Zrcadlení

"Teplo sálá z hudby, nic neshořelo. Halí mi má ramena a černá plachta kryje stůl. Hřát potřebuji jak mořskou sůl. Stůj, chlapče, stůj. Koupíš si na ohýnek kůl? Mám rozdvojit svůj um a na dvou místech býti, neboj. Ještě jsem se nerozhodla, i tak se to dál, víte, předá. Tlak, čas, síla nedozírná, i tak vás potká venku, doma. V Plzni nebo v Ostravě, já jen píšu, né, že ne. Hříšně bude na scéně, ať na té nebo na téhle. Je mi ctí, žes' femme fatale, vzýváš děvče hledané. Na chvíli být vedle tebe, pak platit, plašit, tento rok se shledáme. Jsi mé nebe soukromé a tohle má obživa, kdo tedy s kým začíná? Je lehké brát to očima. Mám ráda tě zaživa a budu vždy tvá svítilna."

Nature lover

Toureerie

 

1999

26/02/16 z Plzně

<>
Patti Smith - Land (Horses)
Patti Smith - Free money 

Tierra Del Fuego_katiekyklop_improvizace
https://soundcloud.com/katie-kyklop/tierra-del-fuego

(Za)mlžení

  Musím se smát.
Letos mi bude dvacet a stále se nacházejí lidé, co vědí naprosto přesně, co bych si měla teď a tady počít se svým časem/životem.
Je drahý, když je ze sekáče? Kolik (mě) podpírá nohou?
Podívám se zblízka.

  Není tomu tak dávno, co tahle podoba patřila lidské duši odmítající se spárovat s maskou/tělem. Možná se dnes naučí nové věci, z nás, z vás a možná, že bude brzy součinně asistovat u některéhož boku jako doprovod. Je mi až překvapením, kolik nožiček má. Nepíšu, zítra to být nemusí. Píšu, tělo se orosí, před sebou vidím kolik z vás, né asi, se propadlo, svůj život v mráz... 

  Pro začátek je vkusné zdůraznit, že úvaha ze mě pro mě je účinná a to jen a pouze, pokud jsme tu sami (dva). Sic je to dlouho, co jsem sama, nesděluju tajemství zdarma. Chvíle, kdy jsem (se) našla, nepominula, stále je tu sláva, hurá, zamilovaná.

  V krátké chvíli všechno znova, rychlost je stezka jediná bezpečná, jak když jsem se na vlasech houpala (hlavou dolů visela) a ups, teď jsem se přiznala. Možná ovíváte hřeby břehy, však jádro žhne zde, v (mojí) zemi. Kde kontrola mysli jest?

  Kdysi se mi zdálo, že vidím všude hady. Plazili se za mnou, byli na posteli. Utekla jsem k rodičům, jakože to přestane, a pak jsem sáhla na hadí kůži, a tiše vyla ne a ne. Nicméně nic nepomohlo, rozbolely prsty, až nakonec pár let na to, zatnula jsem pěsti. Nikdy nikam neutečeš, pokud nemáš štít, a já si ho nevšímala, dokud neměl chtít. Teď už ano, stejnej příběh a vysoký průvodce. Před zraky nikdy nevytanul, leč cítím ho v zásuvce. Je v mysli, doma, v každé díře, vyhledává temnotu, a to všechno jenom proto, že chtě(jí)li ho mít za notu. Oni jsou vy a já jsem on, gratuluju ke hře. Zvon.

Odkazem bedlivé moudrosti budiž projití odstavců pozpátku (elhkat en) aneb co je nahoře, nemusí býti dole neboli co funguje jednou, funguje vždy v nekonečných proměnách noci, neb tam potmě je mat, ve světle zkrat.

<#>

Last but not least: One Day With Chinaski in Los Angeles, September 20 at 6 PM

Ze mě IV.

"Stráže, odveďte ji!" zaprášilo se za kopyty koní, stáje prázdné, kurníky vykradeny, poslední peří slétlo shůry. Královská pokladna, co se ze dna týče, peníze vzduch nezvedají. Jen prach a špinavých rukou stopy. Do své dlouhé cigánské sukně vajíčka a za ocásek kozu. Jak ta uměla naříkat v touze zabít múzu.
"Je v dáli."
"Vydejte se za nimi, máte-li v srdci království."

Po králi nebylo ani stopy, jen mi zahřál ruce. Slyšela jsem své ledviny, a co se zad týče, malovala potají.
"Ohřejte Vaší výsosti vodu na bolavé klouby."
Jak ráda bych se proběhla mezi lány, louky orosila, spolu mraky jsme směrovali, slábne síla. Štěnice na úprku.
"Je libo Vaší výsosti lektvary?" ohnula hřbet stará čarodějnice. "Nesmutněte, jste skoro v cíli."
"Království je ohroženo."
"Psst." položila jí prst na rty, jako když planeta zvedne vlny a spláchne část pevniny. "Když jste byla malá a já si s vámi hrála, byla jsem i muž potají."
"Jenže teď zná mé tajemství."
"Vždy svítí světlo do tmy."
Když nesdílím, nežiju. Když neslídím, užiju.
"Vaši lidé to vědí."
"Děkuju láskou do tvé víry, ať naplní ti mísy, jako kdysi..."

Uběhlo sedm dní a královna vydávajíce se na hřbitov přes vyschlý potok pro světlo, aby našla svůj odraz, znovu onemocněla, dále od těla.
Za bránou hradu vycházející slunce bodalo stráž do očí, velký vůz svá kola roztočil a přiblížil se ke kbelům pro krávy. Na královském dvoře rušné shromáždění se shluklo a uprostřed pikle peklo.
"Pamatujete si něco z té noci?" pootevřela rty a kapka vody se roztříštila u nohou obrněných mužů.
"Je tady."
Hlasitý dusot kopyt se opět rozezněl nádvořím a děti vyskakujíc, začaly vytahovat své trpící obličeje.
"A dost! Tohle je Ze mě, ne do mě ani v domě!" zahřměl táhlý tmavý mrak a zpoza něj se vyřítil drak. Vystřelil ze srdce oblohy a zamířil dolů na Zemi. S hlasitým dusotem uprostřed nádvoří, načechral svižně své bujné pápěří. Lidé se rozutekli ke zdem pevnosti, tváře si kryli před unikající sírou z ohromné tlamy.
"Na počest mého návratu, zapaluji tuhle almaru." zvolal král a dav přikrčen strachem chřadnul.

Na bílém pobřeží, zatímco královna sbírala mušle a ulity, svolávala mořské koníky, ptala se, co jim udělali, že jsou tak malinký. Král seskočil z draka.
"Domníváte se, že jsme dva?!"
"Ó, vítám vás, můj pane. Tělo mi chřadne, ale duše patří vám a vždycky bude."
Zlatavé šupiny potřísněny lacinou krví mladé cigánky mu omýval mořskou pěnou. Za krkem starou kudlou, mu vyřízl trn, drak šlehl do skály.
"Ať vám neshoří vlasy, Vaše výsosti." podal jí ruku. "Netušil jsem, že vás okrádají." poklekl před ní. Přitiskl na čelo své dva prsteny a ponechal, dokud se nerozsvítily. K nohám položil dračí šupiny.
"Říká se o vás, že jste krutý, ale zdá se, že nezabíjíte draky."
"A že ne taky."
Bílá obloha, bílé moře, bílé kameny přikrývku jim poskytly, dokud drak nesklonil hlavu a snažíc se přikrýt, neshodil kávu.
"Váš mazel je poněkud větší, než jsem si myslela." pokrčila kolena a na jeho hřbet se natáhla. Se smítky si hrála, pokožka hřála. "Nechytli cigánku, co ukradla úrodu a vysála sílu, kletbou chtěla shodit půdu."
Z kapsy vytáhl malý váček, vysunul lahvičku a vyklepl z ní drobnou postavu dolů do písku. Drak zapálil ohnivý kruh. "Kdo z nás byl pro ní asi bůh?"
"Snad ani jeden, nazdařbůh."
Z kruhu se stala ohrádka, z ohrádky klícka, a z ohně kovové mříže.
"Tak můžem, drahá, bez tíže?"
Chytla se žena svého muže. A na hradě skvěl se zlatý vůz, rozkřápnut drakem, sláva, né brakem, dvořané "Zpátky jsou!" volali z úst. A pryč je příčina otravy múz.

<DRCLV>

Let

 Čtyři.
 Za dveřmi sundávám přilbu,
škrábe perem, tak, jak si přál.
Kterou knihu posune k nám?
Maluju křivku, směrem dál.

 Soustavnou mžitku si užívám.
Po lanech šplhat klidně sám,
Vis či leť sousloví ducha výše.
Prozřením ladit lesní háj.
Prozřeným hladit zřený ráj.

 V knize raději by se díval,
prostředím zaobíral se s černou snáz,
chtít odbourat hráz rázněji z nás.
Bylina s bílou. Bílá noc otvírá čas.
Do roka jednou změní se jas.
Je to na černou, na bílou, znova a zas.
Je to on samotný vodivý mráz.

 Ve dvou.
Kousávám spilku, kolem zubů.
chvilku u moře, střech plátěných stanů.
Zima, u pusy kouřových chřtánů.
Hory za zády, čelem k paloukům.
Noc pavoukům, světla lampiónům,
hudba broukům. Broukat a louskat si.
Voda, břeh, paluba, křišťál všem zvukům.

Prosředí mrakům, větru, majákům.
Krystalickým plodům, pálivým svodům.
Mátový dech, brána do čtyř směrů,
listových tónů, letních podzimů,
podzimních letů do blyštivých světů.

1998

<><DRCLV><>