Kdy si mám přijít?
Po nedlouho táhlém časovém výkyvu se objeví u mé postele, aby mi řekl: Mám pro tebe úkol. Vím, na co teď myslíš, protože mám klíč, který ti byl předán tady. Víš, mám tušení. Nech na hřbitově čas. Přijď za šest dní, dozvíš se tajemství.
Tak teda pěkně děkuji, když jsem si tolik let přála, abych za vás všechny prala. Aha, vy nejste tady, spojení hodné návnady pro lidi: Nebuďte nikdy stejní. Jde tu o rychlost v úprku many. Sekají se dluhy u prohnané hmoty.
Honí mě zajíc skrytý v pytli. Jdu klidně přes žhavé uhlíky, všude jsou vždycky okliky. Už není mi teplo ani zima, už jsem uprostřed, jdu do stádia, kdy budeš mít pravdu, obrazem škrtí... se chyby. Něco tu chybí, mám nohy v ledu a ruce ve žhavém ráji, cítím tvé sliny, neslintej chvíli, píšu ti výsledek z části pyramidy.
Každé ráno mě budil, aby mi naznačil, že tu není, a že se něco mění. Už nevolá do hlavy co kdyby, jednání trvá chvíli. Z života utíkej, co stačí ti síly, máme tu štěnice, skoro tě zabily.
Haha, tak vůči tomu jsem imunní, znamení trvá chvíli. Za jeden život se přiblížíš cíli, jen, co dosáhneš na chvíli, jež překryje tvé bytí a pak už to jen letí, jako bychom tam už byli. Tak jistě, když jsme spolu rádi spali a také se rozptylovali, společně se zdržovali, tak sis řek, že život zkusíš jinak, v tu chvíli... už jsme tam byli. V prdeli.
Zkus si zahřát nohy, otevřít závory, když tělo je bez ochrany. Díky, cesto svobody. Doprovází mě jen chvíli, ať každému vlijeme do hlavy píli, než budeme tak milí a uvolníme místo ke stání i k sezení, skoro v cíli.
Dočká se toho těla někdy?
<>DRCLV<>
