Ze mě II.

Jak bylo na větrný věži?
Schovala hlavu do kolen.
Jak bylo těm, co střeží,
když pálí se na popel?
Každé smítko, jemný sníh,
umožnil jet na saních.
Daleko, za nosem a rovnou tiše,
po pravdivých cestičkách, co nevedou níže.
Výše jsou jich plný osy,
tam jazyky dosáhnou na nosy,
půjde tam i poslední čaroděje obraz,
snad jeho přání sobecké lásky odejde snáz.

_______________________________________________________________________________________________________________________________
Utíkala honem dále, aby králi sdělila, že jakkoli je jeho štěstí v rukou větru, bude vždy hřát, dokud bude omývána tahle Ze Mě. Dostat se za ním jako to jedinný, co v životě zvolila, zdá se být závěrem mylným. Však čaroděj nikdy nespí. Poté, co se po něm zaprášilo v Aladinově paláci, zmrznul na kost a poslal za sebe náhradu. Královně bylo jasný, že nestojí v boji po boku sama. Své družné však do nebezpečí zatáhnout nechtěla, proto sebe napospas dlouhým schodům vydala. A čaroděje rozpálila doběla, do kruhu zamotala, jen čas potřebovala. Doběhla na samotný vrchol kostela a ejhle, čaroděj v cestě, co říká, že mu za to jeho nic nedala.
"Za jaké tvoje? Čím jsem se ti provinila, že uvěznit se snažíš mého anděla? Že říkáš má královno, já nejsem tvá..." s uzdou v rukou zvolala. Na koni znenadání seděla a po velký věži se dlouhá chapadla plazila. Královna vykřikla. Výkřik do ztracena, kolem tma a ruce, kterým se nepoddá. Touhou jít, světlo si namalovala, baterku do rukou dostala a čaroděje praštila. Její jezdec vystoupil z těla dělat jí koně, čaroděj s tím nic nenadělá. Ona přejela po jeho hřívě, zatímco čaroděje oči šly svou cestou do ztracena. Zastavila, co je třeba. 
Měsíc znovu svitl na cestu a zametl z této sféry všechny stíny. Tam, kde svítil, nebylo černé nohy. Královna sestoupila z koně na mezi patře rozdělujícím úzký prostor točitých schodů napůl, a vydala se kupředu svému citu. V kapse nahmatala kousek pramice. Nohy jí poslušně nesly až k prahu zamčených dveří. Mysl rozjitřila nesnáze a svazující obavy, doslova cítila, jak jí někdo omotává obvazem kolem dokola, než otočit se stačila, šaty u nohou si skrčila, zakopla a upadla, do bezvědomí se přenesla. Jen led na chodidlech cítila...
...Kdož jsi dál, než já, poslouchej, co srdce ti šeptá. Vše se navrátit dá, vše je možné, nezhasínej svíčku, vše máš v malíčku. Opodál zalij kytičku, vytáhni jednu stoličku. Zalévej srdcem a tekutinou, co to dá. V malinkatý chatrči uprostřed polí se jednou dozvěděla o tom, co ji bolí, tak křížem krážem ve všech mořích ponořena tvoří, aby našla toho, co ji hledá, volá z jedné z lodí, plachtu je napnout třeba, teď prší, chladne, mraky se drolí, boj o stranu se svádí. Jako Člověče, nezlob se, přinést je třeba do světnice, klíč sápe se po klice. Teď zbývá pramici pevně sevřít v rukou a lásku sama sobě vnuknout. Zobrazí se cesta dál, ohněm, vodou, zimou, poslouchá...
...její srdce bijící, královna oči otvírá, z pasti se vyklíná, vzlétnout vítr, čaroděj vzduch ovládá! Královna sama sobě opora, síla mysli vrávorá, nic nekončí, vše začíná. Přetahovaná pokračuje, královnin skřítek se směje. Však není sama. Jak do zásuvky, zapojuje se společnost drahá. Lepkavá včelka meduschopna létá všude, kde je jí třeba, čaroděj do mdlob padá, královna jeho hlavu zachytává. Včelka záda hladí a je tiše, nechává ženu chytnout chtíče. Za rohem vítr, vlní se vše kolem, přilétá drak s ohromným ohonem. Oblaka nízko, silný vítr, sníh z nebe na špičku věže pleská, jak do koně otěže. Královna opět není sama, Nese ji vtělení silné, jak její nátura. Dračí tvor ohromné výšky bere si čaroděje, máchne křídlem, jen sníh zapráší, dolů slétá, žádná propast není tak krutá.
Královno má, nebojte, je to zábava.
Diamanty padají z nebe. Zbývá dostat se tam, kde to hřeje. Je to blíž, než její šlépěje. Cítí v sobě oheň, k tomu spěje. Krb hřejivý a ne na seně.
Královnina růže se směje.
Je čas být na scéně. Dveře jsou zavřené, po černých stínech zbyl popel na seně. Cítí vůni podobnou vůni koně. Koho najde za dveřmi při vůni ráje?

Obraz její v deníku všude, 
věnován i její mámě.

Krásná nádhera myslící v lůně. 
V představě žijící odměna múze, 
kterou miluje sladce a lepkavě dlouze. 
Od teď a tady již budou obrazy od ní pouze.
O lásce, Medu a vášnivé touze.