"Je v dáli."
"Vydejte se za nimi, máte-li v srdci království."
Po králi nebylo ani stopy, jen mi zahřál ruce. Slyšela jsem své ledviny, a co se zad týče, malovala potají."Ohřejte Vaší výsosti vodu na bolavé klouby."
Jak ráda bych se proběhla mezi lány, louky orosila, spolu mraky jsme směrovali, slábne síla. Štěnice na úprku.
"Je libo Vaší výsosti lektvary?" ohnula hřbet stará čarodějnice. "Nesmutněte, jste skoro v cíli."
"Království je ohroženo."
"Psst." položila jí prst na rty, jako když planeta zvedne vlny a spláchne část pevniny. "Když jste byla malá a já si s vámi hrála, byla jsem i muž potají."
"Jenže teď zná mé tajemství."
"Vždy svítí světlo do tmy."
Když nesdílím, nežiju. Když neslídím, užiju.
"Vaši lidé to vědí."
"Děkuju láskou do tvé víry, ať naplní ti mísy, jako kdysi..."
Uběhlo sedm dní a královna vydávajíce se na hřbitov přes vyschlý potok pro světlo, aby našla svůj odraz, znovu onemocněla, dále od těla.
Za bránou hradu vycházející slunce bodalo stráž do očí, velký vůz svá kola roztočil a přiblížil se ke kbelům pro krávy. Na královském dvoře rušné shromáždění se shluklo a uprostřed pikle peklo.
"Pamatujete si něco z té noci?" pootevřela rty a kapka vody se roztříštila u nohou obrněných mužů.
"Je tady."
Hlasitý dusot kopyt se opět rozezněl nádvořím a děti vyskakujíc, začaly vytahovat své trpící obličeje.
"A dost! Tohle je Ze mě, ne do mě ani v domě!" zahřměl táhlý tmavý mrak a zpoza něj se vyřítil drak. Vystřelil ze srdce oblohy a zamířil dolů na Zemi. S hlasitým dusotem uprostřed nádvoří, načechral svižně své bujné pápěří. Lidé se rozutekli ke zdem pevnosti, tváře si kryli před unikající sírou z ohromné tlamy.
"Na počest mého návratu, zapaluji tuhle almaru." zvolal král a dav přikrčen strachem chřadnul.
Na bílém pobřeží, zatímco královna sbírala mušle a ulity, svolávala mořské koníky, ptala se, co jim udělali, že jsou tak malinký. Král seskočil z draka.
"Domníváte se, že jsme dva?!"
"Ó, vítám vás, můj pane. Tělo mi chřadne, ale duše patří vám a vždycky bude."
Zlatavé šupiny potřísněny lacinou krví mladé cigánky mu omýval mořskou pěnou. Za krkem starou kudlou, mu vyřízl trn, drak šlehl do skály.
"Ať vám neshoří vlasy, Vaše výsosti." podal jí ruku. "Netušil jsem, že vás okrádají." poklekl před ní. Přitiskl na čelo své dva prsteny a ponechal, dokud se nerozsvítily. K nohám položil dračí šupiny.
"Říká se o vás, že jste krutý, ale zdá se, že nezabíjíte draky."
"A že ne taky."
Bílá obloha, bílé moře, bílé kameny přikrývku jim poskytly, dokud drak nesklonil hlavu a snažíc se přikrýt, neshodil kávu.
"Váš mazel je poněkud větší, než jsem si myslela." pokrčila kolena a na jeho hřbet se natáhla. Se smítky si hrála, pokožka hřála. "Nechytli cigánku, co ukradla úrodu a vysála sílu, kletbou chtěla shodit půdu."
Z kapsy vytáhl malý váček, vysunul lahvičku a vyklepl z ní drobnou postavu dolů do písku. Drak zapálil ohnivý kruh. "Kdo z nás byl pro ní asi bůh?"
"Snad ani jeden, nazdařbůh."
Z kruhu se stala ohrádka, z ohrádky klícka, a z ohně kovové mříže.
"Tak můžem, drahá, bez tíže?"
Chytla se žena svého muže. A na hradě skvěl se zlatý vůz, rozkřápnut drakem, sláva, né brakem, dvořané "Zpátky jsou!" volali z úst. A pryč je příčina otravy múz.
<DRCLV>
