Když jsem ho potřetí zamotala do provázku, už jsme tam nebyli. Balkon zel prázdnotou a klobouk se musí opravit jinde. Když jsem dohopsala do auta, byla jsem obviněna, že zkurvysyn dostal balónem do mozku, načež jsem mu sdělila, že mě velice těší, že z dálky tak ohleduplně svítí. Vyjelo se za světla, mezitím se setmělo a já si vzpomněla na klobouk, co se musí opravit. Vracejíce se za hlasité hudby, kterou nemám ráda, ale ráda ji poslouchám, na místo, odkud jsme vyjeli, si zkurvysyn zapálil cigaretu a jointa současně. Asi jako klišé toho, že mu vedle mozku sedí neúnavná palice, která si nebude kazit pozdní odpoledne uzlem na niti. No, nemáme klobouk, hvězda noci plachtí po zemi přeci.
Nějak jsem se smířila s tím, že budu po celý zbytek cesty zadržovat smích nad pokusy spolucestujícího o ohavný pohled. Chvíli mě posekávala myšlenka, že to taky zkusím. Zapálila jsem si zbytek kuřiva a začala se oslňovat ksichty ve vyklápěcím zrcátku proti oslnění. Rožlo se takové to praktické kabinkové světlo, kdy řidič v noci nic nevidí. Haha. No, pohlavek za to asi nestál, ale najednou jsme stáli a motor utichl. To je divné. Za volantem najednou nikdo neseděl. Vyklonila jsem se z okna. Nohy zdrhly.
Á tak, než vypiju nouzovou zásobu nějakých divotvorných nápojů, nedojdu prozření a bude mi jedno jak konzistence tekutiny, tak posádky.
Po třech locích nažloutlého nápoje se zdá být něco na dohled. Po dalších třech už se to přibližuje a po devátém pořádám zátah na dveře. Chci dát flóře najevo svou přízeň, dohrála píseň. Poklusem po trávě, panenka Maková je ze mě a cosi sbírá ze země. Motýla, vlasy, voňavé řasy...
Pokračování na scéně. Možná i cizí.
Zkurvydcera plná vizí.
