Já, ten s flaškou, jsem přivítal všechny děti ukrytý pod stromy, zpod kapuce diamantového pláště.
"Déšť padá, obloha vlahá." Zaslechla jedna ze sedmikrásek.
Kde mráček spadá do sluníček? Na obloze teď ze sluníček jedno skrylo svým hábitem vůni večera. Mlha, která kapky tvoříc na květinách přílučních, medový klín, za autama pneumatik. Světlo v noci zrcadlem mává. Kde je asi ta ostrá jak zvon a prohnaná jak žába? Nebo blecha! Skoro, co se nechá. Jen déšť je tu s náma, bubnujíce obrousil kotouč blaha. Mlýn s vodou zápasil, přitom stráň naplnil, dlouhá, jak je temná. Nocí teče do rána.
Za odměnu teď otáčí klíčem, prvá odbila, párá se s kýčem. Kope dál, než se udělá drakem. Včelka málo byla, teď snad chrlit oheň je třeba?
"Strejdo, ty muchomůrky se hýbou."
"Né, to včelky šťávu pijou, zářivou, jak plamínek v jeskyňce, co jako noc visí na klice."
Moderna neklame povahou svou, jen pravá se promítá, že je levou.
Přišel ten se skleněným okem! A ten s dřevěnou nohou. Samí čerti je do pekla zvou, přikráčel též jeden s tlamičkou svou rozbitou.
"Strejdo?"
"Hej, ty s flaškou, dívka se tě na něco ptá!"
S pláštěm pootočí se zády přede mnou, těsno je pod tím debilním kusem okapu nade mnou, kus bláta si nenápadně vedle hají, nenamočním se do něj znenadání.
"Ano?" Ten s flaškou, klíčemi zachrastění.
Chovej se tiše, říkám si. Směju se pod fousy, i když je nemám. Štěstí mu předám.
"Nic asi, zapni si kalhoty."
"Šlápls mi na paty!" pohledem díra ve tváři.
Vzpoměla jsem si na to, jak nebyla zima, jak jsem tři čaje si půjčila. Barevný to kalhoty, štěstí šláply na paty, za vrcholem nápoje průhlednýho jak bouda na koně, stáje. S citronem a chladnou hlavou, kráčel si to cestou volnou, alkoholu dosyta. Na podiu kvalita. Teď slunce vyšlo!
Au, ten okap. Zavřít oči a nedejchat. Jen, ať mě nebolí prsty, už cestu blíže si klestí. Není třeba zavolat? Ne, teď hýřím hladem po ohni, zářivá cesta na koni!
