Tak jistě, tento svět je skvělý, smrti není, čeho se bojí? O čem tu tak holka mluví? Ona píše, lidi.
Kosmos jsou prý dvě želvy, sdělil správce malý, velký. Jaguár pod stolem byl hezký. Ve snu tříbí si chřípí, vrní a civí. Usíná hladový, potrava skrývá se uvnitř mé chaty. Tam jest všichni sebou sjetí, a já u stolu stětí jsem svědkem, co to kolem letí. Jé, má krabička šití. Zatahuju závěsy, sleduje mě, ne asi.
Vpíjí se ze mě síla vrnění a ostrého kousání. Jdu do chaty. A jsme zas u toho psaní, požádám Dé o doplnění. Přišla jsem odsud vytáhnout lidi, co zří a jen neciví. Časy se mění, vstupuji do chaty, Ládínek ladí louskáč na ořechy. Ten zvuk, ta rána, když svítí slunce na louku, skryté oko na palouku stín vrhá. Černá se prostoru dotýká, když bílé není třeba.
Kulatá zář svítí za tebou, ze sebe to dáš a tělo mizí. Poznáš tak kraj, kam jít máš, rychle, kameny studí, pod vodou nic není, snad nakraji, zpátky vydáš se stěží, světlo svítí ti do očí, když hlava se otočí a k žití se rozmočí. Ruce se protočí, pár kamenů v dráze, žabí extáze, anebo létaj. Nohy se zmítaj na rukou, létáme vysokou samotnou ponukou. Jen čtyři a nikdo víc nepřidá zárukou, že odejdeme snáz, jen co se opraví hráz. Hlásíš se z lavice, sedáš si vedle mě na gauč, než přijde. Vstupuje a je v nás. S kočkou si hraje zas, zpívá si vědomím, blyštivý hlas.
A současně se píše, že učitel párá se s námi zas, Ká má hlas. Před tabulí na gauči ve snu jsme raz, je nás osmnáct, jen někteří se ukazují, je to kloudné, vrtkavé stání, když sedí na gauči učitelova, páni, paní.
<><>DRCLV<><>
