čtvrtek 30. dubna 2015
sobota 25. dubna 2015
Matematika života
Kdysi si lidé vyměňovali sílu, propůjčovali do druhých rukou své srdce, aby jako celistvá osobnost dokázali nemožné. Dávali šance dalším duším.
Dnes se šance dává hlavně penězům. Jsou to peníze, do čeho se podle Plánu máme zamilovat. Jsou to peníze, co mají být našimi dětmi.
Kolik z vás studuje pro pěněžní obnos Janička?
Haha.
Už nepočítám s penězi...
Já jsem radši ve správnou chvíli na správném místě. A radost může bejt čtyřikrát větší!
2+9+2+1+9+9+6=11+2+25= 2+2+7=4+ 7 ...2...
2+5+7+1+9+9 = 7+7+19 = 7+7+1=5+ 1 ...6...
2+3+1+1+9+8+9= 5+1+27 = 5+1+9=6+ 9 ...6...
2+8+6+1+9+9+8= 1+6+27 = 1+6+9=7+ 9 ...7...
= =
22 26
= =
4 8
P.S.: Z matematiky jsem propadla.
Zdroj obrázku je google.
Dnes se šance dává hlavně penězům. Jsou to peníze, do čeho se podle Plánu máme zamilovat. Jsou to peníze, co mají být našimi dětmi.
Kolik z vás studuje pro pěněžní obnos Janička?
Haha.
Už nepočítám s penězi...
Já jsem radši ve správnou chvíli na správném místě. A radost může bejt čtyřikrát větší!
2+9+2+1+9+9+6=11+2+25= 2+2+7=4+ 7 ...2...2+5+7+1+9+9 = 7+7+19 = 7+7+1=5+ 1 ...6...
2+3+1+1+9+8+9= 5+1+27 = 5+1+9=6+ 9 ...6...
2+8+6+1+9+9+8= 1+6+27 = 1+6+9=7+ 9 ...7...
= =
22 26
= =
4 8
P.S.: Z matematiky jsem propadla.
Zdroj obrázku je google.
pátek 10. dubna 2015
pátek 3. dubna 2015
Zub času
Spousta společností z jihu se odebrala k východu.
Máme zůstat sami? Proč tu není?
Na utíkání chodbou mi nezbyl čas. Posbírala jsem své saky paky a mrskla je pod obrovský zářivý zlatý podnos. Tady je nikdo nenajde, dokud nevyjde slunce.
Samé "próč" mi běželo hlavou stejně rychle, jako ubíhal čas do rozednění.
Je život tma ve světle nebo světlo ve tmě?
Schůze skončila. Můžu si odložit masku, navléknout černé rukavice a čekat, zda nebudou prostit z hromady brambor kluka nebo na záchodě hledat klíč. Žádný psaný líbezbryf nemůže plnit funkci hozeného lana, ale tento se o to může aspoň pokusit. Všechno je možné.
Tak tedy. Ilumináti nezmizeli. Jen se na čas uchýlili do svých lovišť ztracených lidských pokladů, geneticky zdegenerovaných duchů. Každý odložil masku až poté, co se dveře zevnitř zavřely. Dávala jsem si veliký pozor, abych nerozdráždila hada, dýchající z druhé strany na okno, bosou nohou. Musí to vypadat, že jsem jedna z nich. Musím se tvářit, že spolupracuju na matení a zamlžování mysli, směrování životní energie nežádoucím směrem a ještě k tomu všemu tleskám. Ne. Směju se až za rohem, kdy opouštějí vytápěné komnaty Slavínského paláce na kolech luxusních vozů na volnou energii. Co je to nejdůležitější v životě, co máme?
Čas.
Když už jsem sama sebe zhustila do takové podoby, že je snadné zvednout pravačku, udělám to. Já ale někde stojím. Stojím a čekám. Už jsem hrála, zpívala, malovala, psala. Nyní hraju, zpívám, maluju a píšu. Ale nemůžu jít dál, dokud si nositel mého obličeje neudělá jasno. Aspoň mezi náma, jistá tajemství tady jsou a velice mě baví si s nimi hrát. A nechci být sama. Tak tedy přikládám příběh o holčině jménem Lina, dítěti zázraku.
Lina jakožto neplánovaný potomek bratrance a sestřenice tajné lóže, byla nakonec v komunitě proklamována jako velká naděje trvající síly plánů iluminátů. Její předurčení na tomto světě bylo jiné. Od malička cítila jisté napětí uvnitř sebe sama, které potřebovala dostat ven. Ať už odpor k pokrevnímu křížení, jakožto domluvený sňatek s bratrancem, či k vlhkým zdem šedého království s přistávací dráhou pro talíře, ze kterých vystupovali respekt vzbuzující ještěři. Každou sobotu přistávali v naprosté tichosti za větru dráždícího palmové listy před okny jejího pokoje a svýma velikánskýma žlutýma očima sjížděli jejího tátu, ke kterému si chodila pro "cenné" rady, když se zrovna nepřehraboval v papírech. Psala si deník, ve kterém se neustále zmiňovala o tajemném, pro ni zatím neznámém muži. V den, kdy měla na domluveném sňatku říci svému bratranci "ano", se otočila na podpatku, nabourala do břicha oddávajícího, a uprchla. Takovýto čin trestal se smrtí. To jí nezajímalo, plamínek lásky plápolal tak silně, že jí zajímalo jen jedno: Jak budou vypadat děti? Tak se za ním vydala!
Když konečně našla východ z tunelu, stála na příjemně vlahém vzduchu u jednoho z Karibských pobřeží. Plavé vlasy jí zakrývaly krk i šíji a ve větru se splétaly do neučesatelného drdolu. Nevadí, budou z toho dredy.
Uběhlo pár let a její hledání nabralo konce, protože jej našla. Našla pohádkového prince ze svých snů a zápisků. Oddechla si. Co teď, aby to nebyl začátek konce? Věnovat mu sebe sama? V jaké podobě?
Tak se namísto papouškování sladkých slov do prázdna, rozhodla jinak. Udělá ze sebe takovou ženu, aby stála nejen za povšimnutí, ale i za ustrnutí. A ono se to špatně, když vás nahánějí úřední síly... Jelikož pod svou falešnou identitou, skrývala tu pravou nebezpečnou, některé věci prostě nechat vyplavat nemohla. A když se setkali, stál a čekal. Čekal stále. Čekal, až odešel. A její sny o rodině se ještě více prohloubily zjištěním, že jí vážně potřebuje a ona být vážnou neumí. Tak čas plynul. Jeho oči byly to jediné, kvůli čemu dokázala celý den plést oblečení, když za dveřmi vládlo babí léto. I přesto, že u ní stále nebyl. Láska hory přenáší. Přála si, ať se všechny její problémy přenesou k záchodové míse a tam se spláchnou. Ale i trubky někde končí, tak na sobě pracovala dál. Sic utekla tomu nejhoršímu, smrt stále klepala na dveře. A klepat bude, abychom náhodou nezapomněli, co je to život.
Zub času.
Máme zůstat sami? Proč tu není?
Na utíkání chodbou mi nezbyl čas. Posbírala jsem své saky paky a mrskla je pod obrovský zářivý zlatý podnos. Tady je nikdo nenajde, dokud nevyjde slunce.
Samé "próč" mi běželo hlavou stejně rychle, jako ubíhal čas do rozednění.
Je život tma ve světle nebo světlo ve tmě?
Schůze skončila. Můžu si odložit masku, navléknout černé rukavice a čekat, zda nebudou prostit z hromady brambor kluka nebo na záchodě hledat klíč. Žádný psaný líbezbryf nemůže plnit funkci hozeného lana, ale tento se o to může aspoň pokusit. Všechno je možné.
Tak tedy. Ilumináti nezmizeli. Jen se na čas uchýlili do svých lovišť ztracených lidských pokladů, geneticky zdegenerovaných duchů. Každý odložil masku až poté, co se dveře zevnitř zavřely. Dávala jsem si veliký pozor, abych nerozdráždila hada, dýchající z druhé strany na okno, bosou nohou. Musí to vypadat, že jsem jedna z nich. Musím se tvářit, že spolupracuju na matení a zamlžování mysli, směrování životní energie nežádoucím směrem a ještě k tomu všemu tleskám. Ne. Směju se až za rohem, kdy opouštějí vytápěné komnaty Slavínského paláce na kolech luxusních vozů na volnou energii. Co je to nejdůležitější v životě, co máme?
Čas.
Když už jsem sama sebe zhustila do takové podoby, že je snadné zvednout pravačku, udělám to. Já ale někde stojím. Stojím a čekám. Už jsem hrála, zpívala, malovala, psala. Nyní hraju, zpívám, maluju a píšu. Ale nemůžu jít dál, dokud si nositel mého obličeje neudělá jasno. Aspoň mezi náma, jistá tajemství tady jsou a velice mě baví si s nimi hrát. A nechci být sama. Tak tedy přikládám příběh o holčině jménem Lina, dítěti zázraku.
Lina jakožto neplánovaný potomek bratrance a sestřenice tajné lóže, byla nakonec v komunitě proklamována jako velká naděje trvající síly plánů iluminátů. Její předurčení na tomto světě bylo jiné. Od malička cítila jisté napětí uvnitř sebe sama, které potřebovala dostat ven. Ať už odpor k pokrevnímu křížení, jakožto domluvený sňatek s bratrancem, či k vlhkým zdem šedého království s přistávací dráhou pro talíře, ze kterých vystupovali respekt vzbuzující ještěři. Každou sobotu přistávali v naprosté tichosti za větru dráždícího palmové listy před okny jejího pokoje a svýma velikánskýma žlutýma očima sjížděli jejího tátu, ke kterému si chodila pro "cenné" rady, když se zrovna nepřehraboval v papírech. Psala si deník, ve kterém se neustále zmiňovala o tajemném, pro ni zatím neznámém muži. V den, kdy měla na domluveném sňatku říci svému bratranci "ano", se otočila na podpatku, nabourala do břicha oddávajícího, a uprchla. Takovýto čin trestal se smrtí. To jí nezajímalo, plamínek lásky plápolal tak silně, že jí zajímalo jen jedno: Jak budou vypadat děti? Tak se za ním vydala!
Když konečně našla východ z tunelu, stála na příjemně vlahém vzduchu u jednoho z Karibských pobřeží. Plavé vlasy jí zakrývaly krk i šíji a ve větru se splétaly do neučesatelného drdolu. Nevadí, budou z toho dredy.
Uběhlo pár let a její hledání nabralo konce, protože jej našla. Našla pohádkového prince ze svých snů a zápisků. Oddechla si. Co teď, aby to nebyl začátek konce? Věnovat mu sebe sama? V jaké podobě?
Tak se namísto papouškování sladkých slov do prázdna, rozhodla jinak. Udělá ze sebe takovou ženu, aby stála nejen za povšimnutí, ale i za ustrnutí. A ono se to špatně, když vás nahánějí úřední síly... Jelikož pod svou falešnou identitou, skrývala tu pravou nebezpečnou, některé věci prostě nechat vyplavat nemohla. A když se setkali, stál a čekal. Čekal stále. Čekal, až odešel. A její sny o rodině se ještě více prohloubily zjištěním, že jí vážně potřebuje a ona být vážnou neumí. Tak čas plynul. Jeho oči byly to jediné, kvůli čemu dokázala celý den plést oblečení, když za dveřmi vládlo babí léto. I přesto, že u ní stále nebyl. Láska hory přenáší. Přála si, ať se všechny její problémy přenesou k záchodové míse a tam se spláchnou. Ale i trubky někde končí, tak na sobě pracovala dál. Sic utekla tomu nejhoršímu, smrt stále klepala na dveře. A klepat bude, abychom náhodou nezapomněli, co je to život.
Zub času.
úterý 31. března 2015
neděle 8. března 2015
úterý 3. března 2015
Omylem
Tak.
Je na čase zkusit uchopit a objasnit zapeklitou otázku svérázného bytí.
Matka intelektuálka, otec volnomyšlenkář.
Pokud skutečně vrána k vráně sedá, upadlo v tomto případě otci bydlo. Nicméně, dlouho létali po svém boku. Na začátku to vypadalo slibně, studentka vysoké školy ekonomické a počítačový programátor se scházeli po dlouhé roky, až si pořídili hnízdečko lásky uprostřed Díry, tedy rušného města. Netřeba psát o vzrušení, měli spolu dítě. Malé roztomilé s vykulenýma očima běhalo po světě, dokud si vzájemně nedali sbohem. Běhá pořád, jen kolečka se zadrhávají. Vzali se z lásky?
Duše si vybírá kde a jak chce žíti. Někdo je andělem, někdo omylem. Zkouška žití.
Když se narodila, byl to anděl, až později se do oblečku anděla nasoukal čert. Asi proto, že je červenej.
Pije mléko a vzpomíná na starý časy. Přemýšlí, zda zůstává na místě, klíní se v řetězu bytí, či s ním točí, kupředu se řítí. Je-li veškerý pohyb a hybná síla vůbec, rukou Lucifera, co je potom červená barva?
Zase a znovu, minulost se nepředělá, tak nač řešit k čemu je červená barva?
Barva lásky. Hoří, je hodna sázky, zda se nepřemění na jinou barvu z lásky.
Narodila se dcera.
Bez nadsázky.
Začalo to jednoduše.
"Já chci tohle a támhleto!"
"A budeš si s tím hrát? Neměj velký oči!"
A ona chtěla, chtěla mít vše, i to, co říkali, že se nedá. Tak žila, od večera do rána a přála si být úplná. A k tomu, jí bylo jasný, že potřebuje muže. Chtěla víc, než to, co se může. Tak byla od večera po dni, celá. Hledala a našla tam, kde se nemá. Vsadila vše na jedinou kartu, mladá, nezkušená. Pátrala po tom, co chtěli její rodiče, když si na Apríla slíbili, že se nepošlou do pí*e. Jakoby se nenarodila, jen jednou za čtyři roky jest její čas, žena kouzelná. Velké plány, velké oči, nikdo s nimi nezatočí. A podle toho hesla žila. Žena nespoutaná.
Neohroženě vstávala, neohroženě chápala, celý svět milovala, ale cítila se podvedená, když jí krátce řekli: "Běž do školy! S tím nikoho nenadchneš!" A byl na světě základ pro pohromy. Proč se za mně stydí? Jsou zoufalí? Sama sebe se ptávala, proč umění nemůže bejt to, co by ráda studovala.
Teď hlavu si rozbila. Padají kousky lebky i kůže, kdo by se ptal, kdo za to může. Ona. Omylu dcera.
Hezky to končí i začíná. Je snadný chápat to očima.
U srdce vše začíná.
Zdroj obrázku je google.
Je na čase zkusit uchopit a objasnit zapeklitou otázku svérázného bytí.
Matka intelektuálka, otec volnomyšlenkář.
Pokud skutečně vrána k vráně sedá, upadlo v tomto případě otci bydlo. Nicméně, dlouho létali po svém boku. Na začátku to vypadalo slibně, studentka vysoké školy ekonomické a počítačový programátor se scházeli po dlouhé roky, až si pořídili hnízdečko lásky uprostřed Díry, tedy rušného města. Netřeba psát o vzrušení, měli spolu dítě. Malé roztomilé s vykulenýma očima běhalo po světě, dokud si vzájemně nedali sbohem. Běhá pořád, jen kolečka se zadrhávají. Vzali se z lásky?
Duše si vybírá kde a jak chce žíti. Někdo je andělem, někdo omylem. Zkouška žití.
Když se narodila, byl to anděl, až později se do oblečku anděla nasoukal čert. Asi proto, že je červenej.
Pije mléko a vzpomíná na starý časy. Přemýšlí, zda zůstává na místě, klíní se v řetězu bytí, či s ním točí, kupředu se řítí. Je-li veškerý pohyb a hybná síla vůbec, rukou Lucifera, co je potom červená barva?
Zase a znovu, minulost se nepředělá, tak nač řešit k čemu je červená barva?
Barva lásky. Hoří, je hodna sázky, zda se nepřemění na jinou barvu z lásky.
Narodila se dcera.
Bez nadsázky.
Začalo to jednoduše.
"Já chci tohle a támhleto!"
"A budeš si s tím hrát? Neměj velký oči!"
A ona chtěla, chtěla mít vše, i to, co říkali, že se nedá. Tak žila, od večera do rána a přála si být úplná. A k tomu, jí bylo jasný, že potřebuje muže. Chtěla víc, než to, co se může. Tak byla od večera po dni, celá. Hledala a našla tam, kde se nemá. Vsadila vše na jedinou kartu, mladá, nezkušená. Pátrala po tom, co chtěli její rodiče, když si na Apríla slíbili, že se nepošlou do pí*e. Jakoby se nenarodila, jen jednou za čtyři roky jest její čas, žena kouzelná. Velké plány, velké oči, nikdo s nimi nezatočí. A podle toho hesla žila. Žena nespoutaná.
Neohroženě vstávala, neohroženě chápala, celý svět milovala, ale cítila se podvedená, když jí krátce řekli: "Běž do školy! S tím nikoho nenadchneš!" A byl na světě základ pro pohromy. Proč se za mně stydí? Jsou zoufalí? Sama sebe se ptávala, proč umění nemůže bejt to, co by ráda studovala.
Teď hlavu si rozbila. Padají kousky lebky i kůže, kdo by se ptal, kdo za to může. Ona. Omylu dcera.
Hezky to končí i začíná. Je snadný chápat to očima.
U srdce vše začíná.
neděle 1. března 2015
Na věži u nádraží
Na Věži u nádraží.
Doprovázím hněděkudrlinkatou ženu ve znamenitě přidržujících šatech do podzemní hladomorny. Přičmoudlý opilec tam naposledy skonajíc, zmizel. Uf.
Táhne mě do tmy.
Těsně před splavem se zastavím, abych poslechla zpěv ptáků, se kterýmiž skáču dolů. Chvíli za letu se mi vlasy zachytávají o větvičky stromů, ruce mi lítají, nohy vlají! Celé tělo tlačí dolů na hladinu. Je ostrá jako kopyto. Kopačka ze dna múzy. Táhne mě do tmy.
Buď se roztříští nebo rozprýští. Opírám se do nohou, abych dolů do písku dosáhla. Voda nazelenalou barvu má, je mezi skalami, které ji
jsou oporou jako spánky s očima.
3D svět krajiny, moří, budov a lidských těl existují pouze v té formě, v jaké jsou, když se na ně dívám. Jinak je to masa vibračních polí a kódů. S kolika z nich se asi dá teď počítat.
Počítám, že projekce nebude trvat do večera, zakousnu se očima do tmy a pomalu pročítám dolů po hmotě. Je německy a znamená ven. Tak už nepočítám, hledím nahřátá z otevřených dveří do hlubokých propastí, dělajíc z věže suché opuštěné místo s narvanou příjezdovou cestou prostou jakéhokoli zábradlí. Hustě sněží šedou oblohou. Z vybraných kočárů vystupují vybrané dámy. Dávám pomalu jednu nohu před druhou. U konce schodů kola přejely psa v červené kápi. Dámy cestujíce rychlostí plápolající svíce, zaneprázdněny, svou pozornost na venek neupírají. Stačí mi složit dlaně a vykročit na Zemi.
Střízlivá si mnu ruce, jsem blízko dálnice a zleva opodál dva muži na trávníku stojí, je jaro, rány se hojí. A oni ne a ne přijít. Dlí, do trojúhelníku se mnou stojí. Kolem to voní. Lákám je na pergamen, na kterém stojí: Mám tě rád. Oni ho nevidí, jen mohou se domnívat. Mlha zrní v horký propuštění, nesmím ho z ruky dát.
O tom, že k hladomorně se vracím, nešeptnu, u auta se kácím. Nějaký muž střílí z perkusního revolveru, tlumičem téměř naráží do okýnek zaparkované dodávky. Krčím se pod bílou fazónou, toužíce se dostat blíže k okýnku nabízející skvostný výhled do útrob potmělé hrobky. Muž je rychlejší. Střílí v šílenství raněného býka a kolem dokola samí vhodní kandidáti zastřelení. Kdyby tam byl aspoň nikdo...
Musím sedět v autě a neumřít. Otáčí se se zbraní dozadu, míříce na mou hlavu, ji odloží. Tak je dohráno.
V hlavě zapínám play.
Táhne mě do tmy.
Počítám na milion sklenic vína lemujících zrcadla a temná část je odhalena. Jsme vedle sebe a ona ukazuje části nebe. Tak všichni říkaj, už běžte spát, já říkám ženě...
Doprovázím hněděkudrlinkatou ženu ve znamenitě přidržujících šatech do podzemní hladomorny. Přičmoudlý opilec tam naposledy skonajíc, zmizel. Uf.
Táhne mě do tmy.
Těsně před splavem se zastavím, abych poslechla zpěv ptáků, se kterýmiž skáču dolů. Chvíli za letu se mi vlasy zachytávají o větvičky stromů, ruce mi lítají, nohy vlají! Celé tělo tlačí dolů na hladinu. Je ostrá jako kopyto. Kopačka ze dna múzy. Táhne mě do tmy.Buď se roztříští nebo rozprýští. Opírám se do nohou, abych dolů do písku dosáhla. Voda nazelenalou barvu má, je mezi skalami, které jijsou oporou jako spánky s očima.
3D svět krajiny, moří, budov a lidských těl existují pouze v té formě, v jaké jsou, když se na ně dívám. Jinak je to masa vibračních polí a kódů. S kolika z nich se asi dá teď počítat.
Počítám, že projekce nebude trvat do večera, zakousnu se očima do tmy a pomalu pročítám dolů po hmotě. Je německy a znamená ven. Tak už nepočítám, hledím nahřátá z otevřených dveří do hlubokých propastí, dělajíc z věže suché opuštěné místo s narvanou příjezdovou cestou prostou jakéhokoli zábradlí. Hustě sněží šedou oblohou. Z vybraných kočárů vystupují vybrané dámy. Dávám pomalu jednu nohu před druhou. U konce schodů kola přejely psa v červené kápi. Dámy cestujíce rychlostí plápolající svíce, zaneprázdněny, svou pozornost na venek neupírají. Stačí mi složit dlaně a vykročit na Zemi.
Střízlivá si mnu ruce, jsem blízko dálnice a zleva opodál dva muži na trávníku stojí, je jaro, rány se hojí. A oni ne a ne přijít. Dlí, do trojúhelníku se mnou stojí. Kolem to voní. Lákám je na pergamen, na kterém stojí: Mám tě rád. Oni ho nevidí, jen mohou se domnívat. Mlha zrní v horký propuštění, nesmím ho z ruky dát.
O tom, že k hladomorně se vracím, nešeptnu, u auta se kácím. Nějaký muž střílí z perkusního revolveru, tlumičem téměř naráží do okýnek zaparkované dodávky. Krčím se pod bílou fazónou, toužíce se dostat blíže k okýnku nabízející skvostný výhled do útrob potmělé hrobky. Muž je rychlejší. Střílí v šílenství raněného býka a kolem dokola samí vhodní kandidáti zastřelení. Kdyby tam byl aspoň nikdo...
Musím sedět v autě a neumřít. Otáčí se se zbraní dozadu, míříce na mou hlavu, ji odloží. Tak je dohráno.
V hlavě zapínám play.
Táhne mě do tmy.
Počítám na milion sklenic vína lemujících zrcadla a temná část je odhalena. Jsme vedle sebe a ona ukazuje části nebe. Tak všichni říkaj, už běžte spát, já říkám ženě...
pátek 27. února 2015
Rok (z) Marsu
Zdrojem některých použitých obrázků je Google.
o...Crystalake trip
o.......Zlatá řeka
o.LanGusta Verde
o............La Tripa
o......Západní Vítr
o...........La Playa
o.........Fire lower
neděle 22. února 2015
Když kamarád promění se v hlínu
Když kamarád promění se v hlínu,
je třeba zamést si u prahu.
Kdoví kdy čelit splínu
a kdy zvednout bradu.
Když slunce prosvítá oblaky,
oka mhouří div střapatý,
nehledá vinu.
Cejtí tu síru,
co málokomu dá usnout,
spíš sednout do lopaty,
jemu přijde bohatý.
Má kocovinu.
Když kamarád promění se v hlínu,
dává ze Země zmrzlinu.
Stříká, když fouká,
ledovou vodu,
směje se potichu,
když padáte dolů.
Když promění se v hlínu,
část Země je v klidu.
Rukou či bosýma nohama,
uplácejme hnízdo s vosama.
To bude ono.
je třeba zamést si u prahu.
Kdoví kdy čelit splínu
a kdy zvednout bradu.
Když slunce prosvítá oblaky,oka mhouří div střapatý,
nehledá vinu.
Cejtí tu síru,
co málokomu dá usnout,
spíš sednout do lopaty,
jemu přijde bohatý.
Má kocovinu.
Když kamarád promění se v hlínu,
dává ze Země zmrzlinu.
Stříká, když fouká,
ledovou vodu,
směje se potichu,
když padáte dolů.
Když promění se v hlínu,
část Země je v klidu.
Rukou či bosýma nohama,
uplácejme hnízdo s vosama.
To bude ono.
sobota 21. února 2015
sobota 14. února 2015
sobota 7. února 2015
úterý 3. února 2015
čtvrtek 29. ledna 2015
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)