me

me lookin' like strange creature

Their

Nobody listens to me,
when I got real.
If someone disagree,
it could be dream.
If someone penetrates to
the part of me,
I'm in fire in igloo,
I love my world and where is...
He's alone at his home,
M. walks to cinema,
where I could go?
Cine's in my etera.
My eye feels some breath,
my foot stays at M.
I say I believe
in love with both them.

Freedom

Like I'm still alive,
like I have some for pray.
Like I wear Porno clothes,
this could be some what to loose.

Loose like I'm free creature,
I'm possible if only I want to,
All mysteries will come true now,
Like I'm happy for all I write...

Today shower,
today minds
were some feeling
with music wibes.

Could I tell you,
if you are for
some trip to bed,
under flower and no.

You hold my hand
and touch the skin,
I don't pretend,
I know you're real.

At last we don't stop ourselves feel,
I send you feeling,
that is real.
Drops on the floor up aquarium,
ginger fish says:
It's secret freedom!

There's looking strange at home. It's not mine like nothing, but there're things whats I saw before. It's like in the song Alt.End by The Cure. This is something like practise for life-real. 
I believe that everyone has his/her Guy. 
That's free and in freedom only for feeling you're not alone.

Show in show

You can make a question what I showed in that show...

MERCYiLESS 22.10. LIVE

Big thanks to Kristýna Trochtová for photos
more photos here: http://mercyiless.blogspot.cz/

REC0RDED S0NG WiTCH:
https://www.youtube.com/watch?v=_HLZ_675OOw

& BIG THANKS to everyone who came and was listening to!
I'm so glad I can do this here & now.

Autumn 10/13

All these fantastic photos were taken by Jane (https://www.facebook.com/pages/Janephotography/201802829998996?fref=ts)

Thanks!

Láska a pravdivost

Pro kousek vlídnému slova je jednomu daleko.

Druhému až příliš blízko, ale nehne ani jedním prstem, natož, aby ušel půlku té cesty.

Třetí by si vlídné slovo přál.

A čtvrtý bude ten, kdo se bude potácet se spisovatelem hledat nejhlubší smysl všeho - Lásku.

Obchodujeme se vším. Dělání (peníze) za střechu a teplo, či slámku ve sladké Coca-Cole, která si kdysi mohla podat malíček s listy africké rostliny Coca. Teď ani nehet. Chceme totiž obchodovat i s láskou. Chceme nemožné zachytit jako možné a navenek se tváříme, že bojujeme prostředky, které nám byli shůry dány. Co když ale žádné shůry neexistuje? Co když existuje jen obraz lidské skutečnosti, jakožto výtvor v našich hlavách, kterému přikládáme hmotnou důležitost, na kterou je třeba se těšit či ji mít rád? Svět v našich hlavičkách se vzdaluje tomu, co žije za okny. Žije, protože dýchá. Hýří všemi barvami, skoro až nelze popřít skutečnost, když se zdá, že dýchá. Nazveme to a cítíme.

A s citem se dá říci, že s citem obchodovat nelze. Nekoupím si krásný pocit. Koupím si jen prostředky, jak se tomu citu přiblížit.

Cpou nám pod nohy věci, jimiž se duševně nelze obohatit. Lze je jen zkonzumovat jako vyžvýkanou žvýkačku. Reklama jako navoněná mrtvola s přídomkem "Vládnu dnešní době!" Sláva. Věci jako lidi, lidi jako věci alias "Staňte se stroji, budete námi žádaní."

Ale lidi se dovedou zamyslet nad tím, proč době vládnou obchodníci a obchodníci se dovedou zamyslet nad tím, proč jí vládnou. Jádro je láska. Lidský druh spojuje potřeba párovat se, vytvářet společenství a vzájemně se protkávat jako nitě - být šťastni.

Škoda tedy, že na místě, na kterém žiji, je navenek tak chladno a přitom hmatatelné teplo lidských těl v prostoru kolem, když stojím prokřehlá zimou na zastávce a v tu chvíli kolem projíždí umělý bílý chrup zasazený do plných rtů vyzývavě vypadajícího obličeje mladé dívky a divili byste se, nesnaží se popsat nádherně podivuhodný výtvor přírody, snaží se vykreslit v nádherných barvách suchou konstrukci vyšminkovaného výrobku, abychom na tu reklamní dobu nezapomněli. A to ve mě zanechá pocit na pováženou, prokřehlá anonymitou se ploužím do vyhřátého hnízdečka sdílet své pocity. A třeba i v češtině.

Ať žije láska!

A nezapomeňte shlédnout nový filmový počin Kameňák IV. Pravda a láska vítězí.

GUITAR sexuality

                      Photo by SM

                      Photo by SM

KLÍČ

KLÍČ

Utíkala jsem sama chodbou vedoucí přímo ze sálu někde k záchodům. V tom temnu se mi až nechtělo věřit, že jsem stále na nohou, dokud mi opravdu něco nezaklínilo cestu. Spadla jsem na kolena a dlaněmi se zvedla ze špinavé země tak rychle, jak to šlo, a zmizela za dveřmi toalety. Dveře se za mnou zabouchly rychlostí blesku a po rachotu od podia zbyly jenom dozvuky, které se sem nepřetržitě nesly. Tak příjemně se mi točila hlava, že mi bylo dočista jedno, že kolem mě chodí muži a před zrcadlem jsem si spokojeně myla ruce. Zkoumala jsem v zrcadle svůj obličej zespoda a jak se tak otáčela, osušila si ruce o kus látky. Ze dveří jsem vyletěla stejně rychle, jako tam, akorát, že mnou byl někdo brutálně sražen. Asi nějaký chudák nebo tak…

„Ty nemáš oči? Nemůžeš se dívat na cestu?“ zaburácel vskutku jinak sympatický mužský hlas.

„Jé, nejsi to ty, cos tam před chvilkou šaškoval na tom podiu za tím Dý-dý džej pultem či co to…“ házím oči a poklepávám prsty na hruď drobného potetovaného kšiltovkáče. „Ne, počkat, ono to furt hraje!“ přikrčím se a zadržuju další osobu. „Tomu už se podařilo utéct, víš?“ nasávám vůni krku někoho jiného. „Čert to vem!“

Plachtím si cestou zpátky do sálu a hups! Patero kluků na scéně oblečených v černo-červených uniformách hrající to, co všichni známe.

„O-ou!“ řvu s davem a skáču, co to jde.

Ono už to totiž tak dlouho nejde. Ovinu si svůj zrzavý cop kolem ramen a jdu navštívit toalety znovu, tentokráte už ne před koncertem, ale po. Ano, tak rychle to skončilo. Opravdu jsem měla pocit, jakoby kolem prosvištěl energetický hurikán a nasál mě do svého středu. Tak paralyzovaná jsem stála a opírala se o útulnou stěnu tmavě červené barvy za rohem vedle dveří na záchod.

„Chceš si čuchnout?“ prošel nějaký frajírek se sepjatou pěstí a cpal mi ji k nosu. Naštěstí svůj zájem soustředil zjevně někam jinam, protože jak se objevil, tak se zase ztratil.

„Není to Víťa?“ zaslechlo jedno z mých paralyzovaných uší o kousek dál z nějakých dívčích zmalovaných úst. Zase jedna třešnička… Fanynky. O chvíli se z kousku medu stal roj vos a má řehtavost nemohla jít stranou. Ale trošku mi ho líto bylo, trošku.

„Postav se vedle tý potetovaný krávy, třeba na řadu přijdem.“ zaslechlo druhé z mých paralyzovaných uší a pomalu začínalo dávat pokyn mozku, ať zvedne pravou ruku a uštědří majiteli hlasu jednu bezzubovku. Ale stalo se něco, co mozek nezamýšlel. Majitel hlasu byl také majitel té hrudi, po které se mé prsty projížděly. A tak jsem se k němu přisunula dřív, než se stihl zabouchnout na záchod.

„Slečno, značka pro pány.“ upozornily mě ústa nějakého staršího pána s plážovou košilí.

„Oni tu mají značky?“ udivila jsem se a s otevřenou pusou si to konečně štrádovala tam, kde předtím. Na pány označkovaný záchod. Hned za dveřmi u umyvadla se na mě nalepil nějaký páchnoucí ožrala a dýchnul mi na tvář. „Slečno, jste tu špatně. Jste v nesnázích, jako kráska v nesnázích, to je kráska v nes…ííích…pčíík.“ Na(ne)štěstí se mu udělalo špatně a poblil odpadkový koš přede mnou. Připomínala jsem si důvod, proč tady chodím. Dveře od kabinky bouchly, až se kus plastu otřásl a já konečně po dosednutí pocítila úlevu. Při zapínání kalhot mi vypadly s hlasitým cinknutím klíče, protože na záchodě bylo tak nějak ticho. Všechen hluk se teď soustředil na „med“ tam za dveřmi. Klíče mě donutily se ohnout, takže mě zarazilo, co vidím. Z vedlejší kabinky se ozývaly vzrušující zvuky a ani pohled nebyl o nic horší. Muchlovali se tam dva kluci. Jeden – tmavovlasý k sobě mačkal kluka s modrými vlasy.

„Páááni.“ ujelo mi. Oba se zarazili a přestali se líbat. Plácla jsem se rukou přes pusu a v tom momentě mi na odporně špinavou vykachlíčkovanou podlahu spadl konec copu. V tom samém momentě jsem se narovnala, vzala za kliku a vmžiku byla venku z toalet až za značkou.

Nebylo zbytí, peníze došly, alkohol vyprchával, krabička bez zeleně… Ale ta poloviční rulička v mé kapse by se mohla hodit. Sedla jsem si do pohodlného křesla vedle toalet a zahleděla se do dálky na lidi. Ubývalo jich a med si konečně mohl přihnout na svůj osobní prostor. Obracel do sebe panáky na baru jedna báseň a zahleděl se směrem k toaletám, tedy vlastně ke mně. Po chvíli se tím směrem skutečně vydal. Přiblížil se a spravil si mírně vygajdané černé rifle, které na jeho tenké nohy sotva padly. (…Hlavně, ať jsi zdravý a šťastný, pomyslela jsem si...) Zastavil svou klátivou chůzi a zapálil si cigaretu. Místo aby ji kouřil ve stoje, ohnul se a kouřil ji hlavou dolů. Obrátila jsem hlavu svou a sledovala, co bude dál. Asi něco hledá, pomyslela jsem si. Ono mu totiž nejspíš něco spadlo. Rozpálila jsem svůj konec ruličky a vydechla voňavý kouř do prostoru. Zachytily to jeho radary a otočil blonďatou hlavu. Našpulila jsem rty a vydechla zbytek. Asi se mu nahrnula krev do hlavy a neviděl, protože se otočil ke zdi a to úplně špatně, takže se praštil do zdi, až mi ho bylo líto, tak jsem se konečně zvedla a otočila hlavu vzhůru nohama k jeho obličeji a vykouzlila úsměv. 

„Ahoj.“ …a nabídla mu ten nezapálený konec vytažený rovnou z mojí pusy.

„Né, né, díky.“ odpověděl a zapáleně zakroutil hlavou. Upřel pohled zoufale na zem a nechal povadnout všechny mimické svaly.

„Ty něco hledáš, že?“ zeptala jsem se sladce. „Ne!“ vybafla jsem, až sebou cukl. „Tobě tu něco spadlo…“ přikývla jsem s psíma očima ála Ty chudinko. Ale s dobrým úmyslem.

Vypadá to, že se probral z nevšímavé extáze a věnuje mi pohled doprovázený pokornou řečí. „Já jsem tu někde ztratil klíče.“

Ha! Bingo!

„Pomůžu ti!“ přizvala jsem se vesele do hry Na lezenou, aneb kdo bude mít větší díry na kolenou a bude chrastit kovem, vyhrává, a klekla si na všechny čtyři. Zalezla jsem za něj ke dveřím na označkované toalety a hmatala naslepo po tmě kovovej svazek. Místo toho jsem se rýpala v chuchvalcích prachu a kouskách z podrážek obuvi návštěvníků. „Kolik klíčů je ztracených?“

„Všechny.“

„Jé aha, tys je neztrácel po jednom? Z opasku?“

„Z toho jsem je právě ztratil.“

Jako by mě to překvapovalo. Karabinka + poutko, skvělá to věc…

Jedna otočka doprava, jedna doleva, jeden šláp dozadu a měkká to věc na mém pozadí. „Jé, ty tam máš hlavu? Promíň.“

„To je dobrý.“ odpustí mi mou trefu, což mě vůbec nebere. Spíš bych ho chtěla ještě slyšet. Zpívat nebo mluvit…ale co klíč?

„Mám je! Díky za pomoc.“ zvolá a během momentu se chystá nenávratně zmizet. Nechci mu nastavit nohu, ale…

„Juchů, promiň. Kde byly? Můžu hádat? Jsem skoro střízlivá, takže třeba… v tvé kapse?“ zvednu se země, oprašuju si dlaně o sebe a dívám se mu nepřetržitě, ale pěkně do očí.

„Budeš se divit, ale ano.“ odpoví překvapivě.

„Hmm, trefa. Takže…jdem to oslavit, když jsme si tak skvěle zalezli a vytřeli?“ uplatňuju metodu pokus-omyl, nemám žádné peníze a jen cením veselím zuby. Nabídnu se, že mu ze zad oberu chuchvalce prachu, které se tam neměly jak dostat (opravdu se tam nedostaly) a on souhlasí. To je sen! Je to sen, protože, když se otočí, není to on, ale nějaký přitroublý pajdulák bez panenky Barbie.

Ne, počkat, to není sen. Ta panenka Barbie jsem já a on skutečně vypadá jak ken. Blonďatý, boží, rozcuchaný a roztomilý ken. Nedokážu si pomoct natolik, že se k němu natáhnu, rozpřáhnu ruce a co nejtěsněji ho obejmu. A mám klíč <3

Show must go on...

..in TV with me & MERCYiLESS
http://www.mesto-bohumin.cz/cz/zpravodajstvi/videoarchiv/3065-bonotfest-bohuminsky-notovy-festival.html

Today: show

There's a link for more information about...
http://mercyiless.blogspot.cz/

TODAY MERCYILESS LIVE IN BOHUMIN.!

Come on everybody and show us how it has look really show.!

Yo-Landi Vi$$er looking

Don't be scared.

This isn't real.
I'm only in love with incredible strange music by Die Antwoord.

..in nature too..

mercyiless

New offer

I am here again. After long long time of living my way without computer only with colours of life.
Read this and think about it:


!WARNING!
Band MERCYILESS is searching..
..for bassguitarist (can play guitar too - it's better)
caused by someone wants to see us in the end of August..

There're two conditions..
..Want to play and have an instrument.


Write me or here: http://mercyiless.blogspot.cz/
                           https://www.facebook.com/pages/MERCYILESS/130715553624552?ref=hl




I am looking forward to you.!

Straight behaviour

Just a gig again..

We can see each other here:

More info here: http://mercyiless.blogspot.cz/

I like singing when you're listening to... By the way, this gig is mine event, so I'd want to make everyone exciting and fascinate. Lots of the best feelings sometimes are from the small experience or in a piece of glass could be all beauty what is in the window.
Come and see.

Only for... writing

When you're writing, you gradually hand over your soul. At least you hide it into skein what you give in position to look on it for a pen and paper. Writing has own tax like another type of actions. But this is only on you if you want to pay it. Hurtfullnes of your hand could be nothing against the feeling of balance and the cure of minds in. Suddenly you haven't fhe another possibility to lock youself between a paper and a pen. Fantasy is waking up for senses of life and you have feeling that everything is only feeling what you can feel - win or loose, and the emotions in your head are yours and yours only. You put your palm and start to catch a rainwater what traveled by the cycle of nature and while you hear burbeling of waterfall and calm of flowing brook there, the water was in time for all colours of your own actual emotions, like a chain. All kind of colours are in each other bellow and estrange from each other. It's never ending bable like possibilities and it depend only on us how we will be feeling ain one moment, cause we are different... But we aren't robots, that's why we sometimes go wrong, only if we want to try, and for this could be helpful the writing. When happy voice in us makes a sound, we catch its desire and intesity too and as a tape we imagine the paper. Then it only wants to record. When I'm opening my soul, I' mean my or from someone else and I love feeling of fusion. It's like a firework of tastes of apple in tongue, like a singing songs from birds in the evening's shadow and like a moisturiser touch the hot water on cold skin... Fusion is when words runny on a tongue like a honey, when the sentences make them real and never-end interwievs whats go from our hearts. And this is writing too. The writing of our time and own future or it's more pied - common. Writing doesn't only give, it takes too. It takes out an energy what coul be suitable for whatever... For example to minds suitable for writing.

Feeling of the loosing

In the first moment you have something in your hand, in the second moment you have only feeling of loosing.
You ask yourself what/who you lost and then you have a new feeling: No energy for something to do.
Let's stay straight and honest:  
Did you own anywhen anything? We can not own people, things, anything. And special punchline of this article is comming now.
People wants to own the other people simultanelously people wants to be "private property" from someone else, because they are lazy to make their own "life path" and go on that. Be careful on this lifestyle disease.
But people can and want to share. All beautiful faces can "fly" from the first moment they cry, to the second moment - smile. Misunderstanding is reason of loosing. People isn't what they truly are. 
Be guiding light what you are from the start and don't forget to communicate with the each other.

Roller-skate collection

Photos by SM
2013

Šátkař

Ten den mi nic moc neříkal. 

Po matice, otrávené hodině, následovalo Ivt. S touhle hodinou jsem byla ochotná se ztotožnit. 

Brouzdala jsem po netu a zakotvila na osobnostech.cz. Nějaký ten pátek jsem už poslouchala tu skupinu, tak jsem zabrouzdala na profily nejprve bubeníka a pak zpěváka. Nedalo mi to a začala jsem si pročítat diskuze pod jejich jmény. Nejprve Tobiáše. Všemožné komentáře, které vesměs řešily to samé – jestli má nebo nemá holku, a kdo to je. Nebyla nouze ani o nadávky, předvádění a dohady. 

Dokonale mi to zlepšilo náladu a vykouzlilo úsměv na tváři. Došlo to až k tomu, že jsem se schovávala za monitor a chrčela smíchy. Samozřejmě, co nejméně nápadně to šlo. Tok mé zábavy přerušil zvonek. 

Dobrá nálada mi vydržela až do konce školy. 

Jediná směšná historka mě v hlavě mlátila smíchy, i když jsem kráčela po ulici: Holka s kamarádkou šly po ulici, taktéž jak teď já, a jedna z nich zahlédla Sama. Zařvala jeho jméno, až se všichni zlekli, ten chudák se otočil, a ona se schovala za svou kamarádku. Fakt super. 

Zabývala jsem se myšlenkou, co bych dělala já, kdybych někoho z kluků potkala. Postavila jsem se do fronty k automatu na lístky a rozhlédla se. Hlava i oči se mi zasekly v momentě, kdy ulpěly na klukovi z masa a kostí, který byl na chlup podobný Samovi. Stál přímo za mnou a škrábal se v blonďaté rozcuchané hřívě. Horečně jsem se otočila dopředu a zpotily se mi dlaně. K uchu mi dorazil jeho hlas. Mluvil s někým přes telefon. Mám ráda jeho hlas, ačkoliv už ho mám naposlouchaný. Ale tohle není zpěv…

„E-ehm, slečno?“ otočím se zostra, když zaregistruju, že na mě někdo mluví. Dívám se do očí Samovi a za ním majiteli hlasu. „Jste na řadě.“ vyjde z úst blonďatého (!) boha (!!!).

„Jo, hm, pardon.“ omluvím se spěšně a čelem se otočím k automatu.

„Slečno, nevadí vám, že mi to za chvíli ujede? Ještě pomaleji by to nešlo?!“ ozve se ze zadní části fronty mužský hlas. „Kráva jedna.“ dodá.

„Co-cože? Prosím? Kvůli tomu, že zdržuju ve frontě, mě ještě nemusíte nazývat krávou. Nebo snad vypadám, že mi z pusy trčí obilí??“ ohradím se s dostatečnou hlasitostí a přitom ryju do automatu, jelikož se zrovna teď rozhodne seknout.

„Co jsi to říkala?“ stane vedle mě nějaký zhruba stejně vysoký chlap s šátkem oblečený do tmavého kabátu. Ignoruju jej, jelikož taky nemám času nazbyt. Přiblíží se ale tak, že z části zakrývá automat. Chce mě chytit za ruku.

„Sam-“ už, už mám na jazyku a úzkostně se ohlédnu za sebe. Sam je pryč. Vysmeknu se chlapovi a ostatní lidi se přidávají. Naštěstí. Začnou se handrkovat navzájem a chlap s šátkem je na ráně. Vykašlu se na jízdenku a horečně se rozhlédnu. Nabírám směr pryč na jakoukoli světovou stranu. V tom si všimnu Sama. Kráčí – spíš utíká, a za ním se táhne hlouček holek ve věku asi třináct až patnáct let. Když mi bylo 15…

Na hrudi mě už nesvírá strach z šátkaře, spíš si připadám jak svázaná. Zahlédnu přijíždějící autobus. Vydám se k němu, dám se do běhu, až tak tak naběhnu dovnitř. Polapím tyčku, až skoro spadnu a někoho chytnu za ruku. Otočím se s omluvou na jazyku, ale setkám se se strachuplným pohledem blonďatého boha. Tak jsme v tom oba. Díky Bohu.

All rights reserved. Katie napsala.

2013

Well...

Spring comes again and I show myself to the world more and more. I try to go to school glad, but it isn't easy. I wanna to lay on lawn and catch the sun, propably get red with my light "ginger" skin. Well, my computer is disfunction and I don't want really to repair it. I write here in a strange acommodation from my friend' flat.
I'd like to say you hello and have a delicious time  = )

Magnetic glasses

Pretty, nice, warm feeling is to see the World over the true glasses.

Different dreams

Everyone has different dreams.
I'm feeling sad and little bit angry now, that's why I'm writing. It's caused by one reason and I'm glad to know it.

Just a look on a social page of classroom and quickly read last post. Classmates have written about someone changed the name of network's address. The 'new name' is a bit stupid..and funny too. Teachers will see it in delivered messages - it's making the troubles to some classmates. There have been lots of comments from a few people. Someone with having the different dreams from the start sitting in the class wearing the green glasses and green (like a spring's grass) cloak, read some and get feel a bit angry. I call her Girl in the red. She found some unsightly suspicious about someone strange wearing the green glasses and green cloak.
Girl in the red asked herself why she is interested by someone having a different notion about her caused of she's having another unique personality like each other?
There's no answer by words.. It could be I.

The photo will give yesterday... I'm so tired. Good night.

(Not) enough time

The time is long when I want it's so long to be.
Why I decide write about it first in english this way?
'Caused by feeling gave worst mark from Math today than I though it will be.

Some of you maybe thinks it's hard to study in language gymnasium. Yes and no. Sometimes I need only listen in lessons without being scared before exam, I'm sure to do it. But sometimes (exactly in Math) it's little piece what I think it will be sufficient. No now.
That's a reason why I'm unhappy this quiet morning.
With seeing a long time to the end of the school I am happy, but the next day and until all will be, I won't. Maybe it's piece of me, piece of my fantasy to see somethings another than they are. I mean that something'll miss without prints. Two bad marks won't.
I decided to write in english, caused by trying if I could to express my feelings this way. It's not consideration about social topics, it's my consideration about me.
Last year I dependet on some mystic or magical things whats will solve all my problems.
Now I don't.
That't why I want to make it real good.

Ships in relations

Život je jako lodička na moři. Něčí ztroskotá velmi brzy, něčí dopluje až za obzor. O ztroskotaných lodích polemizovat nechci. Píšu, kvůli těm plujícím.

Toto je vůbec první článek čistě v mém rodném jazyce, tedy v češtině.

Tak tedy, každý z nás má svou lodičku získanou narozením. Od ranného věku byla směrována blízkými, později třeba kamarády, či autoritami. Záleží na každém z nás, jak blízko si k sobě ostatní lodičky pouštíme. Někdo si udržuje patrný odstup kvůli špatným zkušenostem, někdo patrnou vřelost navzdory nebezpečí vzniku lodní díry. Na někoho permanentně prší, jiného prohání vichřice, to je ale jen příroda a její přirozený proces. 

Proč máme všichni tak v oblibě přírodu? 

Protože je v nás, jsme jí součástí. U přírody ale nefunguje žádná jistota. Chceme si být v životě jistí, proto už od kolébky posloucháme rodiče, studujeme různé školy, pracujeme...  To nám ale nezajistí štěstí, za kterým se se vší bezhlavostí ženeme. Nepomůže dokonce ani to, když zdánlivě dosáhneme 'toho, co jsme vždycky chtěli'. Dávám to do uvozovek, protože je to v podstatě nemožné. Nefunguje dokonce ani rovnice jistota rovná se štěstí. To, že jste vždycky chtěli mít děti a teď jste si je pořídili, neznamená, že budete do konce života šťastní. V jistém smyslu to váš život obohatí, ale prchavě... 

Proto se upínáme k přírodě a snažíme se rozřešit co nejvíce jejích tajemství, třeba pomocí věd. Samotné tajemství ale spočívá právě v tom nevyřešitelném. To je totiž jediná jistota, která vlastně sama o sobě ani jistotou není, protože i na to, co jsme se domnívali, že se nikdy nepřijde, se přece jenom časem přijde, aspoň z části, když ne úplně. Vzhledem ke složitosti této věty přikládám příklad: Zajímá nás smrt, co je potom. Máme to (ne)štěstí, že si prožijeme klinickou smrt a šup! Tajemství z části vyřešeno (aspoň z pohledu jedince). Takže jediná možnost, jak dosáhnout pomíjivého štěstí a aspoň na okamžik ho uchopit (cítit) je kontakt s ostatními loděmi.

Dotek přírody

Kolem pluje spousta lodí, o kterých víme, ale i nevíme. Proplouvají těsně kolem nás a my si jich ani nevšimneme. Buď je nechceme vidět, opředeni a obrněni předsudky, pomluvami, či vlastní otupělostí nebo díky četným poškozením lodní konstrukce. Dopředu nikdy nevíme, na jaké vedení narazíme, tak se různě obeplouváme, a teprve až usoudíme, že jsme se obepluli z dostatečné vzdálenosti a dostatečněkrát, odvážíme se hodit lano. Tohle je první skutečný a zároveň jeden z nejrizikovějších kroků dopředu. Pokud i na naší lodi přistane lano, byl to krok správný. Aspoň minimálně, ale byl. Dále následuje nahazování dalších lan, vzájemná správa lodí a o společném plavení už tu psát nemusím. Na to každý, kdo se dočetl až sem, přišel sám. 

A tady jsem se taky chtěla dostat. Symbolismu však ještě neubyde.

Zdroj: Google

Když už jsme v poznávání dospěli až sem, je třeba zdůraznit, že jsme to my, kdo ovlivňuje mořské proudy. Konkrétně, v našem státě a době, ve které žijeme, se o to snaží vláda. Ta však ani neprošla osvícením, ani detektory lži, takže zbývá pevně držet kormidlo a dávat si veliký pozor na to, kam se ubíráme. Není totiž nic horšího, než nechat se bezhlavě unášet proudem. Je to možná pohodlné, ale na moři (v životě) o pohodlnost nejde. Jde o to nést odpovědnost. Největší úskalí je si toho nevšimnout, protože i nevšímavost je naše chyba! Tak nám to předkládá postmoderna a 'většinový' náhled a tvoření hierarchistických pravidel. Dnes platí: "Každý svýho štěstí strůjce." A to bohužel i v neštěstí. Stále převažují lodě se značnými trhlinami, či proděravělými plachtami, takže je třeba hledat štěstí a přírodu jinde. Nestačí obklopovat se v pohodlí domova květinami, dřevěným nábytkem a všemožnými variacemi hry na přírodu. Je to jako hra na schovávanou, akorát ve značné přesile. Přírodu si nemůžeme pomanit žádným způsobem. Ani jí rozkolíkovat a zaškatulkovat, jak mají mnozí z nás dnes v oblibě. Nevyzrajeme na ní. Můžeme se jí ale otevřít a to tak, že se oprostíme od všech předsudků, přiznáme si vlastní nedůležitost a přemýšlíme. Nezabýváme se sebelítostí ani pochybnostmi. Zkusíme se 'otevřít'. A první odměna ze strany přírody je patrná a dokonce nezbytná!

Omílaná ve všech ztělesněních lidské kreativity, uctívaná a jedinná přeživší už od té doby, co se na obzoru objevily první lodičky. Láska.

S kůží na trh

Když už jsme poznali největší tajemství lidstva, přirozeně by měla vyvstanout otázka: "Proč je spousta věcí tak složitá, když stačí jediný 'laskavý' přístup a vše by mělo jít samo?" 

Každá loď má jiný výhled, v tom spočívá další překážka. Když to shrnu, představy a realita se od sebe mohou značně lišit. Proto je tak těžké najít vzájemně blížící se pohledy na svět. Spousta lodí zdánlivě plují, přitom se ale jen otáčejí na místě a ze zrezivělého kormidla jim prská stejně zrezivělá voda, která prosakuje zboku. S takovou fasádou se těžko hledá. Ono se ani hledat nechce. Tohle nemůže přirozeně vydržet, proto se vytváří další rezivějící díra a tak to jde pořád dál, dokud se zašlým kormidlem zase nezačne řídit. Do té doby promlouvá příroda, aby se to vůbec stalo. V praxi to znamená naběhnout si, či dokonce spustit nějaké psychické onemocnění. Nic nevzniká bez příčiny, jen je možné, že ji někdy nevidíme. Takovýto problém zakryjou plachty, ale vyvstane na povrch při společném zakotvení. Pak už je jen na nás, zda poplujeme s tíhou způsobenou odhalením utrženého lanka u kormidla a budeme tak riskovat vlastní poškození lodi.

Postmoderna vytváří divně propletený svět na pomezí fantazie a reality. Globalizací se dosáhlo mnohého. Uvedu to na příkladu této stále popularizované panenky. Jakmile jsme si ji mohli u nás v malé zapadlé zemi prohlédnout zblízka na pultech hračkářství a přinést za velké peníze domů, získala pro nás najednou jiný rozměr. Už to nebyla ta nedosažitelná Barbie, která je k dostání pouze na druhém konci světa. Najednou jsme poznali 'ten' pocit. Ano, pomíjivý pocit štěstí, který nás někam posunul - k další tužbě. Měli jsme ji doma, mohli jsme ji obdivovat ve dne, v noci. Dotáhli jsme to dokonce tak daleko, že ji někteří začali považovat za jakýsi symbol krásy a podle toho taky začali konat, což je jen vysvětlení první věty pod tímto obrázkem. Dnes se nám vzdaluje jakési povědomí o tom, co je 'správně' a co už je 'za hranicemi'. Tím to je, posunuli jsme hranice.

A jak se v tom orientovat? Návod na plavbu/život neexistuje. Stačí poslouchat, naslouchat přírodě. Věřit a neztrácet naději, poslouchat vlastní potlačené instinkty (nemyslím doslovně, neskákejte za jízdy z tramvaje jen proto, že přeskočila jiskra) a příliš se nebránit.

...bránit se něčemu jenom kvůli strachu, že přijde strach navzdory pěknému, které bude, když to přijmete je stejný nesmysl jako dobrovolně potápět svoji loď. Neexistuje větší zbabělost. Tak se nepotápějme dobrovolně, ale radši možnost svobodné volby využijme, ne promrhejme.

Clarinet

I can't play it well, but I tried something when I could. Thanks my friend.

Collage

feelings.. Do you know?
I've just listened some song. (I don't know why, but it crossed me one sentence in German: Er spielt das Klavier hier.) Boy with brown hair sings about thinking of some photo. There's probably some girl... She's flying away like a bird, he asked how he comes he wanna go down with her, he loves her more, than she knows...
Romantic...very. While I was listening this, made this..

The song's name is Your photo. Maybe it's reason by posting it here.
Good night.

Fear

You are the best

I'd like to tell you THANK YOU for visiting this 'public diary' and reading here. Sometimes I give here what's in my head or some memory as you know.
You are the best.! It will be almost 2000 visitors here. I appreciate it all and have to say you are the best. =)

Stay nice, kind and reflective.

Love

I.

Spring break

 Love playing a flute..

 ..with and without glasses

Croissants

I'd like to show you how I made croissants a few days ago. Well, it's not simple, but making is really fun. I made it with my grandma and sister. It spend 3 hours and while it's baking it smells nice.

Here I give photos and finally...recipe! But only in czech for now. I'll translate it late.

 Spoon for scooping a jam.

 A 'cute' little rolling pin. Sister told it's from her childhood. I like it. It's good for rolling little plates.

  My grandma makes a home-made jam with a fruit from garden. It tastes really good and it's liquid. What for I need a spoon and knife.

You can give there jam or chocolate. I like it with chocolate, but I didn't have so much it, I gave a cacao (no classical. Sweet cacao, in czech 'Granko').

 Croissants must stay 30 minutes in the air before baking.

 I like my face in this photo =)

 Hot croissants are complete.

Sorry for a quality of this photo, but I haven't time to take this better.

...and here is a recipe in czech. Thanks to a magazine.

 Bon apetit!