"To není možný."
"Všechno je."
Pyramidy se zostřují a všechno je rázem světlejší.
Pnoucí ruce se zastavují a setrvávají na dřevěné desce stolu. "Otevři sé..." zavlní se plný rty.
A počítač né, má svůj pohled na věc.
Pusa se zakřenila a v očích svitlo láskyplné teplo.
Je tady.
Zhluboka se nadechla, aby vyrovnala tvořící výbuchy energie na hrudi a bzučení překvapilo ji směle.
Hlavou uhnula doleva, doprava a křidélka hmyzího tělíčka se vznesla výš.
"Bazalka, včelka, kořalka."
Zahálela pohledem na matici.
"Hm, trávím večer s plochou osmičkou." zasmála se.
V nekonečnu se lekla malá myšička, co utíkala v kovovým kole ve zlaté kleci.
Ona sama se na to zadívala a pomyslela na zrcadlo. Mezi mřížemi byla mezera.
Odhodlaná poznat se zvedla z rozlámaného gauče. "Hmm..." těšila se na pohled na gauč ve zkušebně.
Svíčka se rozhořela a plamen zasvítil vysoko ve tmě.
"Bzzz" Proletěl jí kolem hlavy.
"Tak ty jsi včelka..."
Vykročila směle pro deník, najednou vzpomněla si, jak trefný toto může být.
Barvu svou neukázala. Jen po nocích tiše psala. Tajně srdcem malovala světy nový zrcadlový.
Má radost, že tu může být.
Šla si přece pro deník.
Četla řádky očima, kočička uvelebila se jí do klína. A pohledu se dočkala.
Na zpocenou dlaň včelka usedla.
"Ještě, že tu je pořádek." zamektal.
"Tobě se chce spát, že?"
"No, když vidím tu fotku..." ztišil hlas.
"Tak jo, kterej křeček se teď napil?"
Usnul. Odešel. Neumřel. Zvedl se z gauče a odkráčel.
"Světlej křeček, že jo" řekla.
Světlem svíčky se křidélka mihotala a ústa cosi vykládala.
"Bzzz"
Ústa rudou barvu chytla. "Uííí..."
Teplo, světlo, barvu nitra.
Včelka blíž přilétávala,
"...bíí."
"...bíí."
Už nebude nikdy sama.
