těkal po místnosti. Na kytaru padl prach, kočka ho ocasem utřela, nýbrž nezabírala takovou plochu, aby tam nebyl. Mezi prsty promnul ocas chlupáčka a zhluboka se nadechl, když jehla pronikla pod kůži. Píchnutí včely.
Bylo nebylo, vzpomněla si, když vysedávala v kanceláři, na včelku poletující cimrou. Vybírala si ty nejpikantnější kousky. Když, řádem minut, poslouchala místo výkladu šéfův rozkrok, letěla kolem a pak hnedle k ní. Áha, pomyslela si a netřeba nic dodávat.
Bylo nebylo, byl tam sám.
Vzpomínal, jak ještě v rukou třímal kytaru a hrával dlouhé hodiny s hrstkou bytostí jemu podobných, nasáklých vůní alkoholu, cigaret a trávy. A s ním. Dlouhé hodiny strávili společnými činnostmi, ke kterým nebyly třeba ženy. Pocit více, než dobrý, než zazvonil budík. Myslel, že je třeba se hnout. Myslel, cítil?
Bylo nebylo, ona se ptá.
Tráví večery potají s tím, s kým si o tom šeptají, a bdí. Ukrývá zlato pod stříbrnou mluvou a cítí. Když vstává, točí se jí hlava. Když padá, nikdy není sama. Když kolem letí, vidí kupu dětí!
Tak radši bylo nebylo, co kdyby napadlo něco někoho jinýho...
