čtvrtek 15. října 2015
Cháchá.
Závory v kině? Pouliční lamy? Lampy, za soumraku rády. Lucerna věští záhady. Zhasíná, sklání se závory. Skřípe. Střípek, skřítek, žena kráčí, já s nožem v puse si namáčím rukáv do obory pomeranče. To je jedno, co třpytí se, se odráží. Myšlenka stavitelem, stavitel myšlenkou. V obrazné krajině plné vůní a citů, jemných vibrací, lehkých úkrytů. Zbraní jest jediný černý a nevinný, stavitel myšlenek, myšlenkou stavěný, obrazem citů laděný, ochvějným horkým vtipům. Oblečen do hábitů. V krajině zrcadel pouští se nábytků, z bytu padá ven z úkrytu a šeptá, jen. Z povlaku, buď živ. Len, bavlna a sémě pravdy přijde a budeme vědět záhy, zda uplynul čas blahý či vlahý. Říše má věčné záhady, buď vlahým okapem říše pravdy. Kápni mi ostrou na lebku, slámky. Oh, mám koktejl, to je překvapení. Čas ovoce. Toto je sladké semínko pravdy, chuť broskve, ananasu, skořice, sněhu do pasu. U chaloupky ze slámy. Dveře ztápějí kamna, na lavici sedne si kočka možná, já už né zaživa. Sklápím křídla, v oknech zatahuji závěsy, chceš pííít né asi. Plít.
Na zahradě půlnoční krásy, svítí měsíc, mezi kopřivami najdeme jistě to, co nás baví. Rozléhá se mi hlavou zvuk ocelový, piju ti u vody ze sklenice pravdy, stonku natažený. Spadla mi sklenice, s kytkou si povídám, skáču do potoka, vodu si nalívám. A už jde.
"Cos tu dělal? Představoval si ženskou?"
"Nééé."
"Sedíš tu u vody, vylitá sklenice, do pasu namočen a teplá čtveřice."
"Rýmy a dýmy. Nehledej šprýmy."
"Zalez do díry."
"No, je mi zima. Ne není, a ty jsi jako dveře bez škvíry."
Už chápu a chce se mi na sebe vrčet, než někde v koutě trčet. Koho si tak s sebou vzít? Kurník nejde sleep, tak bdít. Jdu kouřit a né se otáčet, za tebou, kde kurník končí, kde je tmou jasno? Má sladká odezvo. Jak karamel letní vůně, se stromy a pylem u píle, co v koutě rezaví. Do sebe se zataví. Už kráčím tahat šedý dým, do krajů ryze rezavých a květných rájů, hebkých rukou, vlažných jisker, kde oheň mám? To je nejisté. Ještě jsem nekouřila, zajisté. Zvedám se do oblak, kouzelný rým. O ho hó, šprým.
Můj hlas se rozléhá, do plivátka rukou. Přicházím, nesu si fontánu suchou. Životem země pozbývá sucha, vlhkem barví se živá paleta. Jasná a zářivá všemocná planeta.
Ze mě.
All I need.+-
Bleed.
pátek 9. října 2015
Commiliart_improvizace_katiekyklop
Delirium _improvizace_katiekyklop
....................................................................
https://soundcloud.com/katie-kyklop/commiliart_imp_kk
https://soundcloud.com/katie-kyklop/delirium_imp_kk_pianopercorgsteeldrm
Delirium _improvizace_katiekyklop
....................................................................
https://soundcloud.com/katie-kyklop/commiliart_imp_kk
https://soundcloud.com/katie-kyklop/delirium_imp_kk_pianopercorgsteeldrm
středa 7. října 2015
Fón
Xylo fón.
Gramo fón.
Tele fón.
Má modrá dlaň jest mokrá celá, kapka stéká po zádi těla z kovu a hladkého plastu. Snad má kouzelnou podestu? Nabíjí mě elektřinou, horká barva v žíle nad mou. A pro oči červená, slyší i to, co nemá barvu jasnou. Kapka kapkou splavená chce v bílé usnout do půlnoci červená, pak chvíle zhasnout. Co mobil nevidí, to srdce nebolí. Co mobil neslyší, to vítr nekřičí.
Už jeden dlouhý ciferník a kousek fón nemám a nechci mít.
Mýt se vřelou vodou.
Nechat si krást rohožku!!!
Hahá.
Má dlaň jest mokrá, jen trochu silná, připojovala se do neznáma. Tam, kde maj bulvy, velké hlavy, vpředu dlouhé, vzad jak lamy. Teda, lampy. Připojují se do prostoru a bořej závory.
Máš sílu a sílu,
všichni ji máme, tak hoř a hoř stále, můjnášmilý páne. Nepust je dále, ať nesledují tě stále. Ať obývaj jiné, planety poznané, nepoznané.
Leskem se po světle odlétá dále.
Odlétáme do ze mě milé.
Bez mobilů, přátelé,
nejsme mobilové.
Nehasím se stále,
ku podivům davů v čele. Člověk nebo placatý telefon do postele? Oba maj v sobě jakési sémě. Hahahá, fón já neměla od doby rvačky s kolou v černočervené hospodě. Taktéž i počítač, kameru, jeansku s černými pruhy, prozřím se dřív, než zavřou se závory. Známý správný čas, vše, v nás, komnata večného mládí, jsi to, co nikdy se neztratí a to říkám, nikdy neříkej nikdy, všechno je možný, sundejme přilby, vyhoďme telefony. Nejdeme do křížku, nejdeme do bitvy. Nepíšu o tom nasaďme helmy. Létají ptáci, létají draci, létají cilindry! V nádherné chalupě uprostřed hory při tajemném podzimu za okny stromy. Sedíme u stolu a ty pálíš, foukáš na dveře stodoly, vidím tě z kříšťálí králičí nory. Bílá uvnitř dává světlo a černá drahocené teplo. S černobílou nejsem sama, od rána do večera je tu s náma. Jedna s druhou, druhá s první, obě barvy k sobě letí. Jedna s jehlou, druhá s nití, která kterou dříve chytí? Najednou, je zase tady zimní show přírody. Nezahřívám se telefony. Lesknu se v krystalu hřejivé hmoty. Je ostrá, ráda přehání, ostřím se naplní, jak oční bulva. Sleduje vše, jak kočka revír, jak kočka pudla. Tiše se mu směje, a posílá do koupele. Závory pro telefony, pro teplo otevřené brány.
Gramo fón.
Tele fón.
Má modrá dlaň jest mokrá celá, kapka stéká po zádi těla z kovu a hladkého plastu. Snad má kouzelnou podestu? Nabíjí mě elektřinou, horká barva v žíle nad mou. A pro oči červená, slyší i to, co nemá barvu jasnou. Kapka kapkou splavená chce v bílé usnout do půlnoci červená, pak chvíle zhasnout. Co mobil nevidí, to srdce nebolí. Co mobil neslyší, to vítr nekřičí.
Už jeden dlouhý ciferník a kousek fón nemám a nechci mít.
Mýt se vřelou vodou.
Nechat si krást rohožku!!!
Hahá.
Má dlaň jest mokrá, jen trochu silná, připojovala se do neznáma. Tam, kde maj bulvy, velké hlavy, vpředu dlouhé, vzad jak lamy. Teda, lampy. Připojují se do prostoru a bořej závory.
Máš sílu a sílu,
všichni ji máme, tak hoř a hoř stále, můjnášmilý páne. Nepust je dále, ať nesledují tě stále. Ať obývaj jiné, planety poznané, nepoznané.
Leskem se po světle odlétá dále.
Odlétáme do ze mě milé.
Bez mobilů, přátelé,
nejsme mobilové.
Nehasím se stále,
ku podivům davů v čele. Člověk nebo placatý telefon do postele? Oba maj v sobě jakési sémě. Hahahá, fón já neměla od doby rvačky s kolou v černočervené hospodě. Taktéž i počítač, kameru, jeansku s černými pruhy, prozřím se dřív, než zavřou se závory. Známý správný čas, vše, v nás, komnata večného mládí, jsi to, co nikdy se neztratí a to říkám, nikdy neříkej nikdy, všechno je možný, sundejme přilby, vyhoďme telefony. Nejdeme do křížku, nejdeme do bitvy. Nepíšu o tom nasaďme helmy. Létají ptáci, létají draci, létají cilindry! V nádherné chalupě uprostřed hory při tajemném podzimu za okny stromy. Sedíme u stolu a ty pálíš, foukáš na dveře stodoly, vidím tě z kříšťálí králičí nory. Bílá uvnitř dává světlo a černá drahocené teplo. S černobílou nejsem sama, od rána do večera je tu s náma. Jedna s druhou, druhá s první, obě barvy k sobě letí. Jedna s jehlou, druhá s nití, která kterou dříve chytí? Najednou, je zase tady zimní show přírody. Nezahřívám se telefony. Lesknu se v krystalu hřejivé hmoty. Je ostrá, ráda přehání, ostřím se naplní, jak oční bulva. Sleduje vše, jak kočka revír, jak kočka pudla. Tiše se mu směje, a posílá do koupele. Závory pro telefony, pro teplo otevřené brány.
úterý 6. října 2015
čtvrtek 1. října 2015
úterý 29. září 2015
Za běhu
"Jen si to představ. Staví se to samo. Celej dům se prolíná se vzduchem na vysoké hoře. Rouzfoukává mraky a rozpouští se taky. V zasklené síni, ve žluté dýni, tam bydlím samosebou, co to dá."
"Ty bydlíš v dýni?"
"Hahá."
"Kouří se v síni."
"Pššt."
"Cože?"
"Ticho."
"Cože?"
"PSSST."
V pokoji plném hlíny pod stromem u limuzíny se tiše krčí, to to hezky začíná, trčí větve nad kolena. Značí, že odjíždí zpomala, správce dveře zavírá.
"Sprav houby po dešti."
"Cože holuby?"
"Prší."
"Vidim."
"Cítim."
"Ne, to je okap, se kterým třepu a on už startuje, takže bysme si měli pohnout."
"Někdo tu umírá?"
"Au."
Táhlé kroky umožní taky zastávky u řadící páky. A jedeme. Z kopce, do kopce, míjíme bezdomovce, krajany a zvířata. Flóru a ptáčata, co si nedaj říct a rozplácávaj se o auta. Ať není jich víc. Hahá, řvu z plných plic, nikdo neslyší nic. Hudba je hic, politá potem a přepíná za běhu řídící soustavu.
"Ty bydlíš v dýni?"
"Hahá."
"Kouří se v síni."
"Pššt."
"Cože?"
"Ticho."
"Cože?"
"PSSST."
V pokoji plném hlíny pod stromem u limuzíny se tiše krčí, to to hezky začíná, trčí větve nad kolena. Značí, že odjíždí zpomala, správce dveře zavírá.
"Sprav houby po dešti."
"Cože holuby?"
"Prší."
"Vidim."
"Cítim."
"Ne, to je okap, se kterým třepu a on už startuje, takže bysme si měli pohnout."
"Někdo tu umírá?"
"Au."
Táhlé kroky umožní taky zastávky u řadící páky. A jedeme. Z kopce, do kopce, míjíme bezdomovce, krajany a zvířata. Flóru a ptáčata, co si nedaj říct a rozplácávaj se o auta. Ať není jich víc. Hahá, řvu z plných plic, nikdo neslyší nic. Hudba je hic, politá potem a přepíná za běhu řídící soustavu.
pátek 25. září 2015
jpngarden_kk_improvizace
Mycelium_kk_improvizace
gardenpath_kk_improvizace
.................................................................................................................
https://soundcloud.com/katie-kyklop/mycelium_imp_elpiano_elorgan_kk
https://soundcloud.com/katie-kyklop/japangarden_imp_elpiano_piccolo_kk
https://soundcloud.com/katie-kyklop/gardenpath_imp_elorgan_kk
čtvrtek 17. září 2015
Kalhoty na návod
Milí pánové a dámy s dlouhýma pavoučíma nohama.
Přišla jsem na úžasnou věc!
Když si chci pořídit nové kalhoty, je to fajn. Cesta dlouhá, vítr fučí, vráží do mě spousty očí. Kdybych časem nešetřila, třeba bych tam ještě byla. Velké přání.
Nicméně nakonec jsem se k nim dostala. S trojím využitím (což nemají ani krátkonozí). Stačí sáhnout po dámském modelu (ano, pánové, ano!!!) s vysokým pasem. Když si kalhoty obléknu na úroveň normálního pasu, dostávám se ke křehce cudným pohledům na můj rozkrok aneb je ze mě "ten hot stuff".
Pokud kalhoty posunu na jejich výrobní úroveň, mám profesionální škrtič napodobující originální podprsenku extra přes trup (čti korzet). Juchů! Je ze mě moderní žena dostávajíce se ke statně odvážným pohledům povětšinou všech. Jen dát pozor na oblast rozkroku, aby to nevypadalo jak taška a dvě cukety (já dneska) nebo dvě role sáčků do koše (taky já).
Takže teď dostanete těžkou hádanku: Jaký je třetí způsob nošení?
Já na to jednu odpověď mám, ale ta odkazuje na to, na čem sedíte.
Mě teď zmizely nohy, tak tu za sklem, počítám stěny, než zamotaj se mi vlasy do větráku a bude po mejdánku. Kalhoty sličně u uhláku.
A v tom je to podobně přehledné jako to s tím zadkem, tak barvu asi psát nemusím.
Sí.
Přišla jsem na úžasnou věc!
Když si chci pořídit nové kalhoty, je to fajn. Cesta dlouhá, vítr fučí, vráží do mě spousty očí. Kdybych časem nešetřila, třeba bych tam ještě byla. Velké přání.
Nicméně nakonec jsem se k nim dostala. S trojím využitím (což nemají ani krátkonozí). Stačí sáhnout po dámském modelu (ano, pánové, ano!!!) s vysokým pasem. Když si kalhoty obléknu na úroveň normálního pasu, dostávám se ke křehce cudným pohledům na můj rozkrok aneb je ze mě "ten hot stuff".
Pokud kalhoty posunu na jejich výrobní úroveň, mám profesionální škrtič napodobující originální podprsenku extra přes trup (čti korzet). Juchů! Je ze mě moderní žena dostávajíce se ke statně odvážným pohledům povětšinou všech. Jen dát pozor na oblast rozkroku, aby to nevypadalo jak taška a dvě cukety (já dneska) nebo dvě role sáčků do koše (taky já).
Takže teď dostanete těžkou hádanku: Jaký je třetí způsob nošení?
Já na to jednu odpověď mám, ale ta odkazuje na to, na čem sedíte.
Mě teď zmizely nohy, tak tu za sklem, počítám stěny, než zamotaj se mi vlasy do větráku a bude po mejdánku. Kalhoty sličně u uhláku.
A v tom je to podobně přehledné jako to s tím zadkem, tak barvu asi psát nemusím.
Sí.
středa 16. září 2015
pondělí 14. září 2015
< 3
Hahá.
Zase je všude 6 a 9.
Podle karet se mám podívat ke svým kořenům, současně na měsíc i na slunečnou oblohu. Dívám se do slunce. Vidím duhu v bílé. Bílou v duze. Zvlášť anebo současně.
Asi jsem zjistila, že kvantová fyzika a magie totéž jsou, že život je magie také, a že lidský mozek je toto. Právě v tom jsme a je to moje. Hahá. Já pro mě.
Občas se zastavím a cítím to na prsou. Uvnitř uprostřed hrudi bije. Srdce. Chce se mu smát. Hahá.
Tak se směju. A cítím to v hlavě. Je to stejné jak spirála, zvětšuje se a zmenšuje. Srdce. Pro všechny ruce.
Zase je všude 6 a 9.
Podle karet se mám podívat ke svým kořenům, současně na měsíc i na slunečnou oblohu. Dívám se do slunce. Vidím duhu v bílé. Bílou v duze. Zvlášť anebo současně.
Asi jsem zjistila, že kvantová fyzika a magie totéž jsou, že život je magie také, a že lidský mozek je toto. Právě v tom jsme a je to moje. Hahá. Já pro mě.
Občas se zastavím a cítím to na prsou. Uvnitř uprostřed hrudi bije. Srdce. Chce se mu smát. Hahá.
Tak se směju. A cítím to v hlavě. Je to stejné jak spirála, zvětšuje se a zmenšuje. Srdce. Pro všechny ruce.
úterý 8. září 2015
pondělí 7. září 2015
O smrti
Sotva jsem rozlepila oči po hodině a půl buzení pípačem v hlavě, kterej se vypne jedině po smrti, přátelé, a zasedla sem v bílém, abych napsala to tajemné něco. A o smrti to nebude. Nevím, o čem to bude, ale zcela jistě se to stane. Samozřejmě pomlčím o včerejším počasí, o samovolném otáčení klíče v zámku a o vyhazování jídla z okna. Teda, z věže. Odkud bych asi viděla všude?
Takže, jinými slovy, tohle je to, kvůli čemu se stalo, že to je možné psát, hurá, pojďme se učit spolu!
Šťastně vzbuzený kulomet Katyin může začít.
Tak tedy.
Mé plány nehrajou ani na jednu kartu jistě a zárověň nehraje roli to, že nehrajou. Včera vedle mě slétlo dítě ze schodů. Malý špunt, co se chvíli s ručičkama připlácnutýma na betonu rozhodoval, jestli bude rýčet. Úsměv a elegance se sílou jedno jsou, tak se sešly před branou.
Slyším smích jednoho z vás, který si včera z počasí udělal něco podobného, co bylo před pár dny za podiem a jezdí se na tom i hlavou dolů. Někteří lidé z toho zvrací, někteří onemocní, někteří si to užijí a někteří o tom napíší, aby tu nemuseli čumákovat černě, když můžou bílé a jakkoli jinak, jen za světla!!!
Zdráhám se vám položit jednu otázku, přesto to udělám, ne nadarmo jsem se napila místo hrnku z myši.
Jak dlouho tu chcete být?
Když už se domluvíme naprosto přesnojistě a ani vedle sebe nemusíme být, přestávájí existovat pozemské zákony jinak platné pro všechny a pro všechno. Jinými slovy, za rámcem fyziky je to skoro stejné jako za oponou. Táži se, co tady vlastně máme splnit? Já jsem si představovala děti, ale asi si je zase představuju jenom já, do čehož má fyzika zatim co mluvit... Je na nás, co chceme od života. A venku prší. To se stává. Jen, aby se z toho nestala hra mezi kočkou, psem a myší. Jakože já chci jet dneska na kole a venku prší, že... Ale, ne, samozřejmě, že to nechápu. Jak bych taky mohla... Ty za tím sklem, sprav to nebo mi to vysvětli. Nebo v tom pokračuj a já se tě pak v přítomnosti toho sympatického pána, co nás sem poslal, zeptám.
Ó, teď jsem dostala kávu a kolem se uklízí.
Mám další dotaz:
Kolikrát ještě chcete žít?
Nejde o to být první, slavný, oblíbený, bohatý... Jde o to, vědět proč dělám to, co dělám. A na to se tu ptám. Já se v tom totiž nějak ztrácím. A už neprší, lahůdko.
Za poslední noci jsme se ve snu scházeli docela často. Teda, každou noc se potkáme, abychom se domluvili. Je to milé, rozhodně víc, než se nechat náhodou postříkat studenou vodou, když mám odbočit doleva. Je opravdu lepší to přijít říct. Taky nevrazím jednu do písečku tomu, kdo v bytě čtyřikrát poblije koš, ale pokud ho miluju, vytřu s ním podlahu a ani bolet ho to nebude. Chci milovat, tak miluju. Jak dlouho, kolikrát a koho se stává věcí, v tomto případě, více méně cizí. A ne, zbavit zodpovědnosti se nechci. A už vůbec ne za sebe! Viz. článek Zkurvysyn. Ne, opravdu jsem nic takového nezažila potom, co jsem ho napsala, ale před. Ne, opravdu se všechno vyřešilo dřív, než jsem o tom V současnosti napsala a né, nejsem smrt.
Kdo jiný by byl šťasten jen tak?
Blázen.
Haha.
Takže.
Já si to tu užívám. Nemusím nic. Čtete správně. Já taky, jak vidím. Nikdo nemusí nic.
Může to být jeden z posledních životů.
Už zas prší...
Jdu si zakouřit.
Nekouřim.
Haha.
Kolikrát jste umřeli?
Takže, jinými slovy, tohle je to, kvůli čemu se stalo, že to je možné psát, hurá, pojďme se učit spolu!
Šťastně vzbuzený kulomet Katyin může začít.
Tak tedy.
Mé plány nehrajou ani na jednu kartu jistě a zárověň nehraje roli to, že nehrajou. Včera vedle mě slétlo dítě ze schodů. Malý špunt, co se chvíli s ručičkama připlácnutýma na betonu rozhodoval, jestli bude rýčet. Úsměv a elegance se sílou jedno jsou, tak se sešly před branou.
Slyším smích jednoho z vás, který si včera z počasí udělal něco podobného, co bylo před pár dny za podiem a jezdí se na tom i hlavou dolů. Někteří lidé z toho zvrací, někteří onemocní, někteří si to užijí a někteří o tom napíší, aby tu nemuseli čumákovat černě, když můžou bílé a jakkoli jinak, jen za světla!!!
Zdráhám se vám položit jednu otázku, přesto to udělám, ne nadarmo jsem se napila místo hrnku z myši.
Jak dlouho tu chcete být?
Když už se domluvíme naprosto přesnojistě a ani vedle sebe nemusíme být, přestávájí existovat pozemské zákony jinak platné pro všechny a pro všechno. Jinými slovy, za rámcem fyziky je to skoro stejné jako za oponou. Táži se, co tady vlastně máme splnit? Já jsem si představovala děti, ale asi si je zase představuju jenom já, do čehož má fyzika zatim co mluvit... Je na nás, co chceme od života. A venku prší. To se stává. Jen, aby se z toho nestala hra mezi kočkou, psem a myší. Jakože já chci jet dneska na kole a venku prší, že... Ale, ne, samozřejmě, že to nechápu. Jak bych taky mohla... Ty za tím sklem, sprav to nebo mi to vysvětli. Nebo v tom pokračuj a já se tě pak v přítomnosti toho sympatického pána, co nás sem poslal, zeptám.
Ó, teď jsem dostala kávu a kolem se uklízí.
Mám další dotaz:
Kolikrát ještě chcete žít?
Nejde o to být první, slavný, oblíbený, bohatý... Jde o to, vědět proč dělám to, co dělám. A na to se tu ptám. Já se v tom totiž nějak ztrácím. A už neprší, lahůdko.
Za poslední noci jsme se ve snu scházeli docela často. Teda, každou noc se potkáme, abychom se domluvili. Je to milé, rozhodně víc, než se nechat náhodou postříkat studenou vodou, když mám odbočit doleva. Je opravdu lepší to přijít říct. Taky nevrazím jednu do písečku tomu, kdo v bytě čtyřikrát poblije koš, ale pokud ho miluju, vytřu s ním podlahu a ani bolet ho to nebude. Chci milovat, tak miluju. Jak dlouho, kolikrát a koho se stává věcí, v tomto případě, více méně cizí. A ne, zbavit zodpovědnosti se nechci. A už vůbec ne za sebe! Viz. článek Zkurvysyn. Ne, opravdu jsem nic takového nezažila potom, co jsem ho napsala, ale před. Ne, opravdu se všechno vyřešilo dřív, než jsem o tom V současnosti napsala a né, nejsem smrt.
Kdo jiný by byl šťasten jen tak?
Blázen.
Haha.
Takže.
Já si to tu užívám. Nemusím nic. Čtete správně. Já taky, jak vidím. Nikdo nemusí nic.
Může to být jeden z posledních životů.
Už zas prší...
Jdu si zakouřit.
Nekouřim.
Haha.
Kolikrát jste umřeli?
sobota 5. září 2015
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)