Let

 Čtyři.
 Za dveřmi sundávám přilbu,
škrábe perem, tak, jak si přál.
Kterou knihu posune k nám?
Maluju křivku, směrem dál.

 Soustavnou mžitku si užívám.
Po lanech šplhat klidně sám,
Vis či leť sousloví ducha výše.
Prozřením ladit lesní háj.
Prozřeným hladit zřený ráj.

 V knize raději by se díval,
prostředím zaobíral se s černou snáz,
chtít odbourat hráz rázněji z nás.
Bylina s bílou. Bílá noc otvírá čas.
Do roka jednou změní se jas.
Je to na černou, na bílou, znova a zas.
Je to on samotný vodivý mráz.

 Ve dvou.
Kousávám spilku, kolem zubů.
chvilku u moře, střech plátěných stanů.
Zima, u pusy kouřových chřtánů.
Hory za zády, čelem k paloukům.
Noc pavoukům, světla lampiónům,
hudba broukům. Broukat a louskat si.
Voda, břeh, paluba, křišťál všem zvukům.

Prosředí mrakům, větru, majákům.
Krystalickým plodům, pálivým svodům.
Mátový dech, brána do čtyř směrů,
listových tónů, letních podzimů,
podzimních letů do blyštivých světů.

1998

<><DRCLV><>

O(d) Štěpení

Jsme na dlouhé trati, kdo tu tratí, když nikdo nemá city a z pekla doufá, že se nevrátí? Oranžově svítí, připojuji k sobě kvítí. Vážit si přítomnosti, budoucnost svítí. Minulost je uschlé kvítí. Byliny sušiny se drolí, omítka pálí. Many, hlavy, brány. Oči na cestu svítí, vestu hodnou šití ti nechám u zábrany. Za bránou jsou proláté schody. Jsou dlouhé a nikdo se jich nebojí, bo má pocit, že není v boji.
Tak jistě, tento svět je skvělý, smrti není, čeho se bojí? O čem tu tak holka mluví? Ona píše, lidi.
Kosmos jsou prý dvě želvy, sdělil správce malý, velký. Jaguár pod stolem byl hezký. Ve snu tříbí si chřípí, vrní a civí. Usíná hladový, potrava skrývá se uvnitř mé chaty. Tam jest všichni sebou sjetí, a já u stolu stětí jsem svědkem, co to kolem letí. Jé, má krabička šití. Zatahuju závěsy, sleduje mě, ne asi.
Vpíjí se ze mě síla vrnění a ostrého kousání. Jdu do chaty. A jsme zas u toho psaní, požádám Dé o doplnění. Přišla jsem odsud vytáhnout lidi, co zří a jen neciví. Časy se mění, vstupuji do chaty, Ládínek ladí louskáč na ořechy. Ten zvuk, ta rána, když svítí slunce na louku, skryté oko na palouku stín vrhá. Černá se prostoru dotýká, když bílé není třeba.
Kulatá zář svítí za tebou, ze sebe to dáš a tělo mizí. Poznáš tak kraj, kam jít máš, rychle, kameny studí, pod vodou nic není, snad nakraji, zpátky vydáš se stěží, světlo svítí ti do očí, když hlava se otočí a k žití se rozmočí. Ruce se protočí, pár kamenů v dráze, žabí extáze, anebo létaj. Nohy se zmítaj na rukou, létáme vysokou samotnou ponukou. Jen čtyři a nikdo víc nepřidá zárukou, že odejdeme snáz, jen co se opraví hráz. Hlásíš se z lavice, sedáš si vedle mě na gauč, než přijde. Vstupuje a je v nás. S kočkou si hraje zas, zpívá si vědomím, blyštivý hlas.
A současně se píše, že učitel párá se s námi zas, Ká má hlas. Před tabulí na gauči ve snu jsme raz, je nás osmnáct, jen někteří se ukazují, je to kloudné, vrtkavé stání, když sedí na gauči učitelova, páni, paní.

<><>DRCLV<><>

Piggyes

"Jedno prase ti z ohrádky uteklo."

"Nebuď sprostej."

"Já nejsem, proto můžu."

"Může muže..."

A tak se to stalo. Všechno ze země sežralo, vášní se naplnilo a rychle vyzvracet to šlo. A vy to víte. Ty to víš, já to vidím. Moderní způsob vraždy není stání či sezení s dvouhlavňovkou u krku zúčastněného, nýbrž u myšlenek. Ano, žijeme v době, kdy kulomet nepotřebuje živý cíl, aby vystřelil tak, jako atomovka elektřinu.

"Působíš způsobně."

"Způsobíš působné?"

Je tu druhá tvář sítě, kterou známe. Přímo tady se ze mě stala doktorka. Děkuji. Jen mrtví mrtvími zůstanou, na cestu dlouhou, světlem, tmou. Bez vraždy i s vraždou. Opakuju se s bednou? Tak jí vypni a zavři oči, ať hlava se ti tak netočí, dokud vnímáš rozdíl dvou. Brzy změny nastanou. Ráda nechávám se vést, nemůže(š) se splést. Můj plášť je mi ochranou, ve snu jsem blbla s Andreou...

Ptá se znovu, tady a teď, máš pořád mýl, že patří ti svět? Mě ano, já nýbrž nejsem, jen jedna čtvrtka je to, kde jsem. Aha, tak teď už jinak, píše ti tvůj milý šmírák. Asi se nikomu z vás nestalo, když máte veslo, i plavidlo, že můžete odejít. Kde tu loďku ukotvit? Nechám ji tam na břehu, pak vás dále povedu.

"Chceš toho lidem sdělit víc?"

"Bezesných snů na tisíc."

"Může mít dlužník více touhy, než malý váček pod okem, kruhy?"

"Oči už jsou dávno v důlku, dřív, než podám mu svou ruku."

Otevřel bran na tisíc, i prase má svůj rub a líc...

 <>DRCLV<>

°~Portishead: Biscuit~°

(O) Štěpení

Chtěl mě nechat psát pichlavé detaily, zůstala jsem tady.
Kdy si mám přijít?
Po nedlouho táhlém časovém výkyvu se objeví u mé postele, aby mi řekl: Mám pro tebe úkol. Vím, na co teď myslíš, protože mám klíč, který ti byl předán tady. Víš, mám tušení. Nech na hřbitově čas. Přijď za šest dní, dozvíš se tajemství. 
Tak teda pěkně děkuji, když jsem si tolik let přála, abych za vás všechny prala. Aha, vy nejste tady, spojení hodné návnady pro lidi: Nebuďte nikdy stejní. Jde tu o rychlost v úprku many. Sekají se dluhy u prohnané hmoty. 
Honí mě zajíc skrytý v pytli. Jdu klidně přes žhavé uhlíky, všude jsou vždycky okliky. Už není mi teplo ani zima, už jsem uprostřed, jdu do stádia, kdy budeš mít pravdu, obrazem škrtí... se chyby. Něco tu chybí, mám nohy v ledu a ruce ve žhavém ráji, cítím tvé sliny, neslintej chvíli, píšu ti výsledek z části pyramidy.
Každé ráno mě budil, aby mi naznačil, že tu není, a že se něco mění. Už nevolá do hlavy co kdyby, jednání trvá chvíli. Z života utíkej, co stačí ti síly, máme tu štěnice, skoro tě zabily.
Haha, tak vůči tomu jsem imunní, znamení trvá chvíli. Za jeden život se přiblížíš cíli, jen, co dosáhneš na chvíli, jež překryje tvé bytí a pak už to jen letí, jako bychom tam už byli. Tak jistě, když jsme spolu rádi spali a také se rozptylovali, společně se zdržovali, tak sis řek, že život zkusíš jinak, v tu chvíli... už jsme tam byli. V prdeli.

Zkus si zahřát nohy, otevřít závory, když tělo je bez ochrany. Díky, cesto svobody. Doprovází mě jen chvíli, ať každému vlijeme do hlavy píli, než budeme tak milí a uvolníme místo ke stání i k sezení, skoro v cíli.  

Dočká se toho těla někdy?

<>DRCLV<>

Ze mě III.

Když mám pocit, že nic horšího se mi nestane, hrábnu do prostoru. Něco tu je. Zkouška mysli v těle. Značky lemují cestu v síti. Dá se v síti jít? Jako napůl doopravdy. Někde uprostřed. Můžou se dít velké věci v tunelu? Tunel začíná vlevo a končí vpravo. Co tě nezabije, to tě posílí. Dobrá a špatná, suchá a mokrá, teplá a studená. Jedna ze čtyř je naopak. Pakliže se neotáčím zády, neotáčím se ani čelem. Ráda v tramvaji voním. Voní ti krev? Voní ti život? Slij si ho do skleničky chladnou hlavou, když hoříš.
"Já ti nevim, jestli není pozdě."
"Vidíš titulky? Jmenovky? Data?"
Stokorunu jsem našla v knize v tichu. Zdá se, že visí na krajíčku na pásce. Jsi můj rádce. Beze strachu. "Vyšplháš tam na tu modrou lampu?"
Vzkaz, rána. Zamlžila se obloha s náma. Jsi na špičce plotu, za sebou brána. Strach ze smrti není ona. Bílá vlajka stále vlála, když proletěla kolem, sláva. V teple v malých krabičkách, házíš balón při svíčkách. Ty to víš, i ty na lampičkách. Vždycky budu maličká, pro nás všechny lavička.
"Nebuď ji, víš, že je."
"Mrtví to ví také."
"Víme to i my."
"Ty mě slyšíš, když říkám 'to své levé oko'..."
"Za oko."

Vlétáme do mlžného úbočí se špičkami stromů, mezi nimiž je i cesta domů.
"Cítíš to? Zabili tu dítě."
"Nevím, jestli bys měla létat."
"To já taky nevím."
Podívala se na mě shora. Poslali jí tu. Potom, co mi vypálili chalupu na Krystalové hoře a odloupli úbočí dynamitem, rozsypala se na ty nejmenší střípky a zase složila, aby měli lidé sůl. A my jsme si představovali, že v té chalupě přežijem. S nabroušenou břitvou.
"Neklesej, klepnul jsem se do lampy."
Pověsila jsem na něj šňůru a zrychlila. Zahlédli jsem muže nesoucí na ramenou robustní kládu rozevírající svá ústa na úbočí. Do pokladů vyhaslých drahokamů, díry uprostřed lesa, nechal kládu se svést na okraj. Tloukla o osadinu přidržující sousední. Na kdysi krystalové vsazence stráže zůstaly, jen je nikdo nevzýval, tento muž...
"Katyino, ten muž je žena."
"Tvůj hlas je jak prořízlá mrkev uprostřed mrkvového kompotu. Slupnu tě jak hada."
"Ty se hadů bojíš."
"Já se nebojím ničeho!" vyprskla jsem za sebe, až se sklo před námi zalesklo.
"Chceš svlažit?"
"Nepochybuju, že ti nepropálím křídla."
"Je to jen kabát, tělo jako převlek na maškarní. Účinkuj, účinku v činu s činkou."
Přistála jsem na huse, která mě svou svrchovanou vášní ještě chvíli nesla. Tak kdo je teď na koni?
"Tu nálepku 's tam mohl nechat."
Strčil mě do kapsy a vešel, pusa mi nepomohla. Nohy se mi zabořily do měkké černé látky. Povzbudivě to tam hřálo, když roztříštil se vítr o vychladlé sklo. Už tu nebyly ani ony, ani okna. Ženský klášter bez žen s kouzelným zrcadlem, v němž se zlověstně mlžilo. Stíny se předháněly, kdo z kapsy dřív vysaje teplo. Jezdec třikrát poklepal na bránu a moje kapsa se tlakem zvedla nahoru. Táhlo mě to, ruce se držely, nohy pnuly, více klíčům neuhnuly. V tomto těle to asi nestihnem. Růžena z krajiny staví, střechy otírá od prachu a prašný sníh mění v prašan, jež může ovinout hřejivým teplem a shořet, jako bonus. Padá na hlavy těch, co nejsou v kapse, tak ohlédni se sladce. Je třeba přijít blíž jako plus k mínusu v mag(net)ickém poli, místo mých nohy. Jdou do svobody, píšu si body, ať vím, kdo z nás má jakou roli, umocníme stromy. Je to jak dýchání z prašné půdy do lněné stodoly. Krvácení z otevřené rány, na jehož zastavení mám chvíli. Obcházím hřbitovy, hospody, domy a pod stoly sbírám poklady. Teď na mě přistála krabička cigaret, si s ní zatančím, když leží mi na zádech. Má v úsporné kapse díru, jednu dlouhou prostrčím a pak kopnu. Slíbím za oheň vodu, ať hoří to vpředu. Mám malou pusu, tahám, jak nejvíc dovedu, dokud neskáče a já nejsem v plusu.

<>DRCLV<>

4 = 1D
Hádanka ve trojce prvního dne z předposledního a zároveň druhého měsíce.

Vodu.pij

http://uloz.to/xCDo9SQ6/vodupij-katiekyklop-jpg

Bloody Paddy

~Tthhee Ppaarrttyy~

"Zkouřit vlastního otce... A budu se smát."
"Aby ti to vydrželo."

Ať si hraje, jde do ráje, zavře dveře, šlape na kraje, když jsou stejně všechny moje. Zřím tvůj pohled, mistře, pane. A říkám si tady to svoje. Kdo z nás má asi větší koule? Kdo zaleje oschlé tůje? Kdo si bude naposled zpívati? Kdo se bude jenom dívati? Jsem zvědavá jako malé dítě v kostele. Nevím, jestli mě křtí nebo pohřbívají, tak se tu barvím vesele. Ne, že bych měla počítač, mám živý zaklínač. Jsme všichni mistři triků, schováváme se tu na chvilku pro případy, že ostrovy jsou moc dlouhý a že je lepší nápad nezůstat tady, tak proč jsi v těle, můj drahý?

"Mě vydrží vždycky všechno, nevšim sis?" otáčí se ke mě s propíchnutým nosem.
"Nevšimla sis, že máš v nose zabodnutý kůl?"
"Lepší, než ho mít zapíchnutý jako ty, mezi nohama. To bych byla do smrti hloupá."
"No dovol? Každý, kdo je muž, je podle tebe hloupej?"
"Ne, každý, kdo je ty, je hloupej a já mám ve všem pravdu. Vidíš? Je tři čtvrtě na čtyři."
"Je půl druhé."
Je mi do smíchu a to je divné. Samo o sobě je divné to, že to vůbec je. Co myslíš? Jsi?
Nejsme lidé, jsme sklíčka čiré. Má hodinky oprasené, mojí vinou. Mám představu divnou, přesto shodnou.
"Dělals na fotce tak, jak jsem si tě představovala. A v té tělocvičně, když mi bylo kolem desíti, 's to byl taky ty? Nebo jste v tom oba?"
"Ty jsi stvořitel toho svého. Vadí ti kůl?"
"Kůůl je svíticí žalud, až tak detailně for all jedeš ty. Já jsem s tím přece začala."
"Já už to nechápu. Teď jsem se ztratil."
"Jak to můžeš nechápat, když tu nejsi? Už pár dní mi v hlavě hučí slovo arónie. To dozajista nebude tvoje pošta s číslem devět, že ne, ať vím, kolika pytlíčky mám zakrýt svůj kůl."
Já se ve španělské vesnici vyznám... Přišla mi krvavá flaška na eM, omýt se jak kočka. V den dé jsem si malovala, mohla jsem být překvapena. Tak chytit místa v těle můzy je jako v nebi potkat scvrklé lůzy. No, nicméně aspoň vím, proč u mě zas hořelo!!! Teda začalo hořet. Při pozorování horkovzdušného balónu se všechno zdálo být červánkovité, o pár dní později se při nepozorování zapalovače všechno zdálo být skoro zpopelněné. Ještě, že mám sirky. Hnedle jsou lepší cvrnky do růžového obrázku na zdi. Budiž světlo, budiž sirky, kolem pusy medové bodlinky.
"Netušila jsem, že kralování je někdy taková nuda. Třeba by se můj syn mohl jmenovat Paddy. Říkala bych mu padej, Paddy, a opilá dvakrát Paddy. Haha."
"Druhý Paddy se jmenuje Ďáblovo jablko."
"Jo, má barvu jako to, co ti poteče, až zapomenu, že tu jsi, jako Paddy."
"Ale Paddy je alkohol."
"Ne, Paddy je můj syn."
"Ty nemáš syna."
"Paddy je tady."

Locika
Kuželka

  

Už je to velký.

Pohádka

Ještě jsem nic neviděla a nikde jsem nebyla. 

Nežila na internetu, nežila. Ta černá se 

mění na rudou, protože z ní vzešla, 

takže poteče znovu krev a půjde, odkud vyšla. 

Mohl by se přitom mávání i odhazovat šat. 

Šátek z krku uletí. 

Jé, facka mi přiletí. 

Červená nelítá nadarmo mladá. 

Po stoletích zamilovaná, do zahrady. 

Kvítek něžný pálí slunce,

u potoka lovit sumce. 

Nedotýkala se ryby, nevadí, 

má přece chyby. Nebo někde něco chybí? 

Možná tak osadina na facku zralá. 

Ha há, dospělá do kouta zahnaná? 

Ná na ná a zase ná na ná. 

Nána je na dvě brda prostě kráva

a může být blbá, pokud krávu neosedlá

a nevezme roha. I se stolem se to předá. 

Naše milá osadina, kočky vroucně do klína.

Takže tak pohádka začíná. Myslet, že držet stůl je super třeba.

Atrium_imp_katiekyklop

Subclaviart_imp_katiekyklop

https://soundcloud.com/katie-kyklop/atrium_imp_kk

https://soundcloud.com/katie-kyklop/subclaviart_imp_kk

Cháchá.
Závory v kině? Pouliční lamy? Lampy, za soumraku rády. Lucerna věští záhady. Zhasíná, sklání se závory. Skřípe. Střípek, skřítek, žena kráčí, já s nožem v puse si namáčím rukáv do obory pomeranče. To je jedno, co třpytí se, se odráží. Myšlenka stavitelem, stavitel myšlenkou. V obrazné krajině plné vůní a citů, jemných vibrací, lehkých úkrytů. Zbraní jest jediný černý a nevinný, stavitel myšlenek, myšlenkou stavěný, obrazem citů laděný, ochvějným horkým vtipům. Oblečen do hábitů. V krajině zrcadel pouští se nábytků, z bytu padá ven z úkrytu a šeptá, jen. Z povlaku, buď živ. Len, bavlna a sémě pravdy přijde a budeme vědět záhy, zda uplynul čas blahý či vlahý. Říše má věčné záhady, buď vlahým okapem říše pravdy. Kápni mi ostrou na lebku, slámky. Oh, mám koktejl, to je překvapení. Čas ovoce. Toto je sladké semínko pravdy, chuť broskve, ananasu, skořice, sněhu do pasu. U chaloupky ze slámy. Dveře ztápějí kamna, na lavici sedne si kočka možná, já už né zaživa. Sklápím křídla, v oknech zatahuji závěsy, chceš pííít né asi.  Plít.
Na zahradě půlnoční krásy, svítí měsíc, mezi kopřivami najdeme jistě to, co nás baví. Rozléhá se mi hlavou zvuk ocelový, piju ti u vody ze sklenice pravdy, stonku natažený. Spadla mi sklenice, s kytkou si povídám, skáču do potoka, vodu si nalívám. A už jde.
"Cos tu dělal? Představoval si ženskou?"
"Nééé."
"Sedíš tu u vody, vylitá sklenice, do pasu namočen a teplá čtveřice."
"Rýmy a dýmy. Nehledej šprýmy."
"Zalez do díry."
"No, je mi zima. Ne není, a ty jsi jako dveře bez škvíry."
Už chápu a chce se mi na sebe vrčet, než někde v koutě trčet. Koho si tak s sebou vzít? Kurník nejde  sleep, tak bdít. Jdu kouřit a né se otáčet, za tebou, kde  kurník končí, kde je tmou jasno? Má sladká odezvo. Jak karamel letní vůně, se stromy a pylem u píle, co v koutě rezaví. Do sebe se zataví. Už kráčím tahat šedý dým, do krajů ryze rezavých a květných rájů, hebkých rukou, vlažných jisker, kde oheň mám? To je nejisté. Ještě jsem nekouřila, zajisté. Zvedám se do oblak, kouzelný rým. O ho hó, šprým.
Můj hlas se rozléhá, do plivátka rukou. Přicházím, nesu si fontánu suchou. Životem země pozbývá sucha, vlhkem barví se živá paleta. Jasná a zářivá všemocná planeta.
Ze mě.
All I need.+-
Bleed.

Commiliart_improvizace_katiekyklop
Delirium _improvizace_katiekyklop
....................................................................

https://soundcloud.com/katie-kyklop/commiliart_imp_kk
https://soundcloud.com/katie-kyklop/delirium_imp_kk_pianopercorgsteeldrm

Tropicea

Bdím.

Fón

Xylo fón. 
  Gramo fón. 
Tele fón.



   Má modrá dlaň jest mokrá celá, kapka stéká po zádi těla z kovu a hladkého plastu. Snad  má kouzelnou podestu? Nabíjí mě elektřinou, horká barva v žíle nad mou. A pro oči červená, slyší i to, co nemá barvu jasnou. Kapka kapkou splavená chce v bílé usnout do půlnoci červená, pak chvíle zhasnout. Co mobil nevidí, to srdce nebolí. Co mobil neslyší, to vítr nekřičí.
Už jeden dlouhý ciferník a kousek fón nemám a nechci mít.
Mýt se vřelou vodou.
Nechat si krást rohožku!!!
Hahá.
   Má dlaň jest mokrá, jen trochu silná, připojovala se do neznáma. Tam, kde maj bulvy, velké hlavy, vpředu dlouhé, vzad jak lamy. Teda, lampy. Připojují se do prostoru a bořej závory. 
   Máš sílu a sílu,
všichni ji máme, tak hoř a hoř stále, můjnášmilý páne. Nepust je dále, ať nesledují tě stále. Ať obývaj jiné, planety poznané, nepoznané.
Leskem se po světle odlétá dále.
   Odlétáme do ze mě milé.
Bez mobilů, přátelé,
nejsme mobilové.
   Nehasím se stále,
ku podivům davů v čele. Člověk nebo placatý telefon do postele? Oba maj v sobě jakési sémě. Hahahá, fón já neměla od doby rvačky s kolou v černočervené hospodě. Taktéž i počítač, kameru, jeansku s černými pruhy, prozřím se dřív, než zavřou se závory. Známý správný čas, vše, v nás, komnata večného mládí, jsi to, co nikdy se neztratí a to říkám, nikdy neříkej nikdy, všechno je možný, sundejme přilby, vyhoďme telefony. Nejdeme do křížku, nejdeme do bitvy. Nepíšu o tom nasaďme helmy. Létají ptáci, létají draci, létají cilindry! V nádherné chalupě uprostřed hory při tajemném podzimu za okny stromy. Sedíme u stolu a ty pálíš, foukáš na dveře stodoly, vidím tě z kříšťálí králičí nory. Bílá uvnitř dává světlo a černá drahocené teplo. S černobílou nejsem sama, od rána do večera je tu s náma. Jedna s druhou, druhá s první, obě barvy k sobě letí. Jedna s jehlou, druhá s nití, která kterou dříve chytí? Najednou, je zase tady zimní show přírody. Nezahřívám se telefony. Lesknu se v krystalu hřejivé hmoty. Je ostrá, ráda přehání, ostřím se naplní, jak oční bulva. Sleduje vše, jak kočka revír, jak kočka pudla. Tiše se mu směje, a posílá do koupele. Závory pro telefony, pro teplo otevřené brány.

Ilium_improvizace_katiekyklop

Carabus violaceus

Střevlík fialový

Vyrobeno prvního října mezi 11 hodinou večerní a 2 hodinou ranní.

~ BoogieWoogieParalyzer ~

Za běhu

"Jen si to představ. Staví se to samo. Celej dům se prolíná se vzduchem na vysoké hoře. Rouzfoukává mraky a rozpouští se taky. V zasklené síni, ve žluté dýni, tam bydlím samosebou, co to dá."
"Ty bydlíš v dýni?"
"Hahá."
"Kouří se v síni."
"Pššt."
"Cože?"
"Ticho."
"Cože?"
"PSSST."
V pokoji plném hlíny pod stromem u limuzíny se tiše krčí, to to hezky začíná, trčí větve nad kolena. Značí, že odjíždí zpomala, správce dveře zavírá.
"Sprav houby po dešti."
"Cože holuby?"
"Prší."
"Vidim."
"Cítim."
"Ne, to je okap, se kterým třepu a on už startuje, takže bysme si měli pohnout."
"Někdo tu umírá?"
"Au."
Táhlé kroky umožní taky zastávky u řadící páky. A jedeme. Z kopce, do kopce, míjíme bezdomovce, krajany a zvířata. Flóru a ptáčata, co si nedaj říct a rozplácávaj se o auta. Ať není jich víc. Hahá, řvu z plných plic, nikdo neslyší nic. Hudba je hic, politá potem a přepíná za běhu řídící soustavu.

jpngarden_kk_improvizace
Mycelium_kk_improvizace
gardenpath_kk_improvizace
.................................................................................................................
https://soundcloud.com/katie-kyklop/mycelium_imp_elpiano_elorgan_kk
https://soundcloud.com/katie-kyklop/japangarden_imp_elpiano_piccolo_kk
https://soundcloud.com/katie-kyklop/gardenpath_imp_elorgan_kk

instruments of love

Kalhoty na návod

Milí pánové a dámy s dlouhýma pavoučíma nohama.
Přišla jsem na úžasnou věc!
Když si chci pořídit nové kalhoty, je to fajn. Cesta dlouhá, vítr fučí, vráží do mě spousty očí. Kdybych časem nešetřila, třeba bych tam ještě byla. Velké přání.

Nicméně nakonec jsem se k nim dostala. S trojím využitím (což nemají ani krátkonozí). Stačí sáhnout po dámském modelu (ano, pánové, ano!!!) s vysokým pasem. Když si kalhoty obléknu na úroveň normálního pasu, dostávám se ke křehce cudným pohledům na můj rozkrok aneb je ze mě "ten hot stuff".

Pokud kalhoty posunu na jejich výrobní úroveň, mám  profesionální škrtič napodobující originální podprsenku extra přes trup (čti korzet). Juchů! Je ze mě moderní žena dostávajíce se ke statně odvážným pohledům povětšinou všech. Jen dát pozor na oblast rozkroku, aby to nevypadalo jak taška a dvě cukety (já dneska) nebo dvě role sáčků do koše (taky já).

Takže teď dostanete těžkou hádanku: Jaký je třetí způsob nošení?
Já na to jednu odpověď mám, ale ta odkazuje na to, na čem sedíte.
Mě teď zmizely nohy, tak tu za sklem, počítám stěny, než zamotaj se mi vlasy do větráku a bude po mejdánku. Kalhoty sličně u uhláku.
A v tom je to podobně přehledné jako to s tím zadkem, tak barvu asi psát nemusím.
Sí.

Najdi 3 rozdíly = 2 dvakrát jsou a 1 jednou není

< 3

Hahá.
Zase je všude 6 a 9.
Podle karet se mám podívat ke svým kořenům, současně na měsíc i na slunečnou oblohu. Dívám se do slunce. Vidím duhu v bílé. Bílou v duze. Zvlášť anebo současně.
Asi jsem zjistila, že kvantová fyzika a magie totéž jsou, že život je magie také, a že lidský mozek je toto. Právě v tom jsme a je to moje. Hahá. Já pro mě.
Občas se zastavím a cítím to na prsou. Uvnitř uprostřed hrudi bije. Srdce. Chce se mu smát. Hahá.
Tak se směju. A cítím to v hlavě. Je to stejné jak spirála, zvětšuje se a zmenšuje. Srdce. Pro všechny ruce.

Mp3: Rabbits

O smrti

Sotva jsem rozlepila oči po hodině a půl buzení pípačem v hlavě, kterej se vypne jedině po smrti, přátelé, a zasedla sem v bílém, abych napsala to tajemné něco. A o smrti to nebude. Nevím, o čem to bude, ale zcela jistě se to stane. Samozřejmě pomlčím o včerejším počasí, o samovolném otáčení klíče v zámku a o vyhazování jídla z okna. Teda, z věže. Odkud bych asi viděla všude?
Takže, jinými slovy, tohle je to, kvůli čemu se stalo, že to je možné psát, hurá, pojďme se učit spolu!
Šťastně vzbuzený kulomet Katyin může začít.
Tak tedy.

Mé plány nehrajou ani na jednu kartu jistě a zárověň nehraje roli to, že nehrajou. Včera vedle mě slétlo dítě ze schodů. Malý špunt, co se chvíli s ručičkama připlácnutýma na betonu rozhodoval, jestli bude rýčet. Úsměv a elegance se sílou jedno jsou, tak se sešly před branou.
Slyším smích jednoho z vás, který si včera z počasí udělal něco podobného, co bylo před pár dny za podiem a jezdí se na tom i hlavou dolů. Někteří lidé z toho zvrací, někteří onemocní, někteří si to užijí a někteří o tom napíší, aby tu nemuseli čumákovat černě, když můžou bílé a jakkoli jinak, jen za světla!!!
Zdráhám se vám položit jednu otázku, přesto to udělám, ne nadarmo jsem se napila místo hrnku z myši.

Jak dlouho tu chcete být? 

Když už se domluvíme naprosto přesnojistě a ani vedle sebe nemusíme být, přestávájí existovat pozemské zákony jinak platné pro všechny a pro všechno. Jinými slovy, za rámcem fyziky je to skoro stejné jako za oponou. Táži se, co tady vlastně máme splnit? Já jsem si představovala děti, ale asi si je zase představuju jenom já, do čehož má fyzika zatim co mluvit... Je na nás, co chceme od života. A venku prší. To se stává. Jen, aby se z toho nestala hra mezi kočkou, psem a myší. Jakože já chci jet dneska na kole a venku prší, že... Ale, ne, samozřejmě, že to nechápu. Jak bych taky mohla... Ty za tím sklem, sprav to nebo mi to vysvětli. Nebo v tom pokračuj a já se tě pak v přítomnosti toho sympatického pána, co nás sem poslal, zeptám.
Ó, teď jsem dostala kávu a kolem se uklízí.
Mám další dotaz:

Kolikrát ještě chcete žít?

Nejde o to být první, slavný, oblíbený, bohatý... Jde o to, vědět proč dělám to, co dělám. A na to se tu ptám. Já se v tom totiž nějak ztrácím. A už neprší, lahůdko.
Za poslední noci jsme se ve snu scházeli docela často. Teda, každou noc se potkáme, abychom se domluvili. Je to milé, rozhodně víc, než se nechat náhodou postříkat studenou vodou, když mám odbočit doleva. Je opravdu lepší to přijít říct. Taky nevrazím jednu do písečku tomu, kdo v bytě čtyřikrát poblije koš, ale pokud ho miluju, vytřu s ním podlahu a ani bolet ho to nebude. Chci milovat, tak miluju. Jak dlouho, kolikrát a koho se stává věcí, v tomto případě, více méně cizí. A ne, zbavit zodpovědnosti se nechci. A už vůbec ne za sebe! Viz. článek Zkurvysyn. Ne, opravdu jsem nic takového nezažila potom, co jsem ho napsala, ale před. Ne, opravdu se všechno vyřešilo dřív, než jsem o tom V současnosti napsala a né, nejsem smrt.
Kdo jiný by byl šťasten jen tak?
Blázen.
Haha.

Takže.
Já si to tu užívám. Nemusím nic. Čtete správně. Já taky, jak vidím. Nikdo nemusí nic.
Může to být jeden z posledních životů.
Už zas prší...
Jdu si zakouřit.
Nekouřim.
Haha.

Kolikrát jste umřeli?

1 999

Směju se na sebe do zrcadla a už zas mám ten přitroublý výraz.zdravotní sestry.
Tak to ne.
Jsem zrzka.

Bude to žůžo. Sladký jako polibek na konci věty. Vypadám jako vykřičník, proto se směju, nebo kvůli tomu, že se směju vypadám jak vykřičník?
Tak, v současnosti vyřešeno.
Nalezeno, vysvíceno.


...


.


.


.

"To je on!"
"Ne, to je ona."

.


.


.


...


Dík.

O současnosti

Tak.
Spadla klec.
Teda, ona nespadla, pořád tu čumim. Jen čas utíká a já se smažím a to jsem nic nebrala, ani nejedla, darem jsem se zařekla, že nebudu kuňkat nikdy víc.
Krásný příběh jen pro silné žaludky exkluzivně zde. Jako vždy samozřejmě čistě me4me, takže zrcadlo ode mě pro mě. Jak snadné.
Začněme u toho, proč se nedožiju konce roku.

Tak zaprvé, člověk, co za něčím jde, čistě z doměnky či z přesvědčení, že to vyjde, je blázen. Teď jsem psala kámošce, že jsem se zbláznila, tak uvidíme, kolik zvednutých rukou tu bude. Nejsme ve škole, to já celou třídu poslala učit se do sborovny. Vždyť to je přece v pohodě...
Hezky se to čte, ale nikdo z Vás zatím nic nepochopil.
Já taky ne.
Proč jsem v tom sympatickém a nebezpečném metru s pracovním názvem Život nastoupila na šťastnou jednokolejku a ta šťastná jednokolejka se v zatáčce vybourala a zastavila se na kraji skály? *Kurnikšopa!
Když z ní vystoupím, čtyři roky se rozplynou jak voda a mě bude trvat nevímkolik let, než se proměním v něco jiného. Samá voda... Když ne, tak si to vypiju. Jsem zvědavá, jak to bude chutnat, já totiž nikde vystupovat nebudu. Pořád se hýbu, vagón se hýbe i sám od sebe. Už, ups. A o oko ani jinou část těla při vystupování přijít nechci. Ještě, že ten vagón má okna, ať můžu shlédnout případně se objevi/y(?)vší přátelské obličeje, ze kterých mi zůstal v hlavě jeden sviňák bez zubů, teda s jedním zubem vpředu, syn milionáře (se zuby) a kamarádka.

Každý budiž naplnivší svou úlohou úlohu naplní.

Ten, kdo je bílý, může být očerněn. Ten, kdo je černý, nemůže být obílen. 

Takže, když jsem žáky na jejich smutné oči pustila do sborovny, nějak mi nedošlo, že smutné oči nezmizí, pouze se upevní, zjistí a hle! Máme tu jeden názor v hlavičce a druhý v rukou. Oba se používají občasně, podle potřeby, a vzájemně si odporují. Samozřejmě se používají po jednom, ještě jsem neviděla člověka se smát a brečet současně. Když se chce, tak je po stole, když se chce, tak je po škole. A teď je otázka, jak se z toho vymotat? Jak ty děti zvládnout a nedostat padáka? No, lítat chci, ale nahoru. Sborovna je malá a jedna zlá tuška se mi zasekla do nohy.

Už dva měsíce se lidi kolem mě řítí jen tak k Zemi nebo se někde kopnou a já nemusím udělat NIC (???). Plazící lidi jsou lechtivá představa, to není ona. Ta co se stala, vypadá takto: Když mě v roli chodkyni objeli(y) cyklisti(ky) v třípruhovém počtu, mleli(y) v záchvatu kolových možností něco o metráku, přejeli přes kolejovou cestu a jednoduše ve dvojko vytřeli chodník. Hehe. Magie přece neexistuje a já se jim samozřejmě nesměju, já beru vše smrtelně vážně. Taky proto píšu tento článek, že jo.

Jeden syn otce známé firmy si ukopl nohu poté, co vystoupal na jeden z posledních schodů uprostřed zápalu vysvětlit mi, že opravdu už nemůžu být taková jaká jsem, abych se dostala z vagónu použitelná. No níc, jen boty to bude chtít za jenpětku nový... A do postele patří ležák.

Kamarádka mi koncertovala doma. Já jí vysvětlovala něco o klacku a už se utíralo víno. Druhý den se texty zapoměly na stole, aby se vzápětí, během mé spontánní vůle dělat doprovod jako žena ženě (kamarádka kamarádce!!!), objevil bezzubec, a kamarádka si své texty vyzvedla.

Zmíněného bezzubce p(r)otkaného černou tuškou potkal podobný osud v mírnější verzi na krátkou chvíli poté, co se nás pokoušel zabít v autě a uprostřed dálnice, když zrovna nepsal smsky, řídil nohou.
O tom, že jsem se včera v autě za jízdy napájela divotvorným nápojem, kouřila z okna, vřískala Bílou barvou o hmyzu, dokud bezzubec nenaložil nějakou voňavou paní z ulice, kvůli které se mi neustále zasekávaly vlasy v okně - Lepší shořet, než vyhasnout, to není. Nastal čas montáže frajerských světel v bengových barvách /v ten den všechno modré/ na čumák auta. Ještě pokutu jsme nenaložili. A ani nenaložíme, protože tady jsem teď jasnovidec já, jelikož vím, co bude dál.
A to je to, proč vám to píšu.
Ne, já to píšu sobě, správně, to jsem se spletla, jelikož mi nejde spát ani jíst, tak možná někdy zítra fotka mého pasu obejmutého dlaněmi, když mám ruce v bok.
Když mám tři ruce, pak čtyři a nakonec ani jednu, jsou tu ještě n(r)ohy!
Skákat budu pořád.
Však proto tu jsem.

A ještě bych psala o tom, jak se matce dostala kočka z vany za krk, kde se zasekla, ale o tom až, když se zase zapnu či vypnu.
Ještě nevím.
Dneska jsem se pokoušela pálit na zastávce cigaretu. Šlo to. Šlo jí i vyhodit za sebe. Vedle mě koš, tak jsem se zvedla a spolu s ní tam dalších dvacet vyhodila, tolik much jednou ranou mi přišel nevědomky pochválit nositel podoby s Mimoněm, který ve střízlivé vnímavosti zaregistroval narozdíl ode mě, že v ruce stále držím zapalovač. Tak jsem dostala dvě modré L&M a dva dny. Včera.

Současný čas.

Zkurvyfly

Když jsem ho potřetí zamotala do provázku, už jsme tam nebyli. Balkon zel prázdnotou a klobouk se musí opravit jinde. Když jsem dohopsala do auta, byla jsem obviněna, že zkurvysyn dostal balónem do mozku, načež jsem mu sdělila, že mě velice těší, že z dálky tak ohleduplně svítí. Vyjelo se za světla, mezitím se setmělo a já si vzpomněla na klobouk, co se musí opravit. Vracejíce se za hlasité hudby, kterou nemám ráda, ale ráda ji poslouchám, na místo, odkud jsme vyjeli, si zkurvysyn zapálil cigaretu a jointa současně. Asi jako klišé toho, že mu vedle mozku sedí neúnavná palice, která si nebude kazit pozdní odpoledne uzlem na niti. No, nemáme klobouk, hvězda noci plachtí po zemi přeci.

Nějak jsem se smířila s tím, že budu po celý zbytek cesty zadržovat smích nad pokusy spolucestujícího o ohavný pohled. Chvíli mě posekávala myšlenka, že to taky zkusím. Zapálila jsem si zbytek kuřiva a začala se oslňovat ksichty ve vyklápěcím zrcátku proti oslnění. Rožlo se takové to praktické kabinkové světlo, kdy řidič v noci nic nevidí. Haha. No, pohlavek za to asi nestál, ale najednou jsme stáli a motor utichl. To je divné. Za volantem najednou nikdo neseděl. Vyklonila jsem se z okna. Nohy zdrhly.
Á tak, než vypiju nouzovou zásobu nějakých divotvorných nápojů, nedojdu prozření a bude mi jedno jak konzistence tekutiny, tak posádky.
Po třech locích nažloutlého nápoje se zdá být něco na dohled. Po dalších třech už se to přibližuje a po devátém pořádám zátah na dveře. Chci dát flóře najevo svou přízeň, dohrála píseň. Poklusem po trávě, panenka Maková je ze mě a cosi sbírá ze země. Motýla, vlasy, voňavé řasy...
Pokračování na scéně. Možná i cizí.
Zkurvydcera plná vizí.

Ischnura evansii

Mp3:_Revival_(2013)_-_Deep_Blue_Sea_(2:25)

Hrazda

3ruce_improvizace_katiekyklop

Věž

Ptala jsem se táty, zda-li četl knihu toho pána Miroslava.
Asi ne, když mu dvakrát upadlo bydlo.
Lidé jakožto tvorové přizpůsobiví sami sobě se nejlépe dorozumí sami se sebou, tedy Klíč.
Bouchlo okno, přišla zpráva, okno dokořán, hurá, sláva!
Teď aň tma a ani světlo, ni rozpálené peklo.
Zavřela jsem okno.

A jsem zpět, co si budem vyprávět, ze skla jest den, celý svět. Za sklem, s růží parapet.
I pivo do skla. Nepiju, nejsem zrzka. Slunce paprsky mlaská. Malej potah, kočka a roleta.
Na věži jiná, podivná planeta. Našedlé komíny, střechy a plži, květiny, macešky, roje i v moři.
Daleko za stromy, při pobřeží za hory, skrývá čas tam, kde žloutnou brambory.
Uzrály stromy, srpnový jablka, stříbrný příbory a bílá halenka.
Pláště u hoboje a dlouhé rohy, za domy štoly, dlouhé stodoly.
Bez prázdnoty číše, zprasený záclony.

Okno je zavřené na straně šest knihy.
Mám žízeň po rudé barvě vody. Modrá strana čtyřicet osm, stéká mi po dlani, ještě,
že nejsem paní, co ráda přehání. Mráz po žízni se prošel. Málo slov, sucha přehršel.
Pod hladinou vody svět třepotá jasem.
Bouchání oken polykám s úžasem.

Mrs. Captain Catyin Cyclop

Kurča

& spol.

Pryč

Tak.
Uteču pryč.
Někam hodně daleko. Tam, kde jsem ještě nebyla. Cítím vítr. Dotýká se mých uší. Je za nimi trošku místa zbyvší po dlouhých vlasech. Sjede až na okraj a zavyje.
Je čas.
Ale já ještě nechci.

Závěs odhalil, přítom stráň naplnil. Nocí teče do rána. 
Odpálil.
Teď hlavu si rozbila. 
Padají kousky vlasů, co může chytit jí protéká, dýchat nemůže. Od večera do rána.
Slyším o sama sobě vrtkavé vize. Kde jsem zas sakra? V té pitomé díře. 
O tom,  že nemám počítač jak je rok dlouhý, nebudu vyprávět. Neřeknu nic. Stane se ze mě voda. Úloha smrti se někomu předá.
Nabízím zdarma kosu či len, nebude chybět mi tam, kam jdem.
Teď jdu.
Pryč.
Teda, zatím jen.
A kočka chce, abych o ní zakopla.






Po hodině a půl solo crazy dance jsem pryč z pryč a byl to dlouhej sen.

Kurí

Crystalred trip

●rozcestník→Vyrob a daruj [#dracula #dragon]

Solo Kurí
~<Bongo Bong od Manu Chao>~

Lucanus cervus

Lezení (na) brouka