Udělá se šťastnou sama.

Vidíš kolik toho vyteklo? Prázdnej hrnek na stole, v ústech mokro. Sluníčko se svléklo. Poslouchalo tak dlouho hlásek svého nitra, až se jím stalo. Svítilo pro všechny a ne málo.

Míček ze stolu nic nesvedlo, už není léto. Stromy převlíkaj se, za okny svítí ženy, příjemné teplo. Jedna taková z mála vzala si do hlavy z rána, že udělá se šťastnou sama. A bude připravena.

Ta ženská z vody

Je to jako dnes.

Sám uzel se rozpletl,

na podlaze hlína.

Asi budu zahradník,

pravá chvíla.

Světlo nezhasíná.

Lustr zdá se být celý,

je z lesklýho skla,

má na sobě kníry.

Jsou to oči v blízkosti díry.

Otevíraj se okna,

záclony bílý.

Ze světla paprsky sílí, na tváři,

tělo bílý.

Přichází ta ženská z vody.

Otevíraj se severní póly,

z nich králové vystoupí.

U přístavu zakotví.

Tak zkusíme to znova.

Bez řas lodě,

jako bez fousků pro ně

překousnout lana,

první loď vypluje ráda.

Do města nového rána.

Do města časného odpočinku,

od zítřka už jen na chvilinku.

Žena je připravena vzít k sobě kotvu,

srdce supermana,

udělat to,

co by ráda.

Vyplout za časného rána,

vystoupit z podzemí,

ten, kdo Světlo volá,

to jistě ocení.

Černá je bílá

a bílá je světla barva.

Co bude z celého dne,

času se nedotkne.

Fouká.

Modrý vítr spojuje jako jehla s nití očka,

kdo odplul,

spojení se dočká.

Ta ženská z vody počká.

SHOW! in the style of Play or die!

Play or die!

While the flowers are drinkin'.

Tequila or anything?

It's piece of me in glass of bee awaking.

SHOW!

Jak název napovídá, kráčí tady o šou "kapely" Katie Kyklop & Spol.,

7. listopadu v ostravskym klubu Barrák,
za  60 korun v předprodeji, za 90 na místě.


Jste všechny dobrý duše zvány!

Facebooková událost zde: https://www.facebook.com/events/365194793656017/


Na programu jest vlastní produkce a možná proletí i nějakejch pár slov!

Jezdec

Stála pod závěsem a nedočkavě krčila nohu. Závěs zakrýval značnou část jejího těla. Vzplanula a zase uhasla, vzplanula a zase uhasla. Jako plamen. Pod nohama měkký koberec, tma a ticho, Jasmína spí.
"Ticho." řekla si pro sebe a zalezla pod peřinu.
Zdálo se jí, že tam není sama. Prostor vyplňoval někdo blíž. Někdo vyhřátý jako krb, někdo hebký, jako pírko. Někdo vláčný, jako kůra a mohla se domnívat dál. Cítila dotyk mechu. Karafiáty rozkvétaly. Měly stejnou barvu jako jezdec. Taky kvetly do krásy, ať už jich bylo pětadvacet nebo šestnáct. Rozkvétaly a zelenaly se. Jako listí padající ze stromů v barvě podzimu. Studánka opodál a rozzářily se jako voda. Šla. Utíkala. Hnala se jako voda přes bahno a prach. Chtěla být čirá a čistá, laskavá a hravá. Myslela na hebkost a cit. Voňavý polštářek teplý jako růžový mráček vzala, jako přikrývku na sebe si pokládala.
Nechtěla býti sama.

Přišel znenadání, přišlo mu nějaký psaní. Jen tak na konci Světu, časem vzdálí se na planetu, kterou všichni dobře znají, vědí, že je tu psaní. Je tady a chce květinu, ptá se směle na vílu. Má ještě nějaký to přání?

Vzdychl nad doutníkem. Zdál se příliš velký, přesto ho strčil do pusy a sál a sál, dokud z něj nezbyla jen horká tyčinka veliká jako nedopalek cigarety. Setrval s kelímkem v ruce obracejíc jeho dno vzhůru vstříc horkým ústům. Sliny jej pohltily jako vodopád.
Uvolněně se opírajíce rukou a nahlížejíce hlouběji dále jede, dál a dál. Nikdy nevzdává se, létá. Včelám zdar!

Rozlepila oči, spatříla pokoj a zablesklo se jí v hlavičce. Ostrý náraz světla. Jasmína ve sprše, ona pod peřinou. Teplo ze zad sálalo pořád, její tělo na krajíčku postele.
"Posuň sé." pronesla tiše. Klisna se naučila mluvit a jezdec se naučil nevzbudit. Ležel si jako horký kámen měkký na dotek a spal a spal. Už směrovala sluneční paprsky horký jako kafe, když spadnul na zem.
Teď už místo nepotřebovala. Spal dál.
Broukala si, chtěla ježka, chameleon by byl pěknej na tomhle obložení a křeček by se taky hodil. V koupelně objevila Jasmínu a neomezenou zásobárnu vody. Jasmína zmizela.
Karty si vykládala. V momentu. kdy tiše spala, spousta věcí se jí zdála. Třeba o masáži, jak jí jemný ruce nešetří, jezdí vláčně po páteři. Už nespí, už se probouzí. Je třeba schovat sedlo. V okně je síťka, do skříně, jo, to by sedlo. Venku racci u jezera, slabej větřík, co to dělá. Když najednou je po snídani, všechno kolem krouží, vlní. Noha na měkkym koberci, ohnul ji pro karenci.

Loe Love

I call myself Kyklop, cause by living ONE direction in my life on the Earth. The direction is LOVE.

All I can see is love.

Bylo nebylo

Otočil se. Sotva došlápl a pádem se poroučel k Zemi. V hlavě slyšel výkřik. To ona se zastavila, aby slezla z kola a sundala si kšiltovku. Vzdálenost mezi nimi se počítala na stovky kilometrů. Utřela si rukou čelo a dotkla se srdce. Bilo.
Bylo nebylo, vzbudil se.
Sám v ponurém bytě mezi odrazy pouličních lamp z večerního ticha okraje hlavního města. Sucho v ústech a pot na čele jeho ruku nasměroval k peru. V hlavě si přehrával "A né, že si zas zapomeneš píchnout..."
Co neudělal... Vymáčkl ze sebe maximum a natáhl se. Natáhl pero, očima těkal po místnosti. Na kytaru padl prach, kočka ho ocasem utřela, nýbrž nezabírala takovou plochu, aby tam nebyl. Mezi prsty promnul ocas chlupáčka a zhluboka se nadechl, když jehla pronikla pod kůži. Píchnutí včely.
Bylo nebylo, vzpomněla si, když vysedávala v kanceláři, na včelku poletující cimrou. Vybírala si ty nejpikantnější kousky. Když, řádem minut, poslouchala místo výkladu šéfův rozkrok, letěla kolem a pak hnedle k ní. Áha, pomyslela si a netřeba nic dodávat.
Bylo nebylo, byl tam sám.
Vzpomínal, jak ještě v rukou třímal kytaru a hrával dlouhé hodiny s hrstkou bytostí jemu podobných, nasáklých vůní alkoholu, cigaret a trávy. A s ním. Dlouhé hodiny strávili společnými činnostmi, ke kterým nebyly třeba ženy. Pocit více, než dobrý, než zazvonil budík. Myslel, že je třeba se hnout. Myslel, cítil?
Bylo nebylo, ona se ptá.
Tráví večery potají s tím, s kým si o tom šeptají, a bdí. Ukrývá zlato pod stříbrnou mluvou a cítí. Když vstává, točí se jí hlava. Když padá, nikdy není sama. Když kolem letí, vidí kupu dětí!
Tak radši bylo nebylo, co kdyby napadlo něco někoho jinýho...

The Composer

Feeling to see you again.

Bzzz

"On už tam rok nebyl!"

"To není možný."

"Všechno je."

Pyramidy se zostřují a všechno je rázem světlejší. 

Pnoucí ruce se zastavují a setrvávají na dřevěné desce stolu. "Otevři sé..." zavlní se plný rty.

A počítač né, má svůj pohled na věc.

Pusa se zakřenila a v očích svitlo láskyplné teplo.

Je tady.

Zhluboka se nadechla, aby vyrovnala tvořící výbuchy energie na hrudi a bzučení překvapilo ji směle.

Hlavou uhnula doleva, doprava a křidélka hmyzího tělíčka se vznesla výš.

"Bazalka, včelka, kořalka."

Zahálela pohledem na matici.

"Hm, trávím večer s plochou osmičkou." zasmála se.

V nekonečnu se lekla malá myšička, co utíkala v kovovým kole ve zlaté kleci.

Ona sama se na to zadívala a pomyslela na zrcadlo. Mezi mřížemi byla mezera.

Odhodlaná poznat se zvedla z rozlámaného gauče. "Hmm..." těšila se na pohled na gauč ve zkušebně.

Svíčka se rozhořela a plamen zasvítil vysoko ve tmě. 

"Bzzz" Proletěl jí kolem hlavy.

"Tak ty jsi včelka..."

Vykročila směle pro deník, najednou vzpomněla si, jak trefný toto může být.

Barvu svou neukázala. Jen po nocích tiše psala. Tajně srdcem malovala světy nový zrcadlový.

Má radost, že tu může být.

Šla si přece pro deník.

Četla řádky očima, kočička uvelebila se jí do klína. A pohledu se dočkala.

Na zpocenou dlaň včelka usedla.

"Ještě, že tu je pořádek." zamektal.

"Tobě se chce spát, že?"

"No, když vidím tu fotku..." ztišil hlas.

"Tak jo, kterej křeček se teď napil?"

Usnul. Odešel. Neumřel. Zvedl se z gauče a odkráčel.

"Světlej křeček, že jo" řekla.

Světlem svíčky se křidélka mihotala a ústa cosi vykládala.

"Bzzz"

Ústa rudou barvu chytla. "Uííí..."

Teplo, světlo, barvu nitra.

Včelka blíž přilétávala,
"...bíí."

Už nebude nikdy sama.

Žijeme sami se sebou ve dvou jako každý zvlášť.

Žijeme sami se sebou ve dvou jako každý zvlášť.
Ty bereš mě s sebou, chuť,
tu máš.
Krásňoučkou, hebkou,
už ji znáš.
Chuť jemnou.
Na kytaru hráš.

5000 + dáreček

Je mi ctí napsat, že Vás očí, srdcí a uší tu bylo již přes pět tisíc!
To se mi nestává každej den.

V tuto chvíli se znovu uzdravuji a hledím na rasta čepici rozebírající televízku. Televízka je to teď, předtím to byl čas ukrajující televizoun. Jak tak sleduji její vnitřek, spousta domečků, autíček s garážemi a cest, mi připomíná Díru. Město, kde jsem poprvý otevřela oči.
Otevřela jsem je znovu, na druhým konci, a tam je nechala. Jako svý srdce. To už tam je z plyše nejmíň třikrát v tom černočerveným prostoru napěchovaným alkoholem a čoudem z cigaret. Jako vůně se rozpíná po krajích západních a připomíná tu chvíli, kvůli který jsem stále tady, a to je teď.
Televízka nehoří. Díra taky ne. V pokoji už hořelo :)

Ráda Vám ukážu něco, co vidělo pramálo očí, protože milí pánové z Chinaski, jak taky křtím novej štítek, se nedostali ke konci svýho kreativního plánu. Jen oni ví proč... Mám je ráda, mám Vás ráda, takže tedy pojďme společně pochopit toto z mojí a Verčiný dílničky (ano, ten pokoj, co shořel).
Rok 2011 mluví za vše, proto mu přikládám hlavní slovo:

... :)

Los Chinaskos s pomocí jedný fajn ženy Ester Brym, kterou neznám, vykouzlili toto:

Nechť stále žijí naše nejsilnější hezký vzpomínky, protože jen pomocí nich se můžeme pohnout dál.

Názoros los Katyinos!

;)

 Thanks©Johnny Wolf

Thanks©Johnny Wolf

Thanks©Johnny Wolf

Thanks © Johnny Wolf

Game of tones

Thanks © Johnny Wolf

Nohy

Je čistej vzduch. Je tu bezpečno,
neboj se, jsi nalačno.
Toužim to vyfotit,
musíš na to přijít.

Mračna jsou pryč,
nikdo je nenašel. Mávají,
vrcholy slavnýho, nalačno,
chladnýho.
To vítr zavál, vánek ustál.

Druhej čekající, rána tlumící,
z časného pocitu blaha.
Z autíčka vysedáš, jednou a jednou,
z Jekyllu odcházíš honem si sednout.
Bez chybiček se zvedáš
a hudbu vnímáš.

Dneska je čistej vzduch,
skokani, škvoři spějí,
vlny hudby duní,
pavouci se smějí.
Odpovědí vzduch se mění, srdce znovu zakolejí.
Projde zdí zákonů, čekající,
ovace přicházející má z rány,
proto čeká blána dutá.
Živí se z prány.
Miluji tvory, miluji Bory, miluji stromy.
Vítkovy nohy.

Thanks © Johnny Wolf

Love music