Jsou podobni, jako hacky klesaji. V podobe dna se ztraceji. Bez hacku svou zpoved rysuji, ztracena ve svem haji. Zelenem potaji. Vidite me na placku, rysy me na podtacku. Splynuti. Proc pisu bez hacku? Protoze je to potaji. Vitam vas ve svete, co ostatni neznaji.
Chci podekovat za splynuti, krasne, nejkrasnejsi. Rada se tetelim blahem, kdyz dopredu neb dozadu plavem. Laska ma je kamen, vhod ji s klidem do kamen. Rozhori se plamen, drivi z lesa neberem. Jen susim nohy potaji, at me neznaji. Mou vzdusnou dusi ponorenou hluboko v busi. Poust me davno omrzela, uz nejsem mala, vsak stale tusim, ze mam vas rada, at jste slepi nebo hlusi. Jste lide a to vam slusi.
Slysim hlasy, co maj pravdu driv, nez tusim. Davaj silu vsem dusim. Kolem ramen cerna stuha, domenka nic neznamena. Konani je svata pravda, jsi sam sebou, za to jsem rada. Patras ve me potaji a asi to poznali. Nevadi, jsem stava cela, odeznivam do ztracena. Vsaknout te mam, mas svuj klin, drz svuj zivot pevne svym mecem zaricim.
Vzkaz se jemne v tichu preda a ty ctes si do ztracena. Tvoris svuj svet, ostatni, jsi jen ty, nic vic neni. Vnimas, tepes, ryska ostra, je tva, tak rysuj, v kamnech zvolna praska. Prikladam svuj dalsi rym, bud stasten, chci a to ja vim.
