Když mám pocit, že nic horšího se mi nestane, hrábnu do prostoru. Něco tu je. Zkouška mysli v těle. Značky lemují cestu v síti. Dá se v síti jít? Jako napůl doopravdy. Někde uprostřed. Můžou se dít velké věci v tunelu? Tunel začíná vlevo a končí vpravo. Co tě nezabije, to tě posílí. Dobrá a špatná, suchá a mokrá, teplá a studená. Jedna ze čtyř je naopak. Pakliže se neotáčím zády, neotáčím se ani čelem. Ráda v tramvaji voním. Voní ti krev? Voní ti život? Slij si ho do skleničky chladnou hlavou, když hoříš.
"Já ti nevim, jestli není pozdě."
"Vidíš titulky? Jmenovky? Data?"
Stokorunu jsem našla v knize v tichu. Zdá se, že visí na krajíčku na pásce. Jsi můj rádce. Beze strachu. "Vyšplháš tam na tu modrou lampu?"
Vzkaz, rána. Zamlžila se obloha s náma. Jsi na špičce plotu, za sebou brána. Strach ze smrti není ona. Bílá vlajka stále vlála, když proletěla kolem, sláva. V teple v malých krabičkách, házíš balón při svíčkách. Ty to víš, i ty na lampičkách. Vždycky budu maličká, pro nás všechny lavička.
"Nebuď ji, víš, že je."
"Mrtví to ví také."
"Víme to i my."
"Ty mě slyšíš, když říkám 'to své levé oko'..."
"Za oko."
Vlétáme do mlžného úbočí se špičkami stromů, mezi nimiž je i cesta domů.
"Cítíš to? Zabili tu dítě."
"Nevím, jestli bys měla létat."
"To já taky nevím."
Podívala se na mě shora. Poslali jí tu. Potom, co mi vypálili chalupu na Krystalové hoře a odloupli úbočí dynamitem, rozsypala se na ty nejmenší střípky a zase složila, aby měli lidé sůl. A my jsme si představovali, že v té chalupě přežijem. S nabroušenou břitvou.
"Neklesej, klepnul jsem se do lampy."
Pověsila jsem na něj šňůru a zrychlila. Zahlédli jsem muže nesoucí na ramenou robustní kládu rozevírající svá ústa na úbočí. Do pokladů vyhaslých drahokamů, díry uprostřed lesa, nechal kládu se svést na okraj. Tloukla o osadinu přidržující sousední. Na kdysi krystalové vsazence stráže zůstaly, jen je nikdo nevzýval, tento muž..."Katyino, ten muž je žena."
"Tvůj hlas je jak prořízlá mrkev uprostřed mrkvového kompotu. Slupnu tě jak hada."
"Ty se hadů bojíš."
"Já se nebojím ničeho!" vyprskla jsem za sebe, až se sklo před námi zalesklo.
"Chceš svlažit?"
"Nepochybuju, že ti nepropálím křídla."
"Je to jen kabát, tělo jako převlek na maškarní. Účinkuj, účinku v činu s činkou."
Přistála jsem na huse, která mě svou svrchovanou vášní ještě chvíli nesla. Tak kdo je teď na koni?
"Tu nálepku 's tam mohl nechat."
Strčil mě do kapsy a vešel, pusa mi nepomohla. Nohy se mi zabořily do měkké černé látky. Povzbudivě to tam hřálo, když roztříštil se vítr o vychladlé sklo. Už tu nebyly ani ony, ani okna. Ženský klášter bez žen s kouzelným zrcadlem, v němž se zlověstně mlžilo. Stíny se předháněly, kdo z kapsy dřív vysaje teplo. Jezdec třikrát poklepal na bránu a moje kapsa se tlakem zvedla nahoru. Táhlo mě to, ruce se držely, nohy pnuly, více klíčům neuhnuly. V tomto těle to asi nestihnem. Růžena z krajiny staví, střechy otírá od prachu a prašný sníh mění v prašan, jež může ovinout hřejivým teplem a shořet, jako bonus. Padá na hlavy těch, co nejsou v kapse, tak ohlédni se sladce. Je třeba přijít blíž jako plus k mínusu v mag(net)ickém poli, místo mých nohy. Jdou do svobody, píšu si body, ať vím, kdo z nás má jakou roli, umocníme stromy. Je to jak dýchání z prašné půdy do lněné stodoly. Krvácení z otevřené rány, na jehož zastavení mám chvíli. Obcházím hřbitovy, hospody, domy a pod stoly sbírám poklady. Teď na mě přistála krabička cigaret, si s ní zatančím, když leží mi na zádech. Má v úsporné kapse díru, jednu dlouhou prostrčím a pak kopnu. Slíbím za oheň vodu, ať hoří to vpředu. Mám malou pusu, tahám, jak nejvíc dovedu, dokud neskáče a já nejsem v plusu.
<>DRCLV<>
