pondělí 25. dubna 2016
Vakuum
Jsou podobni, jako hacky klesaji. V podobe dna se ztraceji. Bez hacku svou zpoved rysuji, ztracena ve svem haji. Zelenem potaji. Vidite me na placku, rysy me na podtacku. Splynuti. Proc pisu bez hacku? Protoze je to potaji. Vitam vas ve svete, co ostatni neznaji.
Chci podekovat za splynuti, krasne, nejkrasnejsi. Rada se tetelim blahem, kdyz dopredu neb dozadu plavem. Laska ma je kamen, vhod ji s klidem do kamen. Rozhori se plamen, drivi z lesa neberem. Jen susim nohy potaji, at me neznaji. Mou vzdusnou dusi ponorenou hluboko v busi. Poust me davno omrzela, uz nejsem mala, vsak stale tusim, ze mam vas rada, at jste slepi nebo hlusi. Jste lide a to vam slusi.
Slysim hlasy, co maj pravdu driv, nez tusim. Davaj silu vsem dusim. Kolem ramen cerna stuha, domenka nic neznamena. Konani je svata pravda, jsi sam sebou, za to jsem rada. Patras ve me potaji a asi to poznali. Nevadi, jsem stava cela, odeznivam do ztracena. Vsaknout te mam, mas svuj klin, drz svuj zivot pevne svym mecem zaricim.
Vzkaz se jemne v tichu preda a ty ctes si do ztracena. Tvoris svuj svet, ostatni, jsi jen ty, nic vic neni. Vnimas, tepes, ryska ostra, je tva, tak rysuj, v kamnech zvolna praska. Prikladam svuj dalsi rym, bud stasten, chci a to ja vim.
Chci podekovat za splynuti, krasne, nejkrasnejsi. Rada se tetelim blahem, kdyz dopredu neb dozadu plavem. Laska ma je kamen, vhod ji s klidem do kamen. Rozhori se plamen, drivi z lesa neberem. Jen susim nohy potaji, at me neznaji. Mou vzdusnou dusi ponorenou hluboko v busi. Poust me davno omrzela, uz nejsem mala, vsak stale tusim, ze mam vas rada, at jste slepi nebo hlusi. Jste lide a to vam slusi.
Slysim hlasy, co maj pravdu driv, nez tusim. Davaj silu vsem dusim. Kolem ramen cerna stuha, domenka nic neznamena. Konani je svata pravda, jsi sam sebou, za to jsem rada. Patras ve me potaji a asi to poznali. Nevadi, jsem stava cela, odeznivam do ztracena. Vsaknout te mam, mas svuj klin, drz svuj zivot pevne svym mecem zaricim.
Vzkaz se jemne v tichu preda a ty ctes si do ztracena. Tvoris svuj svet, ostatni, jsi jen ty, nic vic neni. Vnimas, tepes, ryska ostra, je tva, tak rysuj, v kamnech zvolna praska. Prikladam svuj dalsi rym, bud stasten, chci a to ja vim.
pondělí 11. dubna 2016
sobota 26. března 2016
sobota 19. března 2016
pátek 18. března 2016
neděle 13. března 2016
Zrcadlení
"Teplo sálá z hudby, nic neshořelo. Halí mi má ramena a černá plachta kryje stůl. Hřát potřebuji jak mořskou sůl. Stůj, chlapče, stůj. Koupíš si na ohýnek kůl? Mám rozdvojit svůj um a na dvou místech býti, neboj. Ještě jsem se nerozhodla, i tak se to dál, víte, předá. Tlak, čas, síla nedozírná, i tak vás potká venku, doma. V Plzni nebo v Ostravě, já jen píšu, né, že ne. Hříšně bude na scéně, ať na té nebo na téhle. Je mi ctí, žes' femme fatale, vzýváš děvče hledané. Na chvíli být vedle tebe, pak platit, plašit, tento rok se shledáme. Jsi mé nebe soukromé a tohle má obživa, kdo tedy s kým začíná? Je lehké brát to očima. Mám ráda tě zaživa a budu vždy tvá svítilna."
čtvrtek 10. března 2016
sobota 5. března 2016
pondělí 29. února 2016
středa 24. února 2016
pátek 12. února 2016
sobota 30. ledna 2016
(Za)mlžení
Musím se smát.
Letos mi bude dvacet a stále se nacházejí lidé, co vědí naprosto přesně, co bych si měla teď a tady počít se svým časem/životem.
Je drahý, když je ze sekáče? Kolik (mě) podpírá nohou?
Podívám se zblízka.
Není tomu tak dávno, co tahle podoba patřila lidské duši odmítající se spárovat s maskou/tělem. Možná se dnes naučí nové věci, z nás, z vás a možná, že bude brzy součinně asistovat u některéhož boku jako doprovod. Je mi až překvapením, kolik nožiček má. Nepíšu, zítra to být nemusí. Píšu, tělo se orosí, před sebou vidím kolik z vás, né asi, se propadlo, svůj život v mráz...
Pro začátek je vkusné zdůraznit, že úvaha ze mě pro mě je účinná a to jen a pouze, pokud jsme tu sami (dva). Sic je to dlouho, co jsem sama, nesděluju tajemství zdarma. Chvíle, kdy jsem (se) našla, nepominula, stále je tu sláva, hurá, zamilovaná.
V krátké chvíli všechno znova, rychlost je stezka jediná bezpečná, jak když jsem se na vlasech houpala (hlavou dolů visela) a ups, teď jsem se přiznala. Možná ovíváte hřeby břehy, však jádro žhne zde, v (mojí) zemi. Kde kontrola mysli jest?
Kdysi se mi zdálo, že vidím všude hady. Plazili se za mnou, byli na posteli. Utekla jsem k rodičům, jakože to přestane, a pak jsem sáhla na hadí kůži, a tiše vyla ne a ne. Nicméně nic nepomohlo, rozbolely prsty, až nakonec pár let na to, zatnula jsem pěsti. Nikdy nikam neutečeš, pokud nemáš štít, a já si ho nevšímala, dokud neměl chtít. Teď už ano, stejnej příběh a vysoký průvodce. Před zraky nikdy nevytanul, leč cítím ho v zásuvce. Je v mysli, doma, v každé díře, vyhledává temnotu, a to všechno jenom proto, že chtě(jí)li ho mít za notu. Oni jsou vy a já jsem on, gratuluju ke hře. Zvon.
Odkazem bedlivé moudrosti budiž projití odstavců pozpátku (elhkat en) aneb co je nahoře, nemusí býti dole neboli co funguje jednou, funguje vždy v nekonečných proměnách noci, neb tam potmě je mat, ve světle zkrat.
Letos mi bude dvacet a stále se nacházejí lidé, co vědí naprosto přesně, co bych si měla teď a tady počít se svým časem/životem.
Je drahý, když je ze sekáče? Kolik (mě) podpírá nohou?
Podívám se zblízka.
Není tomu tak dávno, co tahle podoba patřila lidské duši odmítající se spárovat s maskou/tělem. Možná se dnes naučí nové věci, z nás, z vás a možná, že bude brzy součinně asistovat u některéhož boku jako doprovod. Je mi až překvapením, kolik nožiček má. Nepíšu, zítra to být nemusí. Píšu, tělo se orosí, před sebou vidím kolik z vás, né asi, se propadlo, svůj život v mráz... Pro začátek je vkusné zdůraznit, že úvaha ze mě pro mě je účinná a to jen a pouze, pokud jsme tu sami (dva). Sic je to dlouho, co jsem sama, nesděluju tajemství zdarma. Chvíle, kdy jsem (se) našla, nepominula, stále je tu sláva, hurá, zamilovaná.
V krátké chvíli všechno znova, rychlost je stezka jediná bezpečná, jak když jsem se na vlasech houpala (hlavou dolů visela) a ups, teď jsem se přiznala. Možná ovíváte hřeby břehy, však jádro žhne zde, v (mojí) zemi. Kde kontrola mysli jest?
Kdysi se mi zdálo, že vidím všude hady. Plazili se za mnou, byli na posteli. Utekla jsem k rodičům, jakože to přestane, a pak jsem sáhla na hadí kůži, a tiše vyla ne a ne. Nicméně nic nepomohlo, rozbolely prsty, až nakonec pár let na to, zatnula jsem pěsti. Nikdy nikam neutečeš, pokud nemáš štít, a já si ho nevšímala, dokud neměl chtít. Teď už ano, stejnej příběh a vysoký průvodce. Před zraky nikdy nevytanul, leč cítím ho v zásuvce. Je v mysli, doma, v každé díře, vyhledává temnotu, a to všechno jenom proto, že chtě(jí)li ho mít za notu. Oni jsou vy a já jsem on, gratuluju ke hře. Zvon.
Odkazem bedlivé moudrosti budiž projití odstavců pozpátku (elhkat en) aneb co je nahoře, nemusí býti dole neboli co funguje jednou, funguje vždy v nekonečných proměnách noci, neb tam potmě je mat, ve světle zkrat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)