Sotva jsem rozlepila oči po hodině a půl buzení pípačem v hlavě, kterej se vypne jedině po smrti, přátelé, a zasedla sem v bílém, abych napsala to tajemné něco. A o smrti to nebude. Nevím, o čem to bude, ale zcela jistě se to stane. Samozřejmě pomlčím o včerejším počasí, o samovolném otáčení klíče v zámku a o vyhazování jídla z okna. Teda, z věže. Odkud bych asi viděla všude?
Takže, jinými slovy, tohle je to, kvůli čemu se stalo, že to je možné psát, hurá, pojďme se učit spolu!
Šťastně vzbuzený kulomet Katyin může začít.
Tak tedy.
Mé plány nehrajou ani na jednu kartu jistě a zárověň nehraje roli to, že nehrajou. Včera vedle mě slétlo dítě ze schodů. Malý špunt, co se chvíli s ručičkama připlácnutýma na betonu rozhodoval, jestli bude rýčet. Úsměv a elegance se sílou jedno jsou, tak se sešly před branou.
Slyším smích jednoho z vás, který si včera z počasí udělal něco podobného, co bylo před pár dny za podiem a jezdí se na tom i hlavou dolů. Někteří lidé z toho zvrací, někteří onemocní, někteří si to užijí a někteří o tom napíší, aby tu nemuseli čumákovat černě, když můžou bílé a jakkoli jinak, jen za světla!!!
Zdráhám se vám položit jednu otázku, přesto to udělám, ne nadarmo jsem se napila místo hrnku z myši.
Jak dlouho tu chcete být?
Když už se domluvíme naprosto přesnojistě a ani vedle sebe nemusíme být, přestávájí existovat pozemské zákony jinak platné pro všechny a pro všechno. Jinými slovy, za rámcem fyziky je to skoro stejné jako za oponou. Táži se, co tady vlastně máme splnit? Já jsem si představovala děti, ale asi si je zase představuju jenom já, do čehož má fyzika zatim co mluvit... Je na nás, co chceme od života. A venku prší. To se stává. Jen, aby se z toho nestala hra mezi kočkou, psem a myší. Jakože já chci jet dneska na kole a venku prší, že... Ale, ne, samozřejmě, že to nechápu. Jak bych taky mohla... Ty za tím sklem, sprav to nebo mi to vysvětli. Nebo v tom pokračuj a já se tě pak v přítomnosti toho sympatického pána, co nás sem poslal, zeptám.
Ó, teď jsem dostala kávu a kolem se uklízí.
Mám další dotaz:
Kolikrát ještě chcete žít?
Nejde o to být první, slavný, oblíbený, bohatý... Jde o to, vědět proč dělám to, co dělám. A na to se tu ptám. Já se v tom totiž nějak ztrácím. A už neprší, lahůdko.
Za poslední noci jsme se ve snu scházeli docela často. Teda, každou noc se potkáme, abychom se domluvili. Je to milé, rozhodně víc, než se nechat náhodou postříkat studenou vodou, když mám odbočit doleva. Je opravdu lepší to přijít říct. Taky nevrazím jednu do písečku tomu, kdo v bytě čtyřikrát poblije koš, ale pokud ho miluju, vytřu s ním podlahu a ani bolet ho to nebude. Chci milovat, tak miluju. Jak dlouho, kolikrát a koho se stává věcí, v tomto případě, více méně cizí. A ne, zbavit zodpovědnosti se nechci. A už vůbec ne za sebe! Viz. článek Zkurvysyn. Ne, opravdu jsem nic takového nezažila potom, co jsem ho napsala, ale před. Ne, opravdu se všechno vyřešilo dřív, než jsem o tom V současnosti napsala a né, nejsem smrt.
Kdo jiný by byl šťasten jen tak?
Blázen.
Haha.
Takže.
Já si to tu užívám. Nemusím nic. Čtete správně. Já taky, jak vidím. Nikdo nemusí nic.
Může to být jeden z posledních životů.
Už zas prší...
Jdu si zakouřit.
Nekouřim.
Haha.
Kolikrát jste umřeli?
