Spousta společností z jihu se odebrala k východu.
Máme zůstat sami? Proč tu není?
Na utíkání chodbou mi nezbyl čas. Posbírala jsem své saky paky a mrskla je pod obrovský zářivý zlatý podnos. Tady je nikdo nenajde, dokud nevyjde slunce.
Samé "próč" mi běželo hlavou stejně rychle, jako ubíhal čas do rozednění.
Je život tma ve světle nebo světlo ve tmě?
Schůze skončila. Můžu si odložit masku, navléknout černé rukavice a čekat, zda nebudou prostit z hromady brambor kluka nebo na záchodě hledat klíč. Žádný psaný líbezbryf nemůže plnit funkci hozeného lana, ale tento se o to může aspoň pokusit. Všechno je možné.
Tak tedy. Ilumináti nezmizeli. Jen se na čas uchýlili do svých lovišť ztracených lidských pokladů, geneticky zdegenerovaných duchů. Každý odložil masku až poté, co se dveře zevnitř zavřely. Dávala jsem si veliký pozor, abych nerozdráždila hada, dýchající z druhé strany na okno, bosou nohou. Musí to vypadat, že jsem jedna z nich. Musím se tvářit, že spolupracuju na matení a zamlžování mysli, směrování životní energie nežádoucím směrem a ještě k tomu všemu tleskám. Ne. Směju se až za rohem, kdy opouštějí vytápěné komnaty Slavínského paláce na kolech luxusních vozů na volnou energii. Co je to nejdůležitější v životě, co máme?
Čas.
Když už jsem sama sebe zhustila do takové podoby, že je snadné zvednout pravačku, udělám to. Já ale někde stojím. Stojím a čekám. Už jsem hrála, zpívala, malovala, psala. Nyní hraju, zpívám, maluju a píšu. Ale nemůžu jít dál, dokud si nositel mého obličeje neudělá jasno. Aspoň mezi náma, jistá tajemství tady jsou a velice mě baví si s nimi hrát. A nechci být sama. Tak tedy přikládám příběh o holčině jménem Lina, dítěti zázraku.
Lina jakožto neplánovaný potomek bratrance a sestřenice tajné lóže, byla nakonec v komunitě proklamována jako velká naděje trvající síly plánů iluminátů. Její předurčení na tomto světě bylo jiné. Od malička cítila jisté napětí uvnitř sebe sama, které potřebovala dostat ven. Ať už odpor k pokrevnímu křížení, jakožto domluvený sňatek s bratrancem, či k vlhkým zdem šedého království s přistávací dráhou pro talíře, ze kterých vystupovali respekt vzbuzující ještěři. Každou sobotu přistávali v naprosté tichosti za větru dráždícího palmové listy před okny jejího pokoje a svýma velikánskýma žlutýma očima sjížděli jejího tátu, ke kterému si chodila pro "cenné" rady, když se zrovna nepřehraboval v papírech. Psala si deník, ve kterém se neustále zmiňovala o tajemném, pro ni zatím neznámém muži. V den, kdy měla na domluveném sňatku říci svému bratranci "ano", se otočila na podpatku, nabourala do břicha oddávajícího, a uprchla. Takovýto čin trestal se smrtí. To jí nezajímalo, plamínek lásky plápolal tak silně, že jí zajímalo jen jedno: Jak budou vypadat děti? Tak se za ním vydala!
Když konečně našla východ z tunelu, stála na příjemně vlahém vzduchu u jednoho z Karibských pobřeží. Plavé vlasy jí zakrývaly krk i šíji a ve větru se splétaly do neučesatelného drdolu. Nevadí, budou z toho dredy.
Uběhlo pár let a její hledání nabralo konce, protože jej našla. Našla pohádkového prince ze svých snů a zápisků. Oddechla si. Co teď, aby to nebyl začátek konce? Věnovat mu sebe sama? V jaké podobě?
Tak se namísto papouškování sladkých slov do prázdna, rozhodla jinak. Udělá ze sebe takovou ženu, aby stála nejen za povšimnutí, ale i za ustrnutí. A ono se to špatně, když vás nahánějí úřední síly... Jelikož pod svou falešnou identitou, skrývala tu pravou nebezpečnou, některé věci prostě nechat vyplavat nemohla. A když se setkali, stál a čekal. Čekal stále. Čekal, až odešel. A její sny o rodině se ještě více prohloubily zjištěním, že jí vážně potřebuje a ona být vážnou neumí. Tak čas plynul. Jeho oči byly to jediné, kvůli čemu dokázala celý den plést oblečení, když za dveřmi vládlo babí léto. I přesto, že u ní stále nebyl. Láska hory přenáší. Přála si, ať se všechny její problémy přenesou k záchodové míse a tam se spláchnou. Ale i trubky někde končí, tak na sobě pracovala dál. Sic utekla tomu nejhoršímu, smrt stále klepala na dveře. A klepat bude, abychom náhodou nezapomněli, co je to život.
Zub času.
