"Jen si to představ. Staví se to samo. Celej dům se prolíná se vzduchem na vysoké hoře. Rouzfoukává mraky a rozpouští se taky. V zasklené síni, ve žluté dýni, tam bydlím samosebou, co to dá."
"Ty bydlíš v dýni?"
"Hahá."
"Kouří se v síni."
"Pššt."
"Cože?"
"Ticho."
"Cože?"
"PSSST."
V pokoji plném hlíny pod stromem u limuzíny se tiše krčí, to to hezky začíná, trčí větve nad kolena. Značí, že odjíždí zpomala, správce dveře zavírá.
"Sprav houby po dešti."
"Cože holuby?"
"Prší."
"Vidim."
"Cítim."
"Ne, to je okap, se kterým třepu a on už startuje, takže bysme si měli pohnout."
"Někdo tu umírá?"
"Au."
Táhlé kroky umožní taky zastávky u řadící páky. A jedeme. Z kopce, do kopce, míjíme bezdomovce, krajany a zvířata. Flóru a ptáčata, co si nedaj říct a rozplácávaj se o auta. Ať není jich víc. Hahá, řvu z plných plic, nikdo neslyší nic. Hudba je hic, politá potem a přepíná za běhu řídící soustavu.
