Tak.
Spadla klec.
Teda, ona nespadla, pořád tu čumim. Jen čas utíká a já se smažím a to jsem nic nebrala, ani nejedla, darem jsem se zařekla, že nebudu kuňkat nikdy víc.
Krásný příběh jen pro silné žaludky exkluzivně zde. Jako vždy samozřejmě čistě me4me, takže zrcadlo ode mě pro mě. Jak snadné.
Začněme u toho, proč se nedožiju konce roku.
Tak zaprvé, člověk, co za něčím jde, čistě z doměnky či z přesvědčení, že to vyjde, je blázen. Teď jsem psala kámošce, že jsem se zbláznila, tak uvidíme, kolik zvednutých rukou tu bude. Nejsme ve škole, to já celou třídu poslala učit se do sborovny. Vždyť to je přece v pohodě...
Hezky se to čte, ale nikdo z Vás zatím nic nepochopil.
Já taky ne.
Proč jsem v tom sympatickém a nebezpečném metru s pracovním názvem Život nastoupila na šťastnou jednokolejku a ta šťastná jednokolejka se v zatáčce vybourala a zastavila se na kraji skály? *Kurnikšopa!
Když z ní vystoupím, čtyři roky se rozplynou jak voda a mě bude trvat nevímkolik let, než se proměním v něco jiného. Samá voda... Když ne, tak si to vypiju. Jsem zvědavá, jak to bude chutnat, já totiž nikde vystupovat nebudu. Pořád se hýbu, vagón se hýbe i sám od sebe. Už, ups. A o oko ani jinou část těla při vystupování přijít nechci. Ještě, že ten vagón má okna, ať můžu shlédnout případně se objevi/y(?)vší přátelské obličeje, ze kterých mi zůstal v hlavě jeden sviňák bez zubů, teda s jedním zubem vpředu, syn milionáře (se zuby) a kamarádka.
Každý budiž naplnivší svou úlohou úlohu naplní.
Ten, kdo je bílý, může být očerněn. Ten, kdo je černý, nemůže být obílen.
Takže, když jsem žáky na jejich smutné oči pustila do sborovny, nějak mi nedošlo, že smutné oči nezmizí, pouze se upevní, zjistí a hle! Máme tu jeden názor v hlavičce a druhý v rukou. Oba se používají občasně, podle potřeby, a vzájemně si odporují. Samozřejmě se používají po jednom, ještě jsem neviděla člověka se smát a brečet současně. Když se chce, tak je po stole, když se chce, tak je po škole. A teď je otázka, jak se z toho vymotat? Jak ty děti zvládnout a nedostat padáka? No, lítat chci, ale nahoru. Sborovna je malá a jedna zlá tuška se mi zasekla do nohy.
Už dva měsíce se lidi kolem mě řítí jen tak k Zemi nebo se někde kopnou a já nemusím udělat NIC (???). Plazící lidi jsou lechtivá představa, to není ona. Ta co se stala, vypadá takto: Když mě v roli chodkyni objeli(y) cyklisti(ky) v třípruhovém počtu, mleli(y) v záchvatu kolových možností něco o metráku, přejeli přes kolejovou cestu a jednoduše ve dvojko vytřeli chodník. Hehe. Magie přece neexistuje a já se jim samozřejmě nesměju, já beru vše smrtelně vážně. Taky proto píšu tento článek, že jo.
Jeden syn otce známé firmy si ukopl nohu poté, co vystoupal na jeden z posledních schodů uprostřed zápalu vysvětlit mi, že opravdu už nemůžu být taková jaká jsem, abych se dostala z vagónu použitelná. No níc, jen boty to bude chtít za jenpětku nový... A do postele patří ležák.
Kamarádka mi koncertovala doma. Já jí vysvětlovala něco o klacku a už se utíralo víno. Druhý den se texty zapoměly na stole, aby se vzápětí, během mé spontánní vůle dělat doprovod jako žena ženě (kamarádka kamarádce!!!), objevil bezzubec, a kamarádka si své texty vyzvedla.
Zmíněného bezzubce p(r)otkaného černou tuškou potkal podobný osud v mírnější verzi na krátkou
chvíli poté, co se nás pokoušel zabít v autě a uprostřed dálnice, když
zrovna nepsal smsky, řídil nohou.
O tom, že jsem se včera v autě za jízdy napájela divotvorným nápojem, kouřila z okna, vřískala Bílou barvou o hmyzu, dokud bezzubec nenaložil nějakou voňavou paní z ulice, kvůli které se mi neustále zasekávaly vlasy v okně - Lepší shořet, než vyhasnout, to není. Nastal čas montáže frajerských světel v bengových barvách /v ten den všechno modré/ na čumák auta. Ještě pokutu jsme nenaložili. A ani nenaložíme, protože tady jsem teď jasnovidec já, jelikož vím, co bude dál.
A to je to, proč vám to píšu.
Ne, já to píšu sobě, správně, to jsem se spletla, jelikož mi nejde spát ani jíst, tak možná někdy zítra fotka mého pasu obejmutého dlaněmi, když mám ruce v bok.
Když mám tři ruce, pak čtyři a nakonec ani jednu, jsou tu ještě n(r)ohy!
Skákat budu pořád.
Však proto tu jsem.
A ještě bych psala o tom, jak se matce dostala kočka z vany za krk, kde se zasekla, ale o tom až, když se zase zapnu či vypnu.
Ještě nevím.
Dneska jsem se pokoušela pálit na zastávce cigaretu. Šlo to. Šlo jí i vyhodit za sebe. Vedle mě koš, tak jsem se zvedla a spolu s ní tam dalších dvacet vyhodila, tolik much jednou ranou mi přišel nevědomky pochválit nositel podoby s Mimoněm, který ve střízlivé vnímavosti zaregistroval narozdíl ode mě, že v ruce stále držím zapalovač. Tak jsem dostala dvě modré L&M a dva dny. Včera.
Současný čas.
