Letos mi bude dvacet a stále se nacházejí lidé, co vědí naprosto přesně, co bych si měla teď a tady počít se svým časem/životem.
Je drahý, když je ze sekáče? Kolik (mě) podpírá nohou?
Podívám se zblízka.
Není tomu tak dávno, co tahle podoba patřila lidské duši odmítající se spárovat s maskou/tělem. Možná se dnes naučí nové věci, z nás, z vás a možná, že bude brzy součinně asistovat u některéhož boku jako doprovod. Je mi až překvapením, kolik nožiček má. Nepíšu, zítra to být nemusí. Píšu, tělo se orosí, před sebou vidím kolik z vás, né asi, se propadlo, svůj život v mráz... Pro začátek je vkusné zdůraznit, že úvaha ze mě pro mě je účinná a to jen a pouze, pokud jsme tu sami (dva). Sic je to dlouho, co jsem sama, nesděluju tajemství zdarma. Chvíle, kdy jsem (se) našla, nepominula, stále je tu sláva, hurá, zamilovaná.
V krátké chvíli všechno znova, rychlost je stezka jediná bezpečná, jak když jsem se na vlasech houpala (hlavou dolů visela) a ups, teď jsem se přiznala. Možná ovíváte hřeby břehy, však jádro žhne zde, v (mojí) zemi. Kde kontrola mysli jest?
Kdysi se mi zdálo, že vidím všude hady. Plazili se za mnou, byli na posteli. Utekla jsem k rodičům, jakože to přestane, a pak jsem sáhla na hadí kůži, a tiše vyla ne a ne. Nicméně nic nepomohlo, rozbolely prsty, až nakonec pár let na to, zatnula jsem pěsti. Nikdy nikam neutečeš, pokud nemáš štít, a já si ho nevšímala, dokud neměl chtít. Teď už ano, stejnej příběh a vysoký průvodce. Před zraky nikdy nevytanul, leč cítím ho v zásuvce. Je v mysli, doma, v každé díře, vyhledává temnotu, a to všechno jenom proto, že chtě(jí)li ho mít za notu. Oni jsou vy a já jsem on, gratuluju ke hře. Zvon.
Odkazem bedlivé moudrosti budiž projití odstavců pozpátku (elhkat en) aneb co je nahoře, nemusí býti dole neboli co funguje jednou, funguje vždy v nekonečných proměnách noci, neb tam potmě je mat, ve světle zkrat.
