Potají

 Kdysi dávno v jednom polorozpadlym domečku se schylovalo k bouřce. Všechny tlamičky zalezlý uvnitř mlčely. Mračna se stáhla, vítr se zvedal a na kopci několik kytiček vtisklo Zemi polibek. Jak vítr zesiloval, stále více se opíral do těl drobných živočichů, kterážto se taktak stihla schovat v útrobách kdysi dávno malebně čistých krajů. Všechny čumáčky se k sobě tiskly, když kmen stromu udeřil do střechy. Třes zachvátil na okamžik útlá tělíčka. Jedno druhý zahřívalo, vzájemně pociťovaly teplo a cvakaly, tlamičky jedny! Zdálo se, že okna nevydrží nápor větru a páry barevných lístků snášející se blízko okapů scenerii lemujíce, divoce létajíce. Chvění skla ozvalo se. 

 Skla síla se snažila dosáhnout nevídaných rozměrů, avšak nebyl u ní klíč. Vítr venku foukal, můra tiše spala. Tlamička po dechu lapala. Neumírej, nechoď pryč, zdalipak znáš ty povídky skvělé... Jsou plny lásky, z hloubi duše klid. Nenechám tě jít. Nenastala chvíle z rána, bude se plout do neznáma, a tak přemístili se na ostrov Dlouhý klid.
Ostrov, kde se dlouho a dobře spalo a nic špatnýho nepřicházelo, jen láska, mír a klid. Radost někam jít. Vůně květin zas a znova, radost, která nebe volá a slastný bílý trik, černé bude líp! 
Tak zvolala si tlamička: "Hele drak, zalítáme si?

Mokrá byla celičká. Po dešti zmáčená hlavička, přišla z venku, myšička.

Tak pro noc dlouhou, měsíc svítí, chvíli Luna na mrtvý kvítí. Záře jasu dostává na kameni, kam dopadá. Je na něm broskev nasládlá, dřív kousaná, kosou rozseklá. A mísa piškotů převržená, holka milá, přetažená. 

Kdysi dávno mladý muž, výrazný lícní kosti, přes šaty štít a vlahý nůž, cigaret v kapse dosti. Hledaná žena na čas přišla, studenej pot v záloze, myslela si snad zase znovu, že pojede s Včelkou po dráze. Místo hřiště makový fórky, cigareta do klína, a než bylo všeho dosti, dočista se opila! Vrávorajíc s cílem duše a se srdcem na dlani, slibovala na statisíce, že příště to bude potají. Na chvíli si odskočila, muž přešel ke svýmu oři. 
Než zatahal ho jemně za sed, oř vystartoval k moři. Žena jásot, chvíle ticha, skok a tvář mu zakryje. Potají naň vysedla si a oř kopyto zaryje!
Počkat, počkat, vítr fouká, oř uhání, nestíhá, než se stihne hříva schovat, zrzavá hříva opilá, spadla volně do klína, tak volný pád zas začíná. Kapky deště kropí její prsty, muž nahoru ji prostí, kdepak, je moc opilá. Míří s větrem na oři dva do domu, kde vše začíná.