.........................................................................................part1.....................................................
neděle 7. června 2015
Los Filipos
Zdrojem některých použitých obrázků nejsem já.
o...Crystalake trip
o.......Zlatá řeka
o.LanGusta Verde
o............La Tripa
o......Západní Vítr
o...........La Playa
o.........Fire lower
pondělí 1. června 2015
O minulosti
Toto bude velice informativní článek.
Informuje mě totiž o tom, co v běžné životarychlosti nezaregistruju. Aby se to dalo lépe podchytit a vysvětlit, využiju tohoto zrcadla, pročež bylo stvořeno, a budu se snažit o jeho co nejjasnější podobu.
Takže, dovolte mi, ("hejťáci"-> vpravo nahoře je křížek, chlívek 'přidat komentář' nechte na pokoji) abych začala shrnutím.
Každý z nás zná a používá slovo minulost. Minulost v sobě skrývá prvky současnosti i budoucnosti, stačí se dívat a poslouchat. Viděné bílé mohlo být řečené černé a naopak. Vše se se vším prolnulo.
Živým příkladem budiž minulost a já.
Znovu, opět, zase: Synonyma, jež pro mě mají životodárný význam.
Neopakovat chyby komplikuje slovo 'kdyby'.
Takže, ve srozumitelné formě tyto moudra a téma článku, zní: S čím zacházíš, s tím taky scházíš.
Kdyby byly v lese ryby
Minulost na mě, po přirozené odmlce v souladu se Zákonem kauzality, opět zaútočila. V přesnějším slova smyslu jsem já zaútočila sama na sebe, jen v časově širším horizontu. Pokrytecky nejchytřejší věk překračující desátý rok života a končící zhruba tříčtvrtinou roku dvacátého, dal o sobě s odmlkou vědět v prachsprostých lžích vysíláných jinou(ými) osobou(ami) o mé osobě, květnatě rozepsaných po různých koutcích internetu, dozdobených mými nedomyšlenostmi v psané či vizuální formě, teď. V podstatě šlo o to, vychrlit co nejvíce, často zbytečných, informací na každou nově příchozí osobu do blízkosti mé osoby, aby nezůstal žádný prostor pro vytvoření vlastního názoru o mé osobě nově příchozí osobou (krásné souvětí :).
Důvodem a záminkou (ač je to k nevíře) byla má nevyvinutá osobnost, můj strach z narušení mého, dnes už dávnopadlého přesvědčení jen o mé pravdě, vycházející z přísloví Mladej, blbej.
Jelikož nevydržím dlouho stát na místě polního strašáka ani u většinových komor, otvírám si stáleještěmladé srdce zde. Psaní zůstává mým koníčkem na cestě za poznáním a doprovází mě už od druhého stupně základní školy. Jakoby to bylo včera, kdy jsem třídě předčítala své humorné slohové práce popisující drobné životní události mladé kapely Cinema Bizarre, jakoby to bylo včera, kdy jsem si založila svůj první blog, jehož název byebyekitty vznikl z přátelské pohnutky kamarádky K. a jakoby to bylo včera, kdy jsem vdechla život tomuto deníčku o plkání v nejhlubším smyslu života (čti: ničeho). Vše z toho se dá užít v dobrém i špatném, jsou to konkretismy. Dá se z nich uplést cop a následně švihat nebo hladit.
Je to prosté: Tam, kde není voda, nejsou ryby. Ale tam, kde je voda, můžou být ryby.
Upletla jsem si sama na sebe cop.
Když už se něco stalo, stalo se. Když už jsem obešla stůl, obešla jsem. Není účinější metody učení, pro nás na Zemi, než zakusení vlastního pochybení na vlastní kůži. Přikláním se k názoru, že vše je součástí celku a každý z nás se rodí s plánkem života v kapse, do které nemůže sáhnout, protože si jí krátce před vtělením účelně zašil. Je pak humorné protloukat se světem mezi spoustou unylých obličejů, když pro každého jsou podmínky stejné. A hned tu máme vysvětlení proč se směju mezi lidma nejen v tramvaji a také proč jsem chtěla a chci věřit každému, a i nos mezi očima mi udělá radost. Ti, co přicházejí zkřivit mi mou víru, odcházejí hluboce zklamáni a nebo přicházejí stále znovu - jsem pro ně drogou. Neustále se smějící a věčně se radující kus z masa a kostí stále na očích je ale pro některé přesto málo. Nejradši by ze mě servali pás cudnosti, zanechali stigma a ještě mi padesátkrát řekli, že je to pro mě dobře. Proto píšu tento deník. Vše se stává jakoby méně přístupné, iluze bytí je tu zamlžena, neslyšíte můj hlas, potěšit či ublížit je snazší a méně účinné zároveň (?). Je na každém, co si pod čím představí. Každý může přemýšlet libovolnou dobu, aniž by měl pocit, že mě nudí a kdykoli se vydat do kybernetické či osobní sféry a vyjádřit své cítění nazpátek. Jsou to vlákna a jaké si je upleteme, takové je máme, přátelé. Já jen píšu, interpretujete vy.
Je to vůbec poprvé, kdy je mi ctí použít v úvaze druhou osobu, jelikož počet vás, návštěvníků, přesáhl pěticiferné číslo.
Tahle smlouva o vtělení úmyslně pozapomenuta, může pozvednout nejen intelekt, ale také rozklíčovat staré časy, a zrovna já bych to potřebovala, takže cituji pana Conrada:
"Je dobré zauvažovat jednotlivě o každé větě."
§1) Obdržíte tělo. Toto tělo je nové a jedinečné. Nikdo jinak nedostane totéž tělo.
§2) Obdržíte mozek. Může být výhodné ho používat.
§3) Obdržíte srdce. Nejlepších výsledků dosáhnete, když se mozek a srdce používají vyváženě.
§4) Obdržíte lekce. Nikdo jinak nedostane přesně tytéž lekce jako Vy ani je od Vás nemůže přebrat.
§5) Můžete dělat, cokoliv chcete. Všechno, co uděláte druhým, se k Vám vrátí zpátky.
§6) Lekce se opakuje tak dlouho, dokud se nepochopí. (I přes více vtělění.)
§7) Tato smlouva je pro všechny stejná. Neexistují výsady, i když to někteří tvrdí. (Ručně připojené změny nemají platnost.)
§8) Dostanete zrcadla, abyste se mohli učit. Mnohá zrcadla vypadají jako jiná těla. Jsou tu k tomu, aby Vám ukazovala, co je ve Vás.
§9) Pokud se Vaše tělo zničí nebo přestane fungovat, dostanete nové. (Může dojít k čekacím lhůtám.)
§10) Smlouva o vtělení vyprší teprve tehdy, když všechny lekce dospěly k uspokojivému výsledku.
§11) Co je uspokojivé, to určujete Vy!
"Užitečné pokyny a tipy":
Není cílem, mít při opuštění těla pokud možno co nejvíce peněz.
Za slávu či oblíbenost se neposkytuje žádný bonus.
Nemusite se řídit chybami ostatních.
Pravidla tu jsou od toho, aby se přezkoumala.
Tvrzení druhých o cíli mohou svádět z cesty.
Nemůžete nic udělat špatně. Nanejvýš to může trvat déle.
Čas je iluze!
Máte přístup ke všem odpovědím přes speciální spojení ve Vašem srdci.
Všechno v učebním prostoru reaguje na vyzařování srdce.
Pokusy poškodit učební prostor vedou k omezením.
Nikdo Vám nemůže odebrat zodpovědnost.
Násilí nikdy nevede k řešení.
Může být užitečné sledovat, jaké situace se opakují.
Drogy (legální i ilegální) mohou zkreslit vnímání lekcí.
Když si všichni počínají určitým způsobem, nemusí to znamenat, že to je správné.
Zřídkakdy existuje jen jediné správné řešení.
Můžete podat žádost o odpuštění.
Pro nikoho neexistují zvláštní dodatky.
Jste milováni. (I když jste v Bronxu nebo v Somálsku.) Všechno ostatní je klam.
Lekce jsou zvláštní příležitosti k vývoji a nemají špatné záměry.
Může být riskantní svěřit své tělo někomu jinému.
Bránit druhým ve vývoji nepřináší výhody.
Dostáváte příležitost (především v nočních hodinách) tělo opustit.
Vzpomínky na zkušenosti mimo tělo se neukládají v těle respektive v mozku.
Pohrávat si se svým tělem je Vaše právo. Pohrávat si s tělem ostatních vyžaduje jejich souhlas.
Snažit se opisovat nemá smysl!
Ten, kdo Vám nabízí životní pojištění, je podvodník.
Svévolné ukončení vtělení vede ke spoustě zbytečného papírování.
Vědecká dobrozdání a svaté knihy slouží k zmatení.
Nejde o to, být první.
Nejde o to, vypadat chladně a odměřeně.
Nikdo ve Vaší situaci nevypadá lépe než vy.
Nejste jediný, kdo pochybuje o smyslu smlouvy o vtělení.
Jelikož jste s touto smlouvou souhlasili, je zbytečné stěžovat si na to, že jste tady.
(Jo Conrad, 15.3.2002 přeložil Jiří Fiala)
Tak a jsme zase o něco chytřejší. Pokud jste to dočetli až sem, a chystáte se jít pospávat do sladce pofidérních červánků všeobecně uznávaných činností, lituji, ale nepodáte si ruku s pravdou, nepodíváte se na sebe upřímnýma očima a nesetřete pavučiny z očí nebo ze starého divanu, jak bylo míněno. Nevadí, já sama tu přece řeším sebe. Takže dál.
Tichá voda břehy mele
S největší pravděpodobností jsem nikdy neplatila za tajnůstkářku a skromný počin přírody. K mé smůle mi to v ptáčecím věku, zmiňovaném v třetím odstavci, pěkně zatopilo. Já samozřejmě tehdy netušila, že si zakládám na požár (nakonec i k němu došlo, hodit očko můžete zde http://katiekyklop.blog.cz/rubrika/bonus-jak-mi-shorel-pokoj), nicméně, už to zase hoří, cítíte, jak se taví kovy a síra?
Vyvstává otázka: Co jsem zač?
"Co JSEM zač?" ne "Co jsem byla zač?"
Hoří to a otvírá uklouznuvší brány do temnot minulosti, které bych po sebeosvobozujícím rozklíčování a objasnění vám všem, už ráda nechala spát. Naneštěstí se objevují lidé, jež přímo magicky přitahuje nimrání se v cizích táhlých a zapáchajících zbytcích kostí a starých nebo nových věcech, upravováním informací, a tito lidé se nadále s plným nasazením budou v ohni smažit a přivolávat ostatní, protože hlubší smysl, než touhu po pozornosti to, podle mě, nemá. Ha, jsou to smažky. Ale beze mě, přátelé, beze mě. JÁ TĚŽKÉ DROGY NIKDY NEBRALA A BRÁT SE NECHYSTÁM, tudíž mé vnímání objektivní reality je čistě subjektivní (krásné souvětí znovu :). STOJÍM SI ZA VŠÍM, CO JSEM V ŽIVOTĚ UDĚLALA, protože opět dle mého názoru, kdybych měla s něčím nebo s někým problém, daleko bych se nedostala. S problémy to máte jako se závažím. Ze začátku je příliš necítíte, ale když si je na bedrech ponecháte, později vás může srazit k zemi. Pro jistotu, na závěr dnešního článku, přiložím seznam mých objektivně posouzených vlastností (haha) a nebudu sem psát o tom, co nemám, abyste se kdokoli vyhnul pokušení: JSEM LASKAVÁ DO TÉ DOBY, NEŽ MI NĚKDO SKOČÍ NA HLAVU ČI NA SRDCE, PAK PŘESTÁVÁM BÝT LASKAVÁ, NÝBRŽ IGNORUJI. KDYŽ TO ANI S IGNORACÍ NEVYJDE, PŘESUNU SVÉ TĚLO NA TAJNÉ MÍSTO, KTERÉ NIKDO NEZNÁ (až na Zrcadla) A OPĚT VE SVÉM NITRU VYTVOŘÍM OÁZU PODLE MÉHO GUSTA.
Teď konkrétně k tomu, proč vznikl tento článek, následující otázky pokládám přímo našim oblíbeným a na rovnováhu upozorňujícím "hejťákům":
'Kde nebo kdy existuje nějaká hranice minulosti se současností? Existuje vůbec?'
'Zabývám se váma kvůli sobě nebo kvůli vám?'
'Zabýváte se mnou kvůli mě nebo kvůli sobě?'
'Proč se o mě zabýváte beze mě?' (trochu úchylnější podoba této věty zní: 'Proč se mnou komunikujete beze mě?')
Psychicky choré tentokrát vynechám, ti mají svůj žlutý domeček daleko odsud. Nicméně děkuji za život, tedy za možnost vývoje, děkuji za všechny lidi, co uvědoměle děkují také a děkuji vám, že jste to dočetli až sem. Budiž vám má zpověď pro mě nápomocna při vytváření úsudku a následném konání nejen v souvislosti se mnou, ale také se spoustou jiných lidí.
Děkuji za to, že jste!
+
A nebyla bych to já, abych nepřidala nějaký klíček k tomu, jak poznat, kdo v okolí jsou zatím nevybarvení "hejťáci". Nic takového samozřejmě dělat nebudu, jako vždy se budu soustředit jen na to pěkné. Takže, nedávno jsem si v hlavě při jedné vzrušující chvíli opět propočítávala nějaké číselné výrazy a vyšly mi jen příjemné věci. Bylo by radno napsat, o co konrétně se jedná, ale už žádné konkretismy, přátelé. Také si vás natolik vážím a věřím, že jste všichni velice moudří a schopni přijít na to, o co se jedná, že radši všechna čísla vynechám, abych ponechala záclonu zataženou. Nemusíte přece vidět, jak honím ptáky po bytě :)
B+C = 3
B+D = 4
D+C = 4
A+C = 8
A+B = 8
A+D = 9
Informuje mě totiž o tom, co v běžné životarychlosti nezaregistruju. Aby se to dalo lépe podchytit a vysvětlit, využiju tohoto zrcadla, pročež bylo stvořeno, a budu se snažit o jeho co nejjasnější podobu.
Takže, dovolte mi, ("hejťáci"-> vpravo nahoře je křížek, chlívek 'přidat komentář' nechte na pokoji) abych začala shrnutím.
Každý z nás zná a používá slovo minulost. Minulost v sobě skrývá prvky současnosti i budoucnosti, stačí se dívat a poslouchat. Viděné bílé mohlo být řečené černé a naopak. Vše se se vším prolnulo.
Živým příkladem budiž minulost a já.
Znovu, opět, zase: Synonyma, jež pro mě mají životodárný význam.
Neopakovat chyby komplikuje slovo 'kdyby'.
Takže, ve srozumitelné formě tyto moudra a téma článku, zní: S čím zacházíš, s tím taky scházíš.
Kdyby byly v lese ryby
Minulost na mě, po přirozené odmlce v souladu se Zákonem kauzality, opět zaútočila. V přesnějším slova smyslu jsem já zaútočila sama na sebe, jen v časově širším horizontu. Pokrytecky nejchytřejší věk překračující desátý rok života a končící zhruba tříčtvrtinou roku dvacátého, dal o sobě s odmlkou vědět v prachsprostých lžích vysíláných jinou(ými) osobou(ami) o mé osobě, květnatě rozepsaných po různých koutcích internetu, dozdobených mými nedomyšlenostmi v psané či vizuální formě, teď. V podstatě šlo o to, vychrlit co nejvíce, často zbytečných, informací na každou nově příchozí osobu do blízkosti mé osoby, aby nezůstal žádný prostor pro vytvoření vlastního názoru o mé osobě nově příchozí osobou (krásné souvětí :).
Důvodem a záminkou (ač je to k nevíře) byla má nevyvinutá osobnost, můj strach z narušení mého, dnes už dávnopadlého přesvědčení jen o mé pravdě, vycházející z přísloví Mladej, blbej.
Jelikož nevydržím dlouho stát na místě polního strašáka ani u většinových komor, otvírám si stáleještěmladé srdce zde. Psaní zůstává mým koníčkem na cestě za poznáním a doprovází mě už od druhého stupně základní školy. Jakoby to bylo včera, kdy jsem třídě předčítala své humorné slohové práce popisující drobné životní události mladé kapely Cinema Bizarre, jakoby to bylo včera, kdy jsem si založila svůj první blog, jehož název byebyekitty vznikl z přátelské pohnutky kamarádky K. a jakoby to bylo včera, kdy jsem vdechla život tomuto deníčku o plkání v nejhlubším smyslu života (čti: ničeho). Vše z toho se dá užít v dobrém i špatném, jsou to konkretismy. Dá se z nich uplést cop a následně švihat nebo hladit.
Je to prosté: Tam, kde není voda, nejsou ryby. Ale tam, kde je voda, můžou být ryby.
Upletla jsem si sama na sebe cop.
Když už se něco stalo, stalo se. Když už jsem obešla stůl, obešla jsem. Není účinější metody učení, pro nás na Zemi, než zakusení vlastního pochybení na vlastní kůži. Přikláním se k názoru, že vše je součástí celku a každý z nás se rodí s plánkem života v kapse, do které nemůže sáhnout, protože si jí krátce před vtělením účelně zašil. Je pak humorné protloukat se světem mezi spoustou unylých obličejů, když pro každého jsou podmínky stejné. A hned tu máme vysvětlení proč se směju mezi lidma nejen v tramvaji a také proč jsem chtěla a chci věřit každému, a i nos mezi očima mi udělá radost. Ti, co přicházejí zkřivit mi mou víru, odcházejí hluboce zklamáni a nebo přicházejí stále znovu - jsem pro ně drogou. Neustále se smějící a věčně se radující kus z masa a kostí stále na očích je ale pro některé přesto málo. Nejradši by ze mě servali pás cudnosti, zanechali stigma a ještě mi padesátkrát řekli, že je to pro mě dobře. Proto píšu tento deník. Vše se stává jakoby méně přístupné, iluze bytí je tu zamlžena, neslyšíte můj hlas, potěšit či ublížit je snazší a méně účinné zároveň (?). Je na každém, co si pod čím představí. Každý může přemýšlet libovolnou dobu, aniž by měl pocit, že mě nudí a kdykoli se vydat do kybernetické či osobní sféry a vyjádřit své cítění nazpátek. Jsou to vlákna a jaké si je upleteme, takové je máme, přátelé. Já jen píšu, interpretujete vy.
Je to vůbec poprvé, kdy je mi ctí použít v úvaze druhou osobu, jelikož počet vás, návštěvníků, přesáhl pěticiferné číslo.
Tahle smlouva o vtělení úmyslně pozapomenuta, může pozvednout nejen intelekt, ale také rozklíčovat staré časy, a zrovna já bych to potřebovala, takže cituji pana Conrada:
"Je dobré zauvažovat jednotlivě o každé větě."
§1) Obdržíte tělo. Toto tělo je nové a jedinečné. Nikdo jinak nedostane totéž tělo.
§2) Obdržíte mozek. Může být výhodné ho používat.
§3) Obdržíte srdce. Nejlepších výsledků dosáhnete, když se mozek a srdce používají vyváženě.
§4) Obdržíte lekce. Nikdo jinak nedostane přesně tytéž lekce jako Vy ani je od Vás nemůže přebrat.
§5) Můžete dělat, cokoliv chcete. Všechno, co uděláte druhým, se k Vám vrátí zpátky.
§6) Lekce se opakuje tak dlouho, dokud se nepochopí. (I přes více vtělění.)
§7) Tato smlouva je pro všechny stejná. Neexistují výsady, i když to někteří tvrdí. (Ručně připojené změny nemají platnost.)
§8) Dostanete zrcadla, abyste se mohli učit. Mnohá zrcadla vypadají jako jiná těla. Jsou tu k tomu, aby Vám ukazovala, co je ve Vás.
§9) Pokud se Vaše tělo zničí nebo přestane fungovat, dostanete nové. (Může dojít k čekacím lhůtám.)
§10) Smlouva o vtělení vyprší teprve tehdy, když všechny lekce dospěly k uspokojivému výsledku.
§11) Co je uspokojivé, to určujete Vy!
"Užitečné pokyny a tipy":
Není cílem, mít při opuštění těla pokud možno co nejvíce peněz.
Za slávu či oblíbenost se neposkytuje žádný bonus.
Nemusite se řídit chybami ostatních.
Pravidla tu jsou od toho, aby se přezkoumala.
Tvrzení druhých o cíli mohou svádět z cesty.
Nemůžete nic udělat špatně. Nanejvýš to může trvat déle.
Čas je iluze!
Máte přístup ke všem odpovědím přes speciální spojení ve Vašem srdci.
Všechno v učebním prostoru reaguje na vyzařování srdce.
Pokusy poškodit učební prostor vedou k omezením.
Nikdo Vám nemůže odebrat zodpovědnost.
Násilí nikdy nevede k řešení.
Může být užitečné sledovat, jaké situace se opakují.
Drogy (legální i ilegální) mohou zkreslit vnímání lekcí.
Když si všichni počínají určitým způsobem, nemusí to znamenat, že to je správné.
Zřídkakdy existuje jen jediné správné řešení.
Můžete podat žádost o odpuštění.
Pro nikoho neexistují zvláštní dodatky.
Jste milováni. (I když jste v Bronxu nebo v Somálsku.) Všechno ostatní je klam.
Lekce jsou zvláštní příležitosti k vývoji a nemají špatné záměry.
Může být riskantní svěřit své tělo někomu jinému.
Bránit druhým ve vývoji nepřináší výhody.
Dostáváte příležitost (především v nočních hodinách) tělo opustit.
Vzpomínky na zkušenosti mimo tělo se neukládají v těle respektive v mozku.
Pohrávat si se svým tělem je Vaše právo. Pohrávat si s tělem ostatních vyžaduje jejich souhlas.
Snažit se opisovat nemá smysl!
Ten, kdo Vám nabízí životní pojištění, je podvodník.
Svévolné ukončení vtělení vede ke spoustě zbytečného papírování.
Vědecká dobrozdání a svaté knihy slouží k zmatení.
Nejde o to, být první.
Nejde o to, vypadat chladně a odměřeně.
Nikdo ve Vaší situaci nevypadá lépe než vy.
Nejste jediný, kdo pochybuje o smyslu smlouvy o vtělení.
Jelikož jste s touto smlouvou souhlasili, je zbytečné stěžovat si na to, že jste tady.
(Jo Conrad, 15.3.2002 přeložil Jiří Fiala)
Tak a jsme zase o něco chytřejší. Pokud jste to dočetli až sem, a chystáte se jít pospávat do sladce pofidérních červánků všeobecně uznávaných činností, lituji, ale nepodáte si ruku s pravdou, nepodíváte se na sebe upřímnýma očima a nesetřete pavučiny z očí nebo ze starého divanu, jak bylo míněno. Nevadí, já sama tu přece řeším sebe. Takže dál.
Tichá voda břehy mele
S největší pravděpodobností jsem nikdy neplatila za tajnůstkářku a skromný počin přírody. K mé smůle mi to v ptáčecím věku, zmiňovaném v třetím odstavci, pěkně zatopilo. Já samozřejmě tehdy netušila, že si zakládám na požár (nakonec i k němu došlo, hodit očko můžete zde http://katiekyklop.blog.cz/rubrika/bonus-jak-mi-shorel-pokoj), nicméně, už to zase hoří, cítíte, jak se taví kovy a síra?Vyvstává otázka: Co jsem zač?
"Co JSEM zač?" ne "Co jsem byla zač?"
Hoří to a otvírá uklouznuvší brány do temnot minulosti, které bych po sebeosvobozujícím rozklíčování a objasnění vám všem, už ráda nechala spát. Naneštěstí se objevují lidé, jež přímo magicky přitahuje nimrání se v cizích táhlých a zapáchajících zbytcích kostí a starých nebo nových věcech, upravováním informací, a tito lidé se nadále s plným nasazením budou v ohni smažit a přivolávat ostatní, protože hlubší smysl, než touhu po pozornosti to, podle mě, nemá. Ha, jsou to smažky. Ale beze mě, přátelé, beze mě. JÁ TĚŽKÉ DROGY NIKDY NEBRALA A BRÁT SE NECHYSTÁM, tudíž mé vnímání objektivní reality je čistě subjektivní (krásné souvětí znovu :). STOJÍM SI ZA VŠÍM, CO JSEM V ŽIVOTĚ UDĚLALA, protože opět dle mého názoru, kdybych měla s něčím nebo s někým problém, daleko bych se nedostala. S problémy to máte jako se závažím. Ze začátku je příliš necítíte, ale když si je na bedrech ponecháte, později vás může srazit k zemi. Pro jistotu, na závěr dnešního článku, přiložím seznam mých objektivně posouzených vlastností (haha) a nebudu sem psát o tom, co nemám, abyste se kdokoli vyhnul pokušení: JSEM LASKAVÁ DO TÉ DOBY, NEŽ MI NĚKDO SKOČÍ NA HLAVU ČI NA SRDCE, PAK PŘESTÁVÁM BÝT LASKAVÁ, NÝBRŽ IGNORUJI. KDYŽ TO ANI S IGNORACÍ NEVYJDE, PŘESUNU SVÉ TĚLO NA TAJNÉ MÍSTO, KTERÉ NIKDO NEZNÁ (až na Zrcadla) A OPĚT VE SVÉM NITRU VYTVOŘÍM OÁZU PODLE MÉHO GUSTA.
Teď konkrétně k tomu, proč vznikl tento článek, následující otázky pokládám přímo našim oblíbeným a na rovnováhu upozorňujícím "hejťákům":
'Kde nebo kdy existuje nějaká hranice minulosti se současností? Existuje vůbec?'
'Zabývám se váma kvůli sobě nebo kvůli vám?'
'Zabýváte se mnou kvůli mě nebo kvůli sobě?'
'Proč se o mě zabýváte beze mě?' (trochu úchylnější podoba této věty zní: 'Proč se mnou komunikujete beze mě?')
Psychicky choré tentokrát vynechám, ti mají svůj žlutý domeček daleko odsud. Nicméně děkuji za život, tedy za možnost vývoje, děkuji za všechny lidi, co uvědoměle děkují také a děkuji vám, že jste to dočetli až sem. Budiž vám má zpověď pro mě nápomocna při vytváření úsudku a následném konání nejen v souvislosti se mnou, ale také se spoustou jiných lidí.
Děkuji za to, že jste!
+
A nebyla bych to já, abych nepřidala nějaký klíček k tomu, jak poznat, kdo v okolí jsou zatím nevybarvení "hejťáci". Nic takového samozřejmě dělat nebudu, jako vždy se budu soustředit jen na to pěkné. Takže, nedávno jsem si v hlavě při jedné vzrušující chvíli opět propočítávala nějaké číselné výrazy a vyšly mi jen příjemné věci. Bylo by radno napsat, o co konrétně se jedná, ale už žádné konkretismy, přátelé. Také si vás natolik vážím a věřím, že jste všichni velice moudří a schopni přijít na to, o co se jedná, že radši všechna čísla vynechám, abych ponechala záclonu zataženou. Nemusíte přece vidět, jak honím ptáky po bytě :)
B+C = 3
B+D = 4
D+C = 4
A+C = 8
A+B = 8
A+D = 9
A na závěr poslední kouzelná věta: Buďme každý vědomým tvůrcem své reality, vždyť od toho tu jsme! :)
pátek 29. května 2015
Crystalake trip
o.......Zlatá řeka
o.LanGusta Verde
o............La Tripa
o......Západní Vítr
o...........La Playa
o.........Fire lower
sobota 23. května 2015
Zlatá řeka
https://igcdn-photos-g-a.akamaihd.net/hphotos-ak-xpf1/t51.2885-15/10986317_433814970103798_1853715256_n.jpg.
https://igcdn-photos-g-a.akamaihd.net/hphotos-ak-xap1/t51.2885-15/927636_248293658708766_987925966_n.jpg
https://igcdn-photos-g-a.akamaihd.net/hphotos-ak-xap1/t51.2885-15/927636_248293658708766_987925966_n.jpg
o............La Tripa
o......Západní Vítr
o...........La Playa
o.........Fire lower
neděle 17. května 2015
LanGusta Verde
Zdrojem některých použitých obrázků je Google.
o...Crystalake trip
o.......Zlatá řeka
o.LanGusta Verde
o............La Tripa
o......Západní Vítr
o...........La Playa
o.........Fire lower
úterý 12. května 2015
La Tripa
Zdrojem některých použitých obrázků je Google.
o...Crystalake trip
o.......Zlatá řeka
o.LanGusta Verde
o............La Tripa
o......Západní Vítr
o...........La Playa
o.........Fire lower
pondělí 4. května 2015
Západní vítr
o...Crystalake trip
o.......Zlatá řeka
o.LanGusta Verde
o............La Tripa
o......Západní Vítr
o...........La Playa
o.........Fire lower
čtvrtek 30. dubna 2015
sobota 25. dubna 2015
Matematika života
Kdysi si lidé vyměňovali sílu, propůjčovali do druhých rukou své srdce, aby jako celistvá osobnost dokázali nemožné. Dávali šance dalším duším.
Dnes se šance dává hlavně penězům. Jsou to peníze, do čeho se podle Plánu máme zamilovat. Jsou to peníze, co mají být našimi dětmi.
Kolik z vás studuje pro pěněžní obnos Janička?
Haha.
Už nepočítám s penězi...
Já jsem radši ve správnou chvíli na správném místě. A radost může bejt čtyřikrát větší!
2+9+2+1+9+9+6=11+2+25= 2+2+7=4+ 7 ...2...
2+5+7+1+9+9 = 7+7+19 = 7+7+1=5+ 1 ...6...
2+3+1+1+9+8+9= 5+1+27 = 5+1+9=6+ 9 ...6...
2+8+6+1+9+9+8= 1+6+27 = 1+6+9=7+ 9 ...7...
= =
22 26
= =
4 8
P.S.: Z matematiky jsem propadla.
Zdroj obrázku je google.
Dnes se šance dává hlavně penězům. Jsou to peníze, do čeho se podle Plánu máme zamilovat. Jsou to peníze, co mají být našimi dětmi.
Kolik z vás studuje pro pěněžní obnos Janička?
Haha.
Už nepočítám s penězi...
Já jsem radši ve správnou chvíli na správném místě. A radost může bejt čtyřikrát větší!
2+9+2+1+9+9+6=11+2+25= 2+2+7=4+ 7 ...2...2+5+7+1+9+9 = 7+7+19 = 7+7+1=5+ 1 ...6...
2+3+1+1+9+8+9= 5+1+27 = 5+1+9=6+ 9 ...6...
2+8+6+1+9+9+8= 1+6+27 = 1+6+9=7+ 9 ...7...
= =
22 26
= =
4 8
P.S.: Z matematiky jsem propadla.
Zdroj obrázku je google.
pátek 10. dubna 2015
pátek 3. dubna 2015
Zub času
Spousta společností z jihu se odebrala k východu.
Máme zůstat sami? Proč tu není?
Na utíkání chodbou mi nezbyl čas. Posbírala jsem své saky paky a mrskla je pod obrovský zářivý zlatý podnos. Tady je nikdo nenajde, dokud nevyjde slunce.
Samé "próč" mi běželo hlavou stejně rychle, jako ubíhal čas do rozednění.
Je život tma ve světle nebo světlo ve tmě?
Schůze skončila. Můžu si odložit masku, navléknout černé rukavice a čekat, zda nebudou prostit z hromady brambor kluka nebo na záchodě hledat klíč. Žádný psaný líbezbryf nemůže plnit funkci hozeného lana, ale tento se o to může aspoň pokusit. Všechno je možné.
Tak tedy. Ilumináti nezmizeli. Jen se na čas uchýlili do svých lovišť ztracených lidských pokladů, geneticky zdegenerovaných duchů. Každý odložil masku až poté, co se dveře zevnitř zavřely. Dávala jsem si veliký pozor, abych nerozdráždila hada, dýchající z druhé strany na okno, bosou nohou. Musí to vypadat, že jsem jedna z nich. Musím se tvářit, že spolupracuju na matení a zamlžování mysli, směrování životní energie nežádoucím směrem a ještě k tomu všemu tleskám. Ne. Směju se až za rohem, kdy opouštějí vytápěné komnaty Slavínského paláce na kolech luxusních vozů na volnou energii. Co je to nejdůležitější v životě, co máme?
Čas.
Když už jsem sama sebe zhustila do takové podoby, že je snadné zvednout pravačku, udělám to. Já ale někde stojím. Stojím a čekám. Už jsem hrála, zpívala, malovala, psala. Nyní hraju, zpívám, maluju a píšu. Ale nemůžu jít dál, dokud si nositel mého obličeje neudělá jasno. Aspoň mezi náma, jistá tajemství tady jsou a velice mě baví si s nimi hrát. A nechci být sama. Tak tedy přikládám příběh o holčině jménem Lina, dítěti zázraku.
Lina jakožto neplánovaný potomek bratrance a sestřenice tajné lóže, byla nakonec v komunitě proklamována jako velká naděje trvající síly plánů iluminátů. Její předurčení na tomto světě bylo jiné. Od malička cítila jisté napětí uvnitř sebe sama, které potřebovala dostat ven. Ať už odpor k pokrevnímu křížení, jakožto domluvený sňatek s bratrancem, či k vlhkým zdem šedého království s přistávací dráhou pro talíře, ze kterých vystupovali respekt vzbuzující ještěři. Každou sobotu přistávali v naprosté tichosti za větru dráždícího palmové listy před okny jejího pokoje a svýma velikánskýma žlutýma očima sjížděli jejího tátu, ke kterému si chodila pro "cenné" rady, když se zrovna nepřehraboval v papírech. Psala si deník, ve kterém se neustále zmiňovala o tajemném, pro ni zatím neznámém muži. V den, kdy měla na domluveném sňatku říci svému bratranci "ano", se otočila na podpatku, nabourala do břicha oddávajícího, a uprchla. Takovýto čin trestal se smrtí. To jí nezajímalo, plamínek lásky plápolal tak silně, že jí zajímalo jen jedno: Jak budou vypadat děti? Tak se za ním vydala!
Když konečně našla východ z tunelu, stála na příjemně vlahém vzduchu u jednoho z Karibských pobřeží. Plavé vlasy jí zakrývaly krk i šíji a ve větru se splétaly do neučesatelného drdolu. Nevadí, budou z toho dredy.
Uběhlo pár let a její hledání nabralo konce, protože jej našla. Našla pohádkového prince ze svých snů a zápisků. Oddechla si. Co teď, aby to nebyl začátek konce? Věnovat mu sebe sama? V jaké podobě?
Tak se namísto papouškování sladkých slov do prázdna, rozhodla jinak. Udělá ze sebe takovou ženu, aby stála nejen za povšimnutí, ale i za ustrnutí. A ono se to špatně, když vás nahánějí úřední síly... Jelikož pod svou falešnou identitou, skrývala tu pravou nebezpečnou, některé věci prostě nechat vyplavat nemohla. A když se setkali, stál a čekal. Čekal stále. Čekal, až odešel. A její sny o rodině se ještě více prohloubily zjištěním, že jí vážně potřebuje a ona být vážnou neumí. Tak čas plynul. Jeho oči byly to jediné, kvůli čemu dokázala celý den plést oblečení, když za dveřmi vládlo babí léto. I přesto, že u ní stále nebyl. Láska hory přenáší. Přála si, ať se všechny její problémy přenesou k záchodové míse a tam se spláchnou. Ale i trubky někde končí, tak na sobě pracovala dál. Sic utekla tomu nejhoršímu, smrt stále klepala na dveře. A klepat bude, abychom náhodou nezapomněli, co je to život.
Zub času.
Máme zůstat sami? Proč tu není?
Na utíkání chodbou mi nezbyl čas. Posbírala jsem své saky paky a mrskla je pod obrovský zářivý zlatý podnos. Tady je nikdo nenajde, dokud nevyjde slunce.
Samé "próč" mi běželo hlavou stejně rychle, jako ubíhal čas do rozednění.
Je život tma ve světle nebo světlo ve tmě?
Schůze skončila. Můžu si odložit masku, navléknout černé rukavice a čekat, zda nebudou prostit z hromady brambor kluka nebo na záchodě hledat klíč. Žádný psaný líbezbryf nemůže plnit funkci hozeného lana, ale tento se o to může aspoň pokusit. Všechno je možné.
Tak tedy. Ilumináti nezmizeli. Jen se na čas uchýlili do svých lovišť ztracených lidských pokladů, geneticky zdegenerovaných duchů. Každý odložil masku až poté, co se dveře zevnitř zavřely. Dávala jsem si veliký pozor, abych nerozdráždila hada, dýchající z druhé strany na okno, bosou nohou. Musí to vypadat, že jsem jedna z nich. Musím se tvářit, že spolupracuju na matení a zamlžování mysli, směrování životní energie nežádoucím směrem a ještě k tomu všemu tleskám. Ne. Směju se až za rohem, kdy opouštějí vytápěné komnaty Slavínského paláce na kolech luxusních vozů na volnou energii. Co je to nejdůležitější v životě, co máme?
Čas.
Když už jsem sama sebe zhustila do takové podoby, že je snadné zvednout pravačku, udělám to. Já ale někde stojím. Stojím a čekám. Už jsem hrála, zpívala, malovala, psala. Nyní hraju, zpívám, maluju a píšu. Ale nemůžu jít dál, dokud si nositel mého obličeje neudělá jasno. Aspoň mezi náma, jistá tajemství tady jsou a velice mě baví si s nimi hrát. A nechci být sama. Tak tedy přikládám příběh o holčině jménem Lina, dítěti zázraku.
Lina jakožto neplánovaný potomek bratrance a sestřenice tajné lóže, byla nakonec v komunitě proklamována jako velká naděje trvající síly plánů iluminátů. Její předurčení na tomto světě bylo jiné. Od malička cítila jisté napětí uvnitř sebe sama, které potřebovala dostat ven. Ať už odpor k pokrevnímu křížení, jakožto domluvený sňatek s bratrancem, či k vlhkým zdem šedého království s přistávací dráhou pro talíře, ze kterých vystupovali respekt vzbuzující ještěři. Každou sobotu přistávali v naprosté tichosti za větru dráždícího palmové listy před okny jejího pokoje a svýma velikánskýma žlutýma očima sjížděli jejího tátu, ke kterému si chodila pro "cenné" rady, když se zrovna nepřehraboval v papírech. Psala si deník, ve kterém se neustále zmiňovala o tajemném, pro ni zatím neznámém muži. V den, kdy měla na domluveném sňatku říci svému bratranci "ano", se otočila na podpatku, nabourala do břicha oddávajícího, a uprchla. Takovýto čin trestal se smrtí. To jí nezajímalo, plamínek lásky plápolal tak silně, že jí zajímalo jen jedno: Jak budou vypadat děti? Tak se za ním vydala!
Když konečně našla východ z tunelu, stála na příjemně vlahém vzduchu u jednoho z Karibských pobřeží. Plavé vlasy jí zakrývaly krk i šíji a ve větru se splétaly do neučesatelného drdolu. Nevadí, budou z toho dredy.
Uběhlo pár let a její hledání nabralo konce, protože jej našla. Našla pohádkového prince ze svých snů a zápisků. Oddechla si. Co teď, aby to nebyl začátek konce? Věnovat mu sebe sama? V jaké podobě?
Tak se namísto papouškování sladkých slov do prázdna, rozhodla jinak. Udělá ze sebe takovou ženu, aby stála nejen za povšimnutí, ale i za ustrnutí. A ono se to špatně, když vás nahánějí úřední síly... Jelikož pod svou falešnou identitou, skrývala tu pravou nebezpečnou, některé věci prostě nechat vyplavat nemohla. A když se setkali, stál a čekal. Čekal stále. Čekal, až odešel. A její sny o rodině se ještě více prohloubily zjištěním, že jí vážně potřebuje a ona být vážnou neumí. Tak čas plynul. Jeho oči byly to jediné, kvůli čemu dokázala celý den plést oblečení, když za dveřmi vládlo babí léto. I přesto, že u ní stále nebyl. Láska hory přenáší. Přála si, ať se všechny její problémy přenesou k záchodové míse a tam se spláchnou. Ale i trubky někde končí, tak na sobě pracovala dál. Sic utekla tomu nejhoršímu, smrt stále klepala na dveře. A klepat bude, abychom náhodou nezapomněli, co je to život.
Zub času.
úterý 31. března 2015
neděle 8. března 2015
úterý 3. března 2015
Omylem
Tak.
Je na čase zkusit uchopit a objasnit zapeklitou otázku svérázného bytí.
Matka intelektuálka, otec volnomyšlenkář.
Pokud skutečně vrána k vráně sedá, upadlo v tomto případě otci bydlo. Nicméně, dlouho létali po svém boku. Na začátku to vypadalo slibně, studentka vysoké školy ekonomické a počítačový programátor se scházeli po dlouhé roky, až si pořídili hnízdečko lásky uprostřed Díry, tedy rušného města. Netřeba psát o vzrušení, měli spolu dítě. Malé roztomilé s vykulenýma očima běhalo po světě, dokud si vzájemně nedali sbohem. Běhá pořád, jen kolečka se zadrhávají. Vzali se z lásky?
Duše si vybírá kde a jak chce žíti. Někdo je andělem, někdo omylem. Zkouška žití.
Když se narodila, byl to anděl, až později se do oblečku anděla nasoukal čert. Asi proto, že je červenej.
Pije mléko a vzpomíná na starý časy. Přemýšlí, zda zůstává na místě, klíní se v řetězu bytí, či s ním točí, kupředu se řítí. Je-li veškerý pohyb a hybná síla vůbec, rukou Lucifera, co je potom červená barva?
Zase a znovu, minulost se nepředělá, tak nač řešit k čemu je červená barva?
Barva lásky. Hoří, je hodna sázky, zda se nepřemění na jinou barvu z lásky.
Narodila se dcera.
Bez nadsázky.
Začalo to jednoduše.
"Já chci tohle a támhleto!"
"A budeš si s tím hrát? Neměj velký oči!"
A ona chtěla, chtěla mít vše, i to, co říkali, že se nedá. Tak žila, od večera do rána a přála si být úplná. A k tomu, jí bylo jasný, že potřebuje muže. Chtěla víc, než to, co se může. Tak byla od večera po dni, celá. Hledala a našla tam, kde se nemá. Vsadila vše na jedinou kartu, mladá, nezkušená. Pátrala po tom, co chtěli její rodiče, když si na Apríla slíbili, že se nepošlou do pí*e. Jakoby se nenarodila, jen jednou za čtyři roky jest její čas, žena kouzelná. Velké plány, velké oči, nikdo s nimi nezatočí. A podle toho hesla žila. Žena nespoutaná.
Neohroženě vstávala, neohroženě chápala, celý svět milovala, ale cítila se podvedená, když jí krátce řekli: "Běž do školy! S tím nikoho nenadchneš!" A byl na světě základ pro pohromy. Proč se za mně stydí? Jsou zoufalí? Sama sebe se ptávala, proč umění nemůže bejt to, co by ráda studovala.
Teď hlavu si rozbila. Padají kousky lebky i kůže, kdo by se ptal, kdo za to může. Ona. Omylu dcera.
Hezky to končí i začíná. Je snadný chápat to očima.
U srdce vše začíná.
Zdroj obrázku je google.
Je na čase zkusit uchopit a objasnit zapeklitou otázku svérázného bytí.
Matka intelektuálka, otec volnomyšlenkář.
Pokud skutečně vrána k vráně sedá, upadlo v tomto případě otci bydlo. Nicméně, dlouho létali po svém boku. Na začátku to vypadalo slibně, studentka vysoké školy ekonomické a počítačový programátor se scházeli po dlouhé roky, až si pořídili hnízdečko lásky uprostřed Díry, tedy rušného města. Netřeba psát o vzrušení, měli spolu dítě. Malé roztomilé s vykulenýma očima běhalo po světě, dokud si vzájemně nedali sbohem. Běhá pořád, jen kolečka se zadrhávají. Vzali se z lásky?
Duše si vybírá kde a jak chce žíti. Někdo je andělem, někdo omylem. Zkouška žití.
Když se narodila, byl to anděl, až později se do oblečku anděla nasoukal čert. Asi proto, že je červenej.
Pije mléko a vzpomíná na starý časy. Přemýšlí, zda zůstává na místě, klíní se v řetězu bytí, či s ním točí, kupředu se řítí. Je-li veškerý pohyb a hybná síla vůbec, rukou Lucifera, co je potom červená barva?
Zase a znovu, minulost se nepředělá, tak nač řešit k čemu je červená barva?
Barva lásky. Hoří, je hodna sázky, zda se nepřemění na jinou barvu z lásky.
Narodila se dcera.
Bez nadsázky.
Začalo to jednoduše.
"Já chci tohle a támhleto!"
"A budeš si s tím hrát? Neměj velký oči!"
A ona chtěla, chtěla mít vše, i to, co říkali, že se nedá. Tak žila, od večera do rána a přála si být úplná. A k tomu, jí bylo jasný, že potřebuje muže. Chtěla víc, než to, co se může. Tak byla od večera po dni, celá. Hledala a našla tam, kde se nemá. Vsadila vše na jedinou kartu, mladá, nezkušená. Pátrala po tom, co chtěli její rodiče, když si na Apríla slíbili, že se nepošlou do pí*e. Jakoby se nenarodila, jen jednou za čtyři roky jest její čas, žena kouzelná. Velké plány, velké oči, nikdo s nimi nezatočí. A podle toho hesla žila. Žena nespoutaná.
Neohroženě vstávala, neohroženě chápala, celý svět milovala, ale cítila se podvedená, když jí krátce řekli: "Běž do školy! S tím nikoho nenadchneš!" A byl na světě základ pro pohromy. Proč se za mně stydí? Jsou zoufalí? Sama sebe se ptávala, proč umění nemůže bejt to, co by ráda studovala.
Teď hlavu si rozbila. Padají kousky lebky i kůže, kdo by se ptal, kdo za to může. Ona. Omylu dcera.
Hezky to končí i začíná. Je snadný chápat to očima.
U srdce vše začíná.
neděle 1. března 2015
Na věži u nádraží
Na Věži u nádraží.
Doprovázím hněděkudrlinkatou ženu ve znamenitě přidržujících šatech do podzemní hladomorny. Přičmoudlý opilec tam naposledy skonajíc, zmizel. Uf.
Táhne mě do tmy.
Těsně před splavem se zastavím, abych poslechla zpěv ptáků, se kterýmiž skáču dolů. Chvíli za letu se mi vlasy zachytávají o větvičky stromů, ruce mi lítají, nohy vlají! Celé tělo tlačí dolů na hladinu. Je ostrá jako kopyto. Kopačka ze dna múzy. Táhne mě do tmy.
Buď se roztříští nebo rozprýští. Opírám se do nohou, abych dolů do písku dosáhla. Voda nazelenalou barvu má, je mezi skalami, které ji
jsou oporou jako spánky s očima.
3D svět krajiny, moří, budov a lidských těl existují pouze v té formě, v jaké jsou, když se na ně dívám. Jinak je to masa vibračních polí a kódů. S kolika z nich se asi dá teď počítat.
Počítám, že projekce nebude trvat do večera, zakousnu se očima do tmy a pomalu pročítám dolů po hmotě. Je německy a znamená ven. Tak už nepočítám, hledím nahřátá z otevřených dveří do hlubokých propastí, dělajíc z věže suché opuštěné místo s narvanou příjezdovou cestou prostou jakéhokoli zábradlí. Hustě sněží šedou oblohou. Z vybraných kočárů vystupují vybrané dámy. Dávám pomalu jednu nohu před druhou. U konce schodů kola přejely psa v červené kápi. Dámy cestujíce rychlostí plápolající svíce, zaneprázdněny, svou pozornost na venek neupírají. Stačí mi složit dlaně a vykročit na Zemi.
Střízlivá si mnu ruce, jsem blízko dálnice a zleva opodál dva muži na trávníku stojí, je jaro, rány se hojí. A oni ne a ne přijít. Dlí, do trojúhelníku se mnou stojí. Kolem to voní. Lákám je na pergamen, na kterém stojí: Mám tě rád. Oni ho nevidí, jen mohou se domnívat. Mlha zrní v horký propuštění, nesmím ho z ruky dát.
O tom, že k hladomorně se vracím, nešeptnu, u auta se kácím. Nějaký muž střílí z perkusního revolveru, tlumičem téměř naráží do okýnek zaparkované dodávky. Krčím se pod bílou fazónou, toužíce se dostat blíže k okýnku nabízející skvostný výhled do útrob potmělé hrobky. Muž je rychlejší. Střílí v šílenství raněného býka a kolem dokola samí vhodní kandidáti zastřelení. Kdyby tam byl aspoň nikdo...
Musím sedět v autě a neumřít. Otáčí se se zbraní dozadu, míříce na mou hlavu, ji odloží. Tak je dohráno.
V hlavě zapínám play.
Táhne mě do tmy.
Počítám na milion sklenic vína lemujících zrcadla a temná část je odhalena. Jsme vedle sebe a ona ukazuje části nebe. Tak všichni říkaj, už běžte spát, já říkám ženě...
Doprovázím hněděkudrlinkatou ženu ve znamenitě přidržujících šatech do podzemní hladomorny. Přičmoudlý opilec tam naposledy skonajíc, zmizel. Uf.
Táhne mě do tmy.
Těsně před splavem se zastavím, abych poslechla zpěv ptáků, se kterýmiž skáču dolů. Chvíli za letu se mi vlasy zachytávají o větvičky stromů, ruce mi lítají, nohy vlají! Celé tělo tlačí dolů na hladinu. Je ostrá jako kopyto. Kopačka ze dna múzy. Táhne mě do tmy.Buď se roztříští nebo rozprýští. Opírám se do nohou, abych dolů do písku dosáhla. Voda nazelenalou barvu má, je mezi skalami, které jijsou oporou jako spánky s očima.
3D svět krajiny, moří, budov a lidských těl existují pouze v té formě, v jaké jsou, když se na ně dívám. Jinak je to masa vibračních polí a kódů. S kolika z nich se asi dá teď počítat.
Počítám, že projekce nebude trvat do večera, zakousnu se očima do tmy a pomalu pročítám dolů po hmotě. Je německy a znamená ven. Tak už nepočítám, hledím nahřátá z otevřených dveří do hlubokých propastí, dělajíc z věže suché opuštěné místo s narvanou příjezdovou cestou prostou jakéhokoli zábradlí. Hustě sněží šedou oblohou. Z vybraných kočárů vystupují vybrané dámy. Dávám pomalu jednu nohu před druhou. U konce schodů kola přejely psa v červené kápi. Dámy cestujíce rychlostí plápolající svíce, zaneprázdněny, svou pozornost na venek neupírají. Stačí mi složit dlaně a vykročit na Zemi.
Střízlivá si mnu ruce, jsem blízko dálnice a zleva opodál dva muži na trávníku stojí, je jaro, rány se hojí. A oni ne a ne přijít. Dlí, do trojúhelníku se mnou stojí. Kolem to voní. Lákám je na pergamen, na kterém stojí: Mám tě rád. Oni ho nevidí, jen mohou se domnívat. Mlha zrní v horký propuštění, nesmím ho z ruky dát.
O tom, že k hladomorně se vracím, nešeptnu, u auta se kácím. Nějaký muž střílí z perkusního revolveru, tlumičem téměř naráží do okýnek zaparkované dodávky. Krčím se pod bílou fazónou, toužíce se dostat blíže k okýnku nabízející skvostný výhled do útrob potmělé hrobky. Muž je rychlejší. Střílí v šílenství raněného býka a kolem dokola samí vhodní kandidáti zastřelení. Kdyby tam byl aspoň nikdo...
Musím sedět v autě a neumřít. Otáčí se se zbraní dozadu, míříce na mou hlavu, ji odloží. Tak je dohráno.
V hlavě zapínám play.
Táhne mě do tmy.
Počítám na milion sklenic vína lemujících zrcadla a temná část je odhalena. Jsme vedle sebe a ona ukazuje části nebe. Tak všichni říkaj, už běžte spát, já říkám ženě...
pátek 27. února 2015
Rok (z) Marsu
Zdrojem některých použitých obrázků je Google.
o...Crystalake trip
o.......Zlatá řeka
o.LanGusta Verde
o............La Tripa
o......Západní Vítr
o...........La Playa
o.........Fire lower
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)