Muž se sklopenou hlavou, černým pláštěm plazícím se po zemi pryč od jeho kotníků, vzdechl. "To nebude třeba, odejdu sám." Zvedl pravou ruku a dlaň namířil na královnu.
"Nežádám si vaší ochrany." řekla.
Zlaté závěsy se zvlnily a místnost provětřil jemný vánek. Královnina ústa se dotkla sebe sama. Muž stáhl ruku, ohnal se prýžovým pláštěm a vytáhl meč.
"Vaše výsosti, jste v pořádku?" našeptával královně do ouška.
Muž nenechal na sebe dlouho čekat. "Marnotratná je moje touha! Ať shoří na prach, co se nepoddá!"
"Jed jsou tvá slova, tvé ochrany jsem nežádala."
"Med vyléčí, co je třeba." vložil se do toho královnina srdce král.
Místnost s vysokým stropem zahalil vášnivý sladký barvy opar.
"Vždyť hledáte moře v kousku porcelánu!" vzdychl čaroděj. "Vydáváte se za pokušení!" Opar znehybnil jeho ruce. "To všechno jen váš klín..." Jeho ústa se slepila k sobě.
"Spletl jste si strany." prozradila královna. Dokonce i skřítek zmerčil, že má čaroděj něco za lubem. Barva a chuť místnosti se zvolna proměnila z rudé na mrtvolně bledou podobnou čaroděje očím, místnost zahalena jako tajný balíček do rukou.
Chvíle ticha.
Jen rostlina v koutě se pohnula. Z útrob zeleně se jako svěží jarní vánek začínal linout život. Prosakoval podlahou, stínem, veškerým dřevem jako teplo chladem ke královniným nohám. Ožila. Jako jediná se pohnula a obě ruce políbila. Byla vrácena zpět do života a propůjčeným ohněm, ledem v rukou, místnost slila. Čaroděje zamrazila a vánek požádala, zda odnese ho tam, kde najde, co hledá. Místnost lehce uvolnila, láskou vřelou zaplnila. Nadechla se, konečně mohla zpívat! Volně létat, užívat si a nespěchat. Sama ze sebe vystoupila a své přátele oživila.
"Jste tu se mnou, ani nevíte, jak jsem ráda." zvolala a místností prorostlo bílé kvítí a zlatá prosvitla kolem jejího veličenstva. Myšlenkama probleskovaly obrázky, který jemně obtahovala. Vždy na jakýsi kousek žhavě přitlačila, až jako uhlí v kamnech celý dílo nahřála. Stal se z ní rozhodčí, přestože blízko měla ke hráčům a náklonost zachovávala i k publiku. Zlaté závěsy rozvlnily její myšlenky, probrána ze snění si všimla, že v místosti je sama.
"No, kdyby se vychrápal s mým tátou, to by mi asi vadilo." Zaslechla z vedlejší místnosti ostrý hlásek. Myšlenkama brouzdala po bílém paláci s Aladinovými věžičkami, byli tam sami. Sebrala tedy odvahu věřit, že jí král otvírá dveře až na vrcholcích holých kopců porostlých zimní trávou. Tak daleko se dostali, klíč padl do zámku. Otevřenou vyhlídku, rozprostřenou před nimi pocukroval vítr kousky klenotů.
"Když je vaše království váš svět, kde vás najdu?"
"No ve skříni né, tohle není Narnie. To je Ze Mě. Sem mohou jen mí milovaní." položila mu ruku na srdce.
"Často se objevujete v mých snech. jsme odmalička tatáž mysl."
"Proto jsem od prvé chvíle, co jsem vás uviděl, žádal o audienci."
"A já řekla... dokud není správný čas. Vy i Inkubus si musíte projít zkouškou, aby tento život nabyl smyslu a zakotvil v rovnováze. V dualitě se nikam nedostanete. Ještě chvíli se vzájemně učme, než se navrátíme tam, odkud pocházíme. Dala jsem slib. A nejeden. Lidstvu navrátit..." odmlčela se, protože letěli. Minuly okřídlený chrlič výhružně tmavé barvy vydávající se za ozdobu prastarého domu.
"Držte se mě." houkla za hlavu. Byli blízko bývalého kláštera. Tam, kde se stromy pokrucují a mráz na sebe nenechá dlouho čekat. "Vezmu vás tak daleko, jak budete chtít a dokud mi pomůžete udržet čistou mysl."
Všímala si malých kapliček postavených blízko silnice, cestou nad údolíčkem posypaným ledovou krupicí nad jímž modravé čáry na obloze postupujíce do světla až po růžovou zvýrazňovaly síť, pomocí které jsouc všichni ukotveni v čase. Pod nimi po silnici projížděla dvě auta zanechávajíc silnou kouřovou stopu. Král vytáhl dýmku, jen frak zavál. Oheň hořel, zapálil si za letu. Byla to chvíle, než přistáli. Zatvářil se rozpačitě.
"Myslíte, že mohu kouřit za letu?" poznamenala královna poté, co král sestoupil z jejích beder.
"Vaše výsosti, to jest vaše." podal královně jarní listí a královna si potáhla.
"Pokračujme tam, kde jsme skončili. Mí milovaní průvodci mě jistě očekávají a také vás. Rada vás touží spatřit, komu, že jsem to darovala srdce."
Obloha se zatáhla. Vzala ho za ruku a uvolnila se. Kývl, že je připraven. Vstoupili do klášterní budovy.
"Hlídá to tu Jeseter, skřítek zjevující se za soumraku. Do té doby musíme být pryč. Nechoďte daleko." mluvila královna, zatímco jí nechtěla vyjít vstříc branka na schodech. Král ji jako skejťák ladně přeskočil a pomohl ji královně přeskočit také. "Díky." usmála se a nebránila se šibalskému výrazu. Pozdravila pohledem zbytky lidských tvorů potulující se kolem a vstoupila s králem v zádech do potemnělé místnosti plné znavených energií, v zadním křídle. U jedné postele se na chvíli zastavila. Z jedněch zchátralých úst rozpoznala jediné slovo: "Sestřičko." Tu ženu znala, její anděl se chystal vyletět, nýbrž měl spálené křídlo. Královna k ní obrátila pohled.
"Navrací je smrt a to vy nejste." zarazil ji král a pomalu zavedl k rozsvícenému pokoji, ve kterém na oba koukaly ty správné oči.
"Mé dítě!" zvolala mladičká duše v prastarém těle.
"Ahoj, vypadáš dobře." promluvila trochu zaskočena královna, jakoby jí uletěly včely. Král již za jejími zády skutečně nebyl.
V očích se listovalo jako v knize, tolik pasáží, co schodů sem.
"Děvče, stmívá se." upozornila předsedkyně rady královnu. Nestačila nic říci. Dveře zavrzaly, místností se prohnala větrná smršť a královna přikryla průvodkyni. "Musíme pryč, vaše veličenstvo!" snažila se překřičet větrobití. Na nic nečekajíce, roztáhla královna křídla před zraky všech a všechny rázem zakryla. Své průvodce do kapsy strčila. Rada zmizela, chladnýma rukama vzala za kliku, otevřely se všechny dveře, branku nad schody přeskočila a během ke dveřím se hnala, přes přízemí samá voda! Křídla jako blány použila a vzduchové bubliny svým pokladům vytvořila. Špunt nevytáhla, dveře slovem rozrazila!
"Kryju vám záda." řekla kapse shora a oči zavřela. Z kopce se rozeběhla, domů se přemístila.
"Vaše výsosti, jste jako led, mokrá, jakobyste se z vody vynořila!" zvolala a s úlevou ji objala.
A královna dlaň roztáhla. . .
