Piggyes

"Jedno prase ti z ohrádky uteklo."

"Nebuď sprostej."

"Já nejsem, proto můžu."

"Může muže..."

A tak se to stalo. Všechno ze země sežralo, vášní se naplnilo a rychle vyzvracet to šlo. A vy to víte. Ty to víš, já to vidím. Moderní způsob vraždy není stání či sezení s dvouhlavňovkou u krku zúčastněného, nýbrž u myšlenek. Ano, žijeme v době, kdy kulomet nepotřebuje živý cíl, aby vystřelil tak, jako atomovka elektřinu.

"Působíš způsobně."

"Způsobíš působné?"

Je tu druhá tvář sítě, kterou známe. Přímo tady se ze mě stala doktorka. Děkuji. Jen mrtví mrtvími zůstanou, na cestu dlouhou, světlem, tmou. Bez vraždy i s vraždou. Opakuju se s bednou? Tak jí vypni a zavři oči, ať hlava se ti tak netočí, dokud vnímáš rozdíl dvou. Brzy změny nastanou. Ráda nechávám se vést, nemůže(š) se splést. Můj plášť je mi ochranou, ve snu jsem blbla s Andreou...

Ptá se znovu, tady a teď, máš pořád mýl, že patří ti svět? Mě ano, já nýbrž nejsem, jen jedna čtvrtka je to, kde jsem. Aha, tak teď už jinak, píše ti tvůj milý šmírák. Asi se nikomu z vás nestalo, když máte veslo, i plavidlo, že můžete odejít. Kde tu loďku ukotvit? Nechám ji tam na břehu, pak vás dále povedu.

"Chceš toho lidem sdělit víc?"

"Bezesných snů na tisíc."

"Může mít dlužník více touhy, než malý váček pod okem, kruhy?"

"Oči už jsou dávno v důlku, dřív, než podám mu svou ruku."

Otevřel bran na tisíc, i prase má svůj rub a líc...

 <>DRCLV<>

°~Portishead: Biscuit~°

(O) Štěpení

Chtěl mě nechat psát pichlavé detaily, zůstala jsem tady.
Kdy si mám přijít?
Po nedlouho táhlém časovém výkyvu se objeví u mé postele, aby mi řekl: Mám pro tebe úkol. Vím, na co teď myslíš, protože mám klíč, který ti byl předán tady. Víš, mám tušení. Nech na hřbitově čas. Přijď za šest dní, dozvíš se tajemství. 
Tak teda pěkně děkuji, když jsem si tolik let přála, abych za vás všechny prala. Aha, vy nejste tady, spojení hodné návnady pro lidi: Nebuďte nikdy stejní. Jde tu o rychlost v úprku many. Sekají se dluhy u prohnané hmoty. 
Honí mě zajíc skrytý v pytli. Jdu klidně přes žhavé uhlíky, všude jsou vždycky okliky. Už není mi teplo ani zima, už jsem uprostřed, jdu do stádia, kdy budeš mít pravdu, obrazem škrtí... se chyby. Něco tu chybí, mám nohy v ledu a ruce ve žhavém ráji, cítím tvé sliny, neslintej chvíli, píšu ti výsledek z části pyramidy.
Každé ráno mě budil, aby mi naznačil, že tu není, a že se něco mění. Už nevolá do hlavy co kdyby, jednání trvá chvíli. Z života utíkej, co stačí ti síly, máme tu štěnice, skoro tě zabily.
Haha, tak vůči tomu jsem imunní, znamení trvá chvíli. Za jeden život se přiblížíš cíli, jen, co dosáhneš na chvíli, jež překryje tvé bytí a pak už to jen letí, jako bychom tam už byli. Tak jistě, když jsme spolu rádi spali a také se rozptylovali, společně se zdržovali, tak sis řek, že život zkusíš jinak, v tu chvíli... už jsme tam byli. V prdeli.

Zkus si zahřát nohy, otevřít závory, když tělo je bez ochrany. Díky, cesto svobody. Doprovází mě jen chvíli, ať každému vlijeme do hlavy píli, než budeme tak milí a uvolníme místo ke stání i k sezení, skoro v cíli.  

Dočká se toho těla někdy?

<>DRCLV<>

Ze mě III.

Když mám pocit, že nic horšího se mi nestane, hrábnu do prostoru. Něco tu je. Zkouška mysli v těle. Značky lemují cestu v síti. Dá se v síti jít? Jako napůl doopravdy. Někde uprostřed. Můžou se dít velké věci v tunelu? Tunel začíná vlevo a končí vpravo. Co tě nezabije, to tě posílí. Dobrá a špatná, suchá a mokrá, teplá a studená. Jedna ze čtyř je naopak. Pakliže se neotáčím zády, neotáčím se ani čelem. Ráda v tramvaji voním. Voní ti krev? Voní ti život? Slij si ho do skleničky chladnou hlavou, když hoříš.
"Já ti nevim, jestli není pozdě."
"Vidíš titulky? Jmenovky? Data?"
Stokorunu jsem našla v knize v tichu. Zdá se, že visí na krajíčku na pásce. Jsi můj rádce. Beze strachu. "Vyšplháš tam na tu modrou lampu?"
Vzkaz, rána. Zamlžila se obloha s náma. Jsi na špičce plotu, za sebou brána. Strach ze smrti není ona. Bílá vlajka stále vlála, když proletěla kolem, sláva. V teple v malých krabičkách, házíš balón při svíčkách. Ty to víš, i ty na lampičkách. Vždycky budu maličká, pro nás všechny lavička.
"Nebuď ji, víš, že je."
"Mrtví to ví také."
"Víme to i my."
"Ty mě slyšíš, když říkám 'to své levé oko'..."
"Za oko."

Vlétáme do mlžného úbočí se špičkami stromů, mezi nimiž je i cesta domů.
"Cítíš to? Zabili tu dítě."
"Nevím, jestli bys měla létat."
"To já taky nevím."
Podívala se na mě shora. Poslali jí tu. Potom, co mi vypálili chalupu na Krystalové hoře a odloupli úbočí dynamitem, rozsypala se na ty nejmenší střípky a zase složila, aby měli lidé sůl. A my jsme si představovali, že v té chalupě přežijem. S nabroušenou břitvou.
"Neklesej, klepnul jsem se do lampy."
Pověsila jsem na něj šňůru a zrychlila. Zahlédli jsem muže nesoucí na ramenou robustní kládu rozevírající svá ústa na úbočí. Do pokladů vyhaslých drahokamů, díry uprostřed lesa, nechal kládu se svést na okraj. Tloukla o osadinu přidržující sousední. Na kdysi krystalové vsazence stráže zůstaly, jen je nikdo nevzýval, tento muž...
"Katyino, ten muž je žena."
"Tvůj hlas je jak prořízlá mrkev uprostřed mrkvového kompotu. Slupnu tě jak hada."
"Ty se hadů bojíš."
"Já se nebojím ničeho!" vyprskla jsem za sebe, až se sklo před námi zalesklo.
"Chceš svlažit?"
"Nepochybuju, že ti nepropálím křídla."
"Je to jen kabát, tělo jako převlek na maškarní. Účinkuj, účinku v činu s činkou."
Přistála jsem na huse, která mě svou svrchovanou vášní ještě chvíli nesla. Tak kdo je teď na koni?
"Tu nálepku 's tam mohl nechat."
Strčil mě do kapsy a vešel, pusa mi nepomohla. Nohy se mi zabořily do měkké černé látky. Povzbudivě to tam hřálo, když roztříštil se vítr o vychladlé sklo. Už tu nebyly ani ony, ani okna. Ženský klášter bez žen s kouzelným zrcadlem, v němž se zlověstně mlžilo. Stíny se předháněly, kdo z kapsy dřív vysaje teplo. Jezdec třikrát poklepal na bránu a moje kapsa se tlakem zvedla nahoru. Táhlo mě to, ruce se držely, nohy pnuly, více klíčům neuhnuly. V tomto těle to asi nestihnem. Růžena z krajiny staví, střechy otírá od prachu a prašný sníh mění v prašan, jež může ovinout hřejivým teplem a shořet, jako bonus. Padá na hlavy těch, co nejsou v kapse, tak ohlédni se sladce. Je třeba přijít blíž jako plus k mínusu v mag(net)ickém poli, místo mých nohy. Jdou do svobody, píšu si body, ať vím, kdo z nás má jakou roli, umocníme stromy. Je to jak dýchání z prašné půdy do lněné stodoly. Krvácení z otevřené rány, na jehož zastavení mám chvíli. Obcházím hřbitovy, hospody, domy a pod stoly sbírám poklady. Teď na mě přistála krabička cigaret, si s ní zatančím, když leží mi na zádech. Má v úsporné kapse díru, jednu dlouhou prostrčím a pak kopnu. Slíbím za oheň vodu, ať hoří to vpředu. Mám malou pusu, tahám, jak nejvíc dovedu, dokud neskáče a já nejsem v plusu.

<>DRCLV<>

4 = 1D
Hádanka ve trojce prvního dne z předposledního a zároveň druhého měsíce.

Vodu.pij

http://uloz.to/xCDo9SQ6/vodupij-katiekyklop-jpg

Bloody Paddy

~Tthhee Ppaarrttyy~

"Zkouřit vlastního otce... A budu se smát."
"Aby ti to vydrželo."

Ať si hraje, jde do ráje, zavře dveře, šlape na kraje, když jsou stejně všechny moje. Zřím tvůj pohled, mistře, pane. A říkám si tady to svoje. Kdo z nás má asi větší koule? Kdo zaleje oschlé tůje? Kdo si bude naposled zpívati? Kdo se bude jenom dívati? Jsem zvědavá jako malé dítě v kostele. Nevím, jestli mě křtí nebo pohřbívají, tak se tu barvím vesele. Ne, že bych měla počítač, mám živý zaklínač. Jsme všichni mistři triků, schováváme se tu na chvilku pro případy, že ostrovy jsou moc dlouhý a že je lepší nápad nezůstat tady, tak proč jsi v těle, můj drahý?

"Mě vydrží vždycky všechno, nevšim sis?" otáčí se ke mě s propíchnutým nosem.
"Nevšimla sis, že máš v nose zabodnutý kůl?"
"Lepší, než ho mít zapíchnutý jako ty, mezi nohama. To bych byla do smrti hloupá."
"No dovol? Každý, kdo je muž, je podle tebe hloupej?"
"Ne, každý, kdo je ty, je hloupej a já mám ve všem pravdu. Vidíš? Je tři čtvrtě na čtyři."
"Je půl druhé."
Je mi do smíchu a to je divné. Samo o sobě je divné to, že to vůbec je. Co myslíš? Jsi?
Nejsme lidé, jsme sklíčka čiré. Má hodinky oprasené, mojí vinou. Mám představu divnou, přesto shodnou.
"Dělals na fotce tak, jak jsem si tě představovala. A v té tělocvičně, když mi bylo kolem desíti, 's to byl taky ty? Nebo jste v tom oba?"
"Ty jsi stvořitel toho svého. Vadí ti kůl?"
"Kůůl je svíticí žalud, až tak detailně for all jedeš ty. Já jsem s tím přece začala."
"Já už to nechápu. Teď jsem se ztratil."
"Jak to můžeš nechápat, když tu nejsi? Už pár dní mi v hlavě hučí slovo arónie. To dozajista nebude tvoje pošta s číslem devět, že ne, ať vím, kolika pytlíčky mám zakrýt svůj kůl."
Já se ve španělské vesnici vyznám... Přišla mi krvavá flaška na eM, omýt se jak kočka. V den dé jsem si malovala, mohla jsem být překvapena. Tak chytit místa v těle můzy je jako v nebi potkat scvrklé lůzy. No, nicméně aspoň vím, proč u mě zas hořelo!!! Teda začalo hořet. Při pozorování horkovzdušného balónu se všechno zdálo být červánkovité, o pár dní později se při nepozorování zapalovače všechno zdálo být skoro zpopelněné. Ještě, že mám sirky. Hnedle jsou lepší cvrnky do růžového obrázku na zdi. Budiž světlo, budiž sirky, kolem pusy medové bodlinky.
"Netušila jsem, že kralování je někdy taková nuda. Třeba by se můj syn mohl jmenovat Paddy. Říkala bych mu padej, Paddy, a opilá dvakrát Paddy. Haha."
"Druhý Paddy se jmenuje Ďáblovo jablko."
"Jo, má barvu jako to, co ti poteče, až zapomenu, že tu jsi, jako Paddy."
"Ale Paddy je alkohol."
"Ne, Paddy je můj syn."
"Ty nemáš syna."
"Paddy je tady."

Locika
Kuželka

  

Už je to velký.

Pohádka

Ještě jsem nic neviděla a nikde jsem nebyla. 

Nežila na internetu, nežila. Ta černá se 

mění na rudou, protože z ní vzešla, 

takže poteče znovu krev a půjde, odkud vyšla. 

Mohl by se přitom mávání i odhazovat šat. 

Šátek z krku uletí. 

Jé, facka mi přiletí. 

Červená nelítá nadarmo mladá. 

Po stoletích zamilovaná, do zahrady. 

Kvítek něžný pálí slunce,

u potoka lovit sumce. 

Nedotýkala se ryby, nevadí, 

má přece chyby. Nebo někde něco chybí? 

Možná tak osadina na facku zralá. 

Ha há, dospělá do kouta zahnaná? 

Ná na ná a zase ná na ná. 

Nána je na dvě brda prostě kráva

a může být blbá, pokud krávu neosedlá

a nevezme roha. I se stolem se to předá. 

Naše milá osadina, kočky vroucně do klína.

Takže tak pohádka začíná. Myslet, že držet stůl je super třeba.

Atrium_imp_katiekyklop

Subclaviart_imp_katiekyklop

https://soundcloud.com/katie-kyklop/atrium_imp_kk

https://soundcloud.com/katie-kyklop/subclaviart_imp_kk

Cháchá.
Závory v kině? Pouliční lamy? Lampy, za soumraku rády. Lucerna věští záhady. Zhasíná, sklání se závory. Skřípe. Střípek, skřítek, žena kráčí, já s nožem v puse si namáčím rukáv do obory pomeranče. To je jedno, co třpytí se, se odráží. Myšlenka stavitelem, stavitel myšlenkou. V obrazné krajině plné vůní a citů, jemných vibrací, lehkých úkrytů. Zbraní jest jediný černý a nevinný, stavitel myšlenek, myšlenkou stavěný, obrazem citů laděný, ochvějným horkým vtipům. Oblečen do hábitů. V krajině zrcadel pouští se nábytků, z bytu padá ven z úkrytu a šeptá, jen. Z povlaku, buď živ. Len, bavlna a sémě pravdy přijde a budeme vědět záhy, zda uplynul čas blahý či vlahý. Říše má věčné záhady, buď vlahým okapem říše pravdy. Kápni mi ostrou na lebku, slámky. Oh, mám koktejl, to je překvapení. Čas ovoce. Toto je sladké semínko pravdy, chuť broskve, ananasu, skořice, sněhu do pasu. U chaloupky ze slámy. Dveře ztápějí kamna, na lavici sedne si kočka možná, já už né zaživa. Sklápím křídla, v oknech zatahuji závěsy, chceš pííít né asi.  Plít.
Na zahradě půlnoční krásy, svítí měsíc, mezi kopřivami najdeme jistě to, co nás baví. Rozléhá se mi hlavou zvuk ocelový, piju ti u vody ze sklenice pravdy, stonku natažený. Spadla mi sklenice, s kytkou si povídám, skáču do potoka, vodu si nalívám. A už jde.
"Cos tu dělal? Představoval si ženskou?"
"Nééé."
"Sedíš tu u vody, vylitá sklenice, do pasu namočen a teplá čtveřice."
"Rýmy a dýmy. Nehledej šprýmy."
"Zalez do díry."
"No, je mi zima. Ne není, a ty jsi jako dveře bez škvíry."
Už chápu a chce se mi na sebe vrčet, než někde v koutě trčet. Koho si tak s sebou vzít? Kurník nejde  sleep, tak bdít. Jdu kouřit a né se otáčet, za tebou, kde  kurník končí, kde je tmou jasno? Má sladká odezvo. Jak karamel letní vůně, se stromy a pylem u píle, co v koutě rezaví. Do sebe se zataví. Už kráčím tahat šedý dým, do krajů ryze rezavých a květných rájů, hebkých rukou, vlažných jisker, kde oheň mám? To je nejisté. Ještě jsem nekouřila, zajisté. Zvedám se do oblak, kouzelný rým. O ho hó, šprým.
Můj hlas se rozléhá, do plivátka rukou. Přicházím, nesu si fontánu suchou. Životem země pozbývá sucha, vlhkem barví se živá paleta. Jasná a zářivá všemocná planeta.
Ze mě.
All I need.+-
Bleed.

Commiliart_improvizace_katiekyklop
Delirium _improvizace_katiekyklop
....................................................................

https://soundcloud.com/katie-kyklop/commiliart_imp_kk
https://soundcloud.com/katie-kyklop/delirium_imp_kk_pianopercorgsteeldrm

Tropicea

Bdím.

Fón

Xylo fón. 
  Gramo fón. 
Tele fón.



   Má modrá dlaň jest mokrá celá, kapka stéká po zádi těla z kovu a hladkého plastu. Snad  má kouzelnou podestu? Nabíjí mě elektřinou, horká barva v žíle nad mou. A pro oči červená, slyší i to, co nemá barvu jasnou. Kapka kapkou splavená chce v bílé usnout do půlnoci červená, pak chvíle zhasnout. Co mobil nevidí, to srdce nebolí. Co mobil neslyší, to vítr nekřičí.
Už jeden dlouhý ciferník a kousek fón nemám a nechci mít.
Mýt se vřelou vodou.
Nechat si krást rohožku!!!
Hahá.
   Má dlaň jest mokrá, jen trochu silná, připojovala se do neznáma. Tam, kde maj bulvy, velké hlavy, vpředu dlouhé, vzad jak lamy. Teda, lampy. Připojují se do prostoru a bořej závory. 
   Máš sílu a sílu,
všichni ji máme, tak hoř a hoř stále, můjnášmilý páne. Nepust je dále, ať nesledují tě stále. Ať obývaj jiné, planety poznané, nepoznané.
Leskem se po světle odlétá dále.
   Odlétáme do ze mě milé.
Bez mobilů, přátelé,
nejsme mobilové.
   Nehasím se stále,
ku podivům davů v čele. Člověk nebo placatý telefon do postele? Oba maj v sobě jakési sémě. Hahahá, fón já neměla od doby rvačky s kolou v černočervené hospodě. Taktéž i počítač, kameru, jeansku s černými pruhy, prozřím se dřív, než zavřou se závory. Známý správný čas, vše, v nás, komnata večného mládí, jsi to, co nikdy se neztratí a to říkám, nikdy neříkej nikdy, všechno je možný, sundejme přilby, vyhoďme telefony. Nejdeme do křížku, nejdeme do bitvy. Nepíšu o tom nasaďme helmy. Létají ptáci, létají draci, létají cilindry! V nádherné chalupě uprostřed hory při tajemném podzimu za okny stromy. Sedíme u stolu a ty pálíš, foukáš na dveře stodoly, vidím tě z kříšťálí králičí nory. Bílá uvnitř dává světlo a černá drahocené teplo. S černobílou nejsem sama, od rána do večera je tu s náma. Jedna s druhou, druhá s první, obě barvy k sobě letí. Jedna s jehlou, druhá s nití, která kterou dříve chytí? Najednou, je zase tady zimní show přírody. Nezahřívám se telefony. Lesknu se v krystalu hřejivé hmoty. Je ostrá, ráda přehání, ostřím se naplní, jak oční bulva. Sleduje vše, jak kočka revír, jak kočka pudla. Tiše se mu směje, a posílá do koupele. Závory pro telefony, pro teplo otevřené brány.