Směju se na sebe do zrcadla a už zas mám ten přitroublý výraz.zdravotní sestry.
Tak to ne.
Jsem zrzka.
Bude to žůžo. Sladký jako polibek na konci věty. Vypadám jako vykřičník, proto se směju, nebo kvůli tomu, že se směju vypadám jak vykřičník?
Tak, v současnosti vyřešeno.
Nalezeno, vysvíceno.
...
.
.
.
"To je on!"
"Ne, to je ona."
.
.
.
...
Dík.
čtvrtek 3. září 2015
O současnosti
Tak.
Spadla klec.
Teda, ona nespadla, pořád tu čumim. Jen čas utíká a já se smažím a to jsem nic nebrala, ani nejedla, darem jsem se zařekla, že nebudu kuňkat nikdy víc.
Krásný příběh jen pro silné žaludky exkluzivně zde. Jako vždy samozřejmě čistě me4me, takže zrcadlo ode mě pro mě. Jak snadné.
Začněme u toho, proč se nedožiju konce roku.
Tak zaprvé, člověk, co za něčím jde, čistě z doměnky či z přesvědčení, že to vyjde, je blázen. Teď jsem psala kámošce, že jsem se zbláznila, tak uvidíme, kolik zvednutých rukou tu bude. Nejsme ve škole, to já celou třídu poslala učit se do sborovny. Vždyť to je přece v pohodě...
Hezky se to čte, ale nikdo z Vás zatím nic nepochopil.
Já taky ne.
Proč jsem v tom sympatickém a nebezpečném metru s pracovním názvem Život nastoupila na šťastnou jednokolejku a ta šťastná jednokolejka se v zatáčce vybourala a zastavila se na kraji skály? *Kurnikšopa!
Když z ní vystoupím, čtyři roky se rozplynou jak voda a mě bude trvat nevímkolik let, než se proměním v něco jiného. Samá voda... Když ne, tak si to vypiju. Jsem zvědavá, jak to bude chutnat, já totiž nikde vystupovat nebudu. Pořád se hýbu, vagón se hýbe i sám od sebe. Už, ups. A o oko ani jinou část těla při vystupování přijít nechci. Ještě, že ten vagón má okna, ať můžu shlédnout případně se objevi/y(?)vší přátelské obličeje, ze kterých mi zůstal v hlavě jeden sviňák bez zubů, teda s jedním zubem vpředu, syn milionáře (se zuby) a kamarádka.
Každý budiž naplnivší svou úlohou úlohu naplní.
Ten, kdo je bílý, může být očerněn. Ten, kdo je černý, nemůže být obílen.
Takže, když jsem žáky na jejich smutné oči pustila do sborovny, nějak mi nedošlo, že smutné oči nezmizí, pouze se upevní, zjistí a hle! Máme tu jeden názor v hlavičce a druhý v rukou. Oba se používají občasně, podle potřeby, a vzájemně si odporují. Samozřejmě se používají po jednom, ještě jsem neviděla člověka se smát a brečet současně. Když se chce, tak je po stole, když se chce, tak je po škole. A teď je otázka, jak se z toho vymotat? Jak ty děti zvládnout a nedostat padáka? No, lítat chci, ale nahoru. Sborovna je malá a jedna zlá tuška se mi zasekla do nohy.
Už dva měsíce se lidi kolem mě řítí jen tak k Zemi nebo se někde kopnou a já nemusím udělat NIC (???). Plazící lidi jsou lechtivá představa, to není ona. Ta co se stala, vypadá takto: Když mě v roli chodkyni objeli(y) cyklisti(ky) v třípruhovém počtu, mleli(y) v záchvatu kolových možností něco o metráku, přejeli přes kolejovou cestu a jednoduše ve dvojko vytřeli chodník. Hehe. Magie přece neexistuje a já se jim samozřejmě nesměju, já beru vše smrtelně vážně. Taky proto píšu tento článek, že jo.
Jeden syn otce známé firmy si ukopl nohu poté, co vystoupal na jeden z posledních schodů uprostřed zápalu vysvětlit mi, že opravdu už nemůžu být taková jaká jsem, abych se dostala z vagónu použitelná. No níc, jen boty to bude chtít za jenpětku nový... A do postele patří ležák.
Kamarádka mi koncertovala doma. Já jí vysvětlovala něco o klacku a už se utíralo víno. Druhý den se texty zapoměly na stole, aby se vzápětí, během mé spontánní vůle dělat doprovod jako žena ženě (kamarádka kamarádce!!!), objevil bezzubec, a kamarádka si své texty vyzvedla.
Zmíněného bezzubce p(r)otkaného černou tuškou potkal podobný osud v mírnější verzi na krátkou chvíli poté, co se nás pokoušel zabít v autě a uprostřed dálnice, když zrovna nepsal smsky, řídil nohou.
O tom, že jsem se včera v autě za jízdy napájela divotvorným nápojem, kouřila z okna, vřískala Bílou barvou o hmyzu, dokud bezzubec nenaložil nějakou voňavou paní z ulice, kvůli které se mi neustále zasekávaly vlasy v okně - Lepší shořet, než vyhasnout, to není. Nastal čas montáže frajerských světel v bengových barvách /v ten den všechno modré/ na čumák auta. Ještě pokutu jsme nenaložili. A ani nenaložíme, protože tady jsem teď jasnovidec já, jelikož vím, co bude dál.
A to je to, proč vám to píšu.
Ne, já to píšu sobě, správně, to jsem se spletla, jelikož mi nejde spát ani jíst, tak možná někdy zítra fotka mého pasu obejmutého dlaněmi, když mám ruce v bok.
Když mám tři ruce, pak čtyři a nakonec ani jednu, jsou tu ještě n(r)ohy!
Skákat budu pořád.
Však proto tu jsem.
A ještě bych psala o tom, jak se matce dostala kočka z vany za krk, kde se zasekla, ale o tom až, když se zase zapnu či vypnu.
Ještě nevím.
Dneska jsem se pokoušela pálit na zastávce cigaretu. Šlo to. Šlo jí i vyhodit za sebe. Vedle mě koš, tak jsem se zvedla a spolu s ní tam dalších dvacet vyhodila, tolik much jednou ranou mi přišel nevědomky pochválit nositel podoby s Mimoněm, který ve střízlivé vnímavosti zaregistroval narozdíl ode mě, že v ruce stále držím zapalovač. Tak jsem dostala dvě modré L&M a dva dny. Včera.
Současný čas.
Spadla klec.
Teda, ona nespadla, pořád tu čumim. Jen čas utíká a já se smažím a to jsem nic nebrala, ani nejedla, darem jsem se zařekla, že nebudu kuňkat nikdy víc.
Krásný příběh jen pro silné žaludky exkluzivně zde. Jako vždy samozřejmě čistě me4me, takže zrcadlo ode mě pro mě. Jak snadné.
Začněme u toho, proč se nedožiju konce roku.
Tak zaprvé, člověk, co za něčím jde, čistě z doměnky či z přesvědčení, že to vyjde, je blázen. Teď jsem psala kámošce, že jsem se zbláznila, tak uvidíme, kolik zvednutých rukou tu bude. Nejsme ve škole, to já celou třídu poslala učit se do sborovny. Vždyť to je přece v pohodě...
Hezky se to čte, ale nikdo z Vás zatím nic nepochopil.
Já taky ne.
Proč jsem v tom sympatickém a nebezpečném metru s pracovním názvem Život nastoupila na šťastnou jednokolejku a ta šťastná jednokolejka se v zatáčce vybourala a zastavila se na kraji skály? *Kurnikšopa!
Když z ní vystoupím, čtyři roky se rozplynou jak voda a mě bude trvat nevímkolik let, než se proměním v něco jiného. Samá voda... Když ne, tak si to vypiju. Jsem zvědavá, jak to bude chutnat, já totiž nikde vystupovat nebudu. Pořád se hýbu, vagón se hýbe i sám od sebe. Už, ups. A o oko ani jinou část těla při vystupování přijít nechci. Ještě, že ten vagón má okna, ať můžu shlédnout případně se objevi/y(?)vší přátelské obličeje, ze kterých mi zůstal v hlavě jeden sviňák bez zubů, teda s jedním zubem vpředu, syn milionáře (se zuby) a kamarádka.
Každý budiž naplnivší svou úlohou úlohu naplní.
Ten, kdo je bílý, může být očerněn. Ten, kdo je černý, nemůže být obílen.
Takže, když jsem žáky na jejich smutné oči pustila do sborovny, nějak mi nedošlo, že smutné oči nezmizí, pouze se upevní, zjistí a hle! Máme tu jeden názor v hlavičce a druhý v rukou. Oba se používají občasně, podle potřeby, a vzájemně si odporují. Samozřejmě se používají po jednom, ještě jsem neviděla člověka se smát a brečet současně. Když se chce, tak je po stole, když se chce, tak je po škole. A teď je otázka, jak se z toho vymotat? Jak ty děti zvládnout a nedostat padáka? No, lítat chci, ale nahoru. Sborovna je malá a jedna zlá tuška se mi zasekla do nohy.
Už dva měsíce se lidi kolem mě řítí jen tak k Zemi nebo se někde kopnou a já nemusím udělat NIC (???). Plazící lidi jsou lechtivá představa, to není ona. Ta co se stala, vypadá takto: Když mě v roli chodkyni objeli(y) cyklisti(ky) v třípruhovém počtu, mleli(y) v záchvatu kolových možností něco o metráku, přejeli přes kolejovou cestu a jednoduše ve dvojko vytřeli chodník. Hehe. Magie přece neexistuje a já se jim samozřejmě nesměju, já beru vše smrtelně vážně. Taky proto píšu tento článek, že jo.
Jeden syn otce známé firmy si ukopl nohu poté, co vystoupal na jeden z posledních schodů uprostřed zápalu vysvětlit mi, že opravdu už nemůžu být taková jaká jsem, abych se dostala z vagónu použitelná. No níc, jen boty to bude chtít za jenpětku nový... A do postele patří ležák.
Kamarádka mi koncertovala doma. Já jí vysvětlovala něco o klacku a už se utíralo víno. Druhý den se texty zapoměly na stole, aby se vzápětí, během mé spontánní vůle dělat doprovod jako žena ženě (kamarádka kamarádce!!!), objevil bezzubec, a kamarádka si své texty vyzvedla.
Zmíněného bezzubce p(r)otkaného černou tuškou potkal podobný osud v mírnější verzi na krátkou chvíli poté, co se nás pokoušel zabít v autě a uprostřed dálnice, když zrovna nepsal smsky, řídil nohou.
O tom, že jsem se včera v autě za jízdy napájela divotvorným nápojem, kouřila z okna, vřískala Bílou barvou o hmyzu, dokud bezzubec nenaložil nějakou voňavou paní z ulice, kvůli které se mi neustále zasekávaly vlasy v okně - Lepší shořet, než vyhasnout, to není. Nastal čas montáže frajerských světel v bengových barvách /v ten den všechno modré/ na čumák auta. Ještě pokutu jsme nenaložili. A ani nenaložíme, protože tady jsem teď jasnovidec já, jelikož vím, co bude dál.
A to je to, proč vám to píšu.
Ne, já to píšu sobě, správně, to jsem se spletla, jelikož mi nejde spát ani jíst, tak možná někdy zítra fotka mého pasu obejmutého dlaněmi, když mám ruce v bok.
Když mám tři ruce, pak čtyři a nakonec ani jednu, jsou tu ještě n(r)ohy!
Skákat budu pořád.
Však proto tu jsem.
A ještě bych psala o tom, jak se matce dostala kočka z vany za krk, kde se zasekla, ale o tom až, když se zase zapnu či vypnu.
Ještě nevím.
Dneska jsem se pokoušela pálit na zastávce cigaretu. Šlo to. Šlo jí i vyhodit za sebe. Vedle mě koš, tak jsem se zvedla a spolu s ní tam dalších dvacet vyhodila, tolik much jednou ranou mi přišel nevědomky pochválit nositel podoby s Mimoněm, který ve střízlivé vnímavosti zaregistroval narozdíl ode mě, že v ruce stále držím zapalovač. Tak jsem dostala dvě modré L&M a dva dny. Včera.
Současný čas.
sobota 29. srpna 2015
Zkurvyfly
Když jsem ho potřetí zamotala do provázku, už jsme tam nebyli. Balkon zel prázdnotou a klobouk se musí opravit jinde. Když jsem dohopsala do auta, byla jsem obviněna, že zkurvysyn dostal balónem do mozku, načež jsem mu sdělila, že mě velice těší, že z dálky tak ohleduplně svítí. Vyjelo se za světla, mezitím se setmělo a já si vzpomněla na klobouk, co se musí opravit. Vracejíce se za hlasité hudby, kterou nemám ráda, ale ráda ji poslouchám, na místo, odkud jsme vyjeli, si zkurvysyn zapálil cigaretu a jointa současně. Asi jako klišé toho, že mu vedle mozku sedí neúnavná palice, která si nebude kazit pozdní odpoledne uzlem na niti. No, nemáme klobouk, hvězda noci plachtí po zemi přeci.
Nějak jsem se smířila s tím, že budu po celý zbytek cesty zadržovat smích nad pokusy spolucestujícího o ohavný pohled. Chvíli mě posekávala myšlenka, že to taky zkusím. Zapálila jsem si zbytek kuřiva a začala se oslňovat ksichty ve vyklápěcím zrcátku proti oslnění. Rožlo se takové to praktické kabinkové světlo, kdy řidič v noci nic nevidí. Haha. No, pohlavek za to asi nestál, ale najednou jsme stáli a motor utichl. To je divné. Za volantem najednou nikdo neseděl. Vyklonila jsem se z okna. Nohy zdrhly.
Á tak, než vypiju nouzovou zásobu nějakých divotvorných nápojů, nedojdu prozření a bude mi jedno jak konzistence tekutiny, tak posádky.
Po třech locích nažloutlého nápoje se zdá být něco na dohled. Po dalších třech už se to přibližuje a po devátém pořádám zátah na dveře. Chci dát flóře najevo svou přízeň, dohrála píseň. Poklusem po trávě, panenka Maková je ze mě a cosi sbírá ze země. Motýla, vlasy, voňavé řasy...
Pokračování na scéně. Možná i cizí.
Zkurvydcera plná vizí.
Nějak jsem se smířila s tím, že budu po celý zbytek cesty zadržovat smích nad pokusy spolucestujícího o ohavný pohled. Chvíli mě posekávala myšlenka, že to taky zkusím. Zapálila jsem si zbytek kuřiva a začala se oslňovat ksichty ve vyklápěcím zrcátku proti oslnění. Rožlo se takové to praktické kabinkové světlo, kdy řidič v noci nic nevidí. Haha. No, pohlavek za to asi nestál, ale najednou jsme stáli a motor utichl. To je divné. Za volantem najednou nikdo neseděl. Vyklonila jsem se z okna. Nohy zdrhly.
Á tak, než vypiju nouzovou zásobu nějakých divotvorných nápojů, nedojdu prozření a bude mi jedno jak konzistence tekutiny, tak posádky.
Po třech locích nažloutlého nápoje se zdá být něco na dohled. Po dalších třech už se to přibližuje a po devátém pořádám zátah na dveře. Chci dát flóře najevo svou přízeň, dohrála píseň. Poklusem po trávě, panenka Maková je ze mě a cosi sbírá ze země. Motýla, vlasy, voňavé řasy...
Pokračování na scéně. Možná i cizí.
Zkurvydcera plná vizí.
pátek 21. srpna 2015
sobota 15. srpna 2015
Věž
Ptala jsem se táty, zda-li četl knihu toho pána Miroslava.
Asi ne, když mu dvakrát upadlo bydlo.
Lidé jakožto tvorové přizpůsobiví sami sobě se nejlépe dorozumí sami se sebou, tedy Klíč.
Bouchlo okno, přišla zpráva, okno dokořán, hurá, sláva!
Teď aň tma a ani světlo, ni rozpálené peklo.
Zavřela jsem okno.
A jsem zpět, co si budem vyprávět, ze skla jest den, celý svět. Za sklem, s růží parapet.
I pivo do skla. Nepiju, nejsem zrzka. Slunce paprsky mlaská. Malej potah, kočka a roleta.
Na věži jiná, podivná planeta. Našedlé komíny, střechy a plži, květiny, macešky, roje i v moři.
Daleko za stromy, při pobřeží za hory, skrývá čas tam, kde žloutnou brambory.
Uzrály stromy, srpnový jablka, stříbrný příbory a bílá halenka.
Pláště u hoboje a dlouhé rohy, za domy štoly, dlouhé stodoly.
Bez prázdnoty číše, zprasený záclony.
Okno je zavřené na straně šest knihy.
Mám žízeň po rudé barvě vody. Modrá strana čtyřicet osm, stéká mi po dlani, ještě,
že nejsem paní, co ráda přehání. Mráz po žízni se prošel. Málo slov, sucha přehršel.
Pod hladinou vody svět třepotá jasem.
Bouchání oken polykám s úžasem.
Asi ne, když mu dvakrát upadlo bydlo.
Lidé jakožto tvorové přizpůsobiví sami sobě se nejlépe dorozumí sami se sebou, tedy Klíč.
Bouchlo okno, přišla zpráva, okno dokořán, hurá, sláva!
Teď aň tma a ani světlo, ni rozpálené peklo.
Zavřela jsem okno.
A jsem zpět, co si budem vyprávět, ze skla jest den, celý svět. Za sklem, s růží parapet.
I pivo do skla. Nepiju, nejsem zrzka. Slunce paprsky mlaská. Malej potah, kočka a roleta.
Na věži jiná, podivná planeta. Našedlé komíny, střechy a plži, květiny, macešky, roje i v moři.
Daleko za stromy, při pobřeží za hory, skrývá čas tam, kde žloutnou brambory.
Uzrály stromy, srpnový jablka, stříbrný příbory a bílá halenka.
Pláště u hoboje a dlouhé rohy, za domy štoly, dlouhé stodoly.
Bez prázdnoty číše, zprasený záclony.
Okno je zavřené na straně šest knihy.
Mám žízeň po rudé barvě vody. Modrá strana čtyřicet osm, stéká mi po dlani, ještě,
že nejsem paní, co ráda přehání. Mráz po žízni se prošel. Málo slov, sucha přehršel.
Pod hladinou vody svět třepotá jasem.
Bouchání oken polykám s úžasem.
čtvrtek 13. srpna 2015
čtvrtek 6. srpna 2015
Pryč
Tak.
Uteču pryč.
Někam hodně daleko. Tam, kde jsem ještě nebyla. Cítím vítr. Dotýká se mých uší. Je za nimi trošku místa zbyvší po dlouhých vlasech. Sjede až na okraj a zavyje.
Je čas.
Ale já ještě nechci.
Závěs odhalil, přítom stráň naplnil. Nocí teče do rána.
Odpálil.
Teď hlavu si rozbila.
Padají kousky vlasů, co může chytit jí protéká, dýchat nemůže. Od večera do rána.
Slyším o sama sobě vrtkavé vize. Kde jsem zas sakra? V té pitomé díře.
O tom, že nemám počítač jak je rok dlouhý, nebudu vyprávět. Neřeknu nic. Stane se ze mě voda. Úloha smrti se někomu předá.
Nabízím zdarma kosu či len, nebude chybět mi tam, kam jdem.
Teď jdu.
Pryč.
Teda, zatím jen.
A kočka chce, abych o ní zakopla.
Po hodině a půl solo crazy dance jsem pryč z pryč a byl to dlouhej sen.
Uteču pryč.
Někam hodně daleko. Tam, kde jsem ještě nebyla. Cítím vítr. Dotýká se mých uší. Je za nimi trošku místa zbyvší po dlouhých vlasech. Sjede až na okraj a zavyje.
Je čas.
Ale já ještě nechci.
Závěs odhalil, přítom stráň naplnil. Nocí teče do rána.
Odpálil.
Teď hlavu si rozbila.
Padají kousky vlasů, co může chytit jí protéká, dýchat nemůže. Od večera do rána.
Slyším o sama sobě vrtkavé vize. Kde jsem zas sakra? V té pitomé díře.
O tom, že nemám počítač jak je rok dlouhý, nebudu vyprávět. Neřeknu nic. Stane se ze mě voda. Úloha smrti se někomu předá.
Nabízím zdarma kosu či len, nebude chybět mi tam, kam jdem.
Teď jdu.
Pryč.
Teda, zatím jen.
A kočka chce, abych o ní zakopla.
Po hodině a půl solo crazy dance jsem pryč z pryč a byl to dlouhej sen.
pondělí 3. srpna 2015
čtvrtek 30. července 2015
úterý 28. července 2015
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)