neděle 24. července 2016
pátek 15. července 2016
Lap-cool
Vidina svobody, ať uděláš cokoli, je ostrá. Terč na šipky se necuká. Ba nemá ani mžitky. Toto není záruka. Nic není napořád, život nemá jízdní řád. A vlasy mi voní jarem, v tom většinou kolem plavem. Je čas jít dál, o kus líp. Vodou brouzdat, víc se poznat, k činům doznat. Ztraceným časem pláž vnímat smím. Anebo s ním. Sním. Jsem nádoba, tvoje dcera, mé vědomí není třeba. Stačí to tvé, o kus dýl. Sleduje mě, to já vím. Taky se směju, tým za týl. A bude třeba přizývat se, kdo koho podá? Živé maso víc, než míň. Sázet v nadsázce svůj humor i v lásce. Laskat lísku citem svým. Skládat, to je víc, než míň. Myslím si kmitem zářícím...
Jedna rada - to se předá. Vyhoďte televizi, překáží mnohé vizi. Vyhoďte Katyinu, radí bez profilů mezi lidmi, tudíž se prodává zdarma za cenu lichvy.
Lapeni v těle, vadí, že vás tak prezentuji na scéně? Obrazy zmizí, těla jsou ryzí. Každé je sémě, co stíhá Země zasít, tvé "ze mě" - to je tvůj klid. Já vám i děkuji, že mám kam jít. A že si můžu vybrat. Nebude nikdo mě na stroj natahovat a zapínat. Bude jen nad počasím oči přivírat. Každý, kdo má mě rád, kdo se nebojí zaříkat a né nad sebou naříkat. Čas jede dopředu, sednu si na scénu a řiď... Bude mi vždy líp. Ulevím těm, pro které předu, ostatním nic neprovedu. Budu tančit víc, než míň. Svobodně můj mele mlýn.
Lapeni v těle, vadí, že vás tak prezentuji na scéně? Obrazy zmizí, těla jsou ryzí. Každé je sémě, co stíhá Země zasít, tvé "ze mě" - to je tvůj klid. Já vám i děkuji, že mám kam jít. A že si můžu vybrat. Nebude nikdo mě na stroj natahovat a zapínat. Bude jen nad počasím oči přivírat. Každý, kdo má mě rád, kdo se nebojí zaříkat a né nad sebou naříkat. Čas jede dopředu, sednu si na scénu a řiď... Bude mi vždy líp. Ulevím těm, pro které předu, ostatním nic neprovedu. Budu tančit víc, než míň. Svobodně můj mele mlýn.
pátek 3. června 2016
pátek 20. května 2016
čtvrtek 19. května 2016
středa 18. května 2016
pondělí 16. května 2016
●○◎Music◎○●
Jaro Filip - Ten, čo hrával s Dežom
Krucipüsk - Balada o krasnem stewardovi
Black Country Communion - Midnight Sun
Jaro Filip - Ten, čo hrával s Dežom
Krucipüsk - Balada o krasnem stewardovi
Black Country Communion - Midnight Sun
úterý 10. května 2016
úterý 3. května 2016
neděle 1. května 2016
pondělí 25. dubna 2016
Vakuum
Jsou podobni, jako hacky klesaji. V podobe dna se ztraceji. Bez hacku svou zpoved rysuji, ztracena ve svem haji. Zelenem potaji. Vidite me na placku, rysy me na podtacku. Splynuti. Proc pisu bez hacku? Protoze je to potaji. Vitam vas ve svete, co ostatni neznaji.
Chci podekovat za splynuti, krasne, nejkrasnejsi. Rada se tetelim blahem, kdyz dopredu neb dozadu plavem. Laska ma je kamen, vhod ji s klidem do kamen. Rozhori se plamen, drivi z lesa neberem. Jen susim nohy potaji, at me neznaji. Mou vzdusnou dusi ponorenou hluboko v busi. Poust me davno omrzela, uz nejsem mala, vsak stale tusim, ze mam vas rada, at jste slepi nebo hlusi. Jste lide a to vam slusi.
Slysim hlasy, co maj pravdu driv, nez tusim. Davaj silu vsem dusim. Kolem ramen cerna stuha, domenka nic neznamena. Konani je svata pravda, jsi sam sebou, za to jsem rada. Patras ve me potaji a asi to poznali. Nevadi, jsem stava cela, odeznivam do ztracena. Vsaknout te mam, mas svuj klin, drz svuj zivot pevne svym mecem zaricim.
Vzkaz se jemne v tichu preda a ty ctes si do ztracena. Tvoris svuj svet, ostatni, jsi jen ty, nic vic neni. Vnimas, tepes, ryska ostra, je tva, tak rysuj, v kamnech zvolna praska. Prikladam svuj dalsi rym, bud stasten, chci a to ja vim.
Chci podekovat za splynuti, krasne, nejkrasnejsi. Rada se tetelim blahem, kdyz dopredu neb dozadu plavem. Laska ma je kamen, vhod ji s klidem do kamen. Rozhori se plamen, drivi z lesa neberem. Jen susim nohy potaji, at me neznaji. Mou vzdusnou dusi ponorenou hluboko v busi. Poust me davno omrzela, uz nejsem mala, vsak stale tusim, ze mam vas rada, at jste slepi nebo hlusi. Jste lide a to vam slusi.
Slysim hlasy, co maj pravdu driv, nez tusim. Davaj silu vsem dusim. Kolem ramen cerna stuha, domenka nic neznamena. Konani je svata pravda, jsi sam sebou, za to jsem rada. Patras ve me potaji a asi to poznali. Nevadi, jsem stava cela, odeznivam do ztracena. Vsaknout te mam, mas svuj klin, drz svuj zivot pevne svym mecem zaricim.
Vzkaz se jemne v tichu preda a ty ctes si do ztracena. Tvoris svuj svet, ostatni, jsi jen ty, nic vic neni. Vnimas, tepes, ryska ostra, je tva, tak rysuj, v kamnech zvolna praska. Prikladam svuj dalsi rym, bud stasten, chci a to ja vim.
pondělí 11. dubna 2016
sobota 26. března 2016
sobota 19. března 2016
pátek 18. března 2016
neděle 13. března 2016
Zrcadlení
"Teplo sálá z hudby, nic neshořelo. Halí mi má ramena a černá plachta kryje stůl. Hřát potřebuji jak mořskou sůl. Stůj, chlapče, stůj. Koupíš si na ohýnek kůl? Mám rozdvojit svůj um a na dvou místech býti, neboj. Ještě jsem se nerozhodla, i tak se to dál, víte, předá. Tlak, čas, síla nedozírná, i tak vás potká venku, doma. V Plzni nebo v Ostravě, já jen píšu, né, že ne. Hříšně bude na scéně, ať na té nebo na téhle. Je mi ctí, žes' femme fatale, vzýváš děvče hledané. Na chvíli být vedle tebe, pak platit, plašit, tento rok se shledáme. Jsi mé nebe soukromé a tohle má obživa, kdo tedy s kým začíná? Je lehké brát to očima. Mám ráda tě zaživa a budu vždy tvá svítilna."
čtvrtek 10. března 2016
sobota 5. března 2016
pondělí 29. února 2016
středa 24. února 2016
pátek 12. února 2016
sobota 30. ledna 2016
(Za)mlžení
Musím se smát.
Letos mi bude dvacet a stále se nacházejí lidé, co vědí naprosto přesně, co bych si měla teď a tady počít se svým časem/životem.
Je drahý, když je ze sekáče? Kolik (mě) podpírá nohou?
Podívám se zblízka.
Není tomu tak dávno, co tahle podoba patřila lidské duši odmítající se spárovat s maskou/tělem. Možná se dnes naučí nové věci, z nás, z vás a možná, že bude brzy součinně asistovat u některéhož boku jako doprovod. Je mi až překvapením, kolik nožiček má. Nepíšu, zítra to být nemusí. Píšu, tělo se orosí, před sebou vidím kolik z vás, né asi, se propadlo, svůj život v mráz...
Pro začátek je vkusné zdůraznit, že úvaha ze mě pro mě je účinná a to jen a pouze, pokud jsme tu sami (dva). Sic je to dlouho, co jsem sama, nesděluju tajemství zdarma. Chvíle, kdy jsem (se) našla, nepominula, stále je tu sláva, hurá, zamilovaná.
V krátké chvíli všechno znova, rychlost je stezka jediná bezpečná, jak když jsem se na vlasech houpala (hlavou dolů visela) a ups, teď jsem se přiznala. Možná ovíváte hřeby břehy, však jádro žhne zde, v (mojí) zemi. Kde kontrola mysli jest?
Kdysi se mi zdálo, že vidím všude hady. Plazili se za mnou, byli na posteli. Utekla jsem k rodičům, jakože to přestane, a pak jsem sáhla na hadí kůži, a tiše vyla ne a ne. Nicméně nic nepomohlo, rozbolely prsty, až nakonec pár let na to, zatnula jsem pěsti. Nikdy nikam neutečeš, pokud nemáš štít, a já si ho nevšímala, dokud neměl chtít. Teď už ano, stejnej příběh a vysoký průvodce. Před zraky nikdy nevytanul, leč cítím ho v zásuvce. Je v mysli, doma, v každé díře, vyhledává temnotu, a to všechno jenom proto, že chtě(jí)li ho mít za notu. Oni jsou vy a já jsem on, gratuluju ke hře. Zvon.
Odkazem bedlivé moudrosti budiž projití odstavců pozpátku (elhkat en) aneb co je nahoře, nemusí býti dole neboli co funguje jednou, funguje vždy v nekonečných proměnách noci, neb tam potmě je mat, ve světle zkrat.
Letos mi bude dvacet a stále se nacházejí lidé, co vědí naprosto přesně, co bych si měla teď a tady počít se svým časem/životem.
Je drahý, když je ze sekáče? Kolik (mě) podpírá nohou?
Podívám se zblízka.
Není tomu tak dávno, co tahle podoba patřila lidské duši odmítající se spárovat s maskou/tělem. Možná se dnes naučí nové věci, z nás, z vás a možná, že bude brzy součinně asistovat u některéhož boku jako doprovod. Je mi až překvapením, kolik nožiček má. Nepíšu, zítra to být nemusí. Píšu, tělo se orosí, před sebou vidím kolik z vás, né asi, se propadlo, svůj život v mráz... Pro začátek je vkusné zdůraznit, že úvaha ze mě pro mě je účinná a to jen a pouze, pokud jsme tu sami (dva). Sic je to dlouho, co jsem sama, nesděluju tajemství zdarma. Chvíle, kdy jsem (se) našla, nepominula, stále je tu sláva, hurá, zamilovaná.
V krátké chvíli všechno znova, rychlost je stezka jediná bezpečná, jak když jsem se na vlasech houpala (hlavou dolů visela) a ups, teď jsem se přiznala. Možná ovíváte hřeby břehy, však jádro žhne zde, v (mojí) zemi. Kde kontrola mysli jest?
Kdysi se mi zdálo, že vidím všude hady. Plazili se za mnou, byli na posteli. Utekla jsem k rodičům, jakože to přestane, a pak jsem sáhla na hadí kůži, a tiše vyla ne a ne. Nicméně nic nepomohlo, rozbolely prsty, až nakonec pár let na to, zatnula jsem pěsti. Nikdy nikam neutečeš, pokud nemáš štít, a já si ho nevšímala, dokud neměl chtít. Teď už ano, stejnej příběh a vysoký průvodce. Před zraky nikdy nevytanul, leč cítím ho v zásuvce. Je v mysli, doma, v každé díře, vyhledává temnotu, a to všechno jenom proto, že chtě(jí)li ho mít za notu. Oni jsou vy a já jsem on, gratuluju ke hře. Zvon.
Odkazem bedlivé moudrosti budiž projití odstavců pozpátku (elhkat en) aneb co je nahoře, nemusí býti dole neboli co funguje jednou, funguje vždy v nekonečných proměnách noci, neb tam potmě je mat, ve světle zkrat.
pondělí 11. ledna 2016
neděle 3. ledna 2016
Ze mě IV.
"Stráže, odveďte ji!" zaprášilo se za kopyty koní, stáje prázdné, kurníky vykradeny, poslední peří slétlo shůry. Královská pokladna, co se ze dna týče, peníze vzduch nezvedají. Jen prach a špinavých rukou stopy. Do své dlouhé cigánské sukně vajíčka a za ocásek kozu. Jak ta uměla naříkat v touze zabít múzu.
"Je v dáli."
"Vydejte se za nimi, máte-li v srdci království."
Po králi nebylo ani stopy, jen mi zahřál ruce. Slyšela jsem své ledviny, a co se zad týče, malovala potají.
"Ohřejte Vaší výsosti vodu na bolavé klouby."
Jak ráda bych se proběhla mezi lány, louky orosila, spolu mraky jsme směrovali, slábne síla. Štěnice na úprku.
"Je libo Vaší výsosti lektvary?" ohnula hřbet stará čarodějnice. "Nesmutněte, jste skoro v cíli."
"Království je ohroženo."
"Psst." položila jí prst na rty, jako když planeta zvedne vlny a spláchne část pevniny. "Když jste byla malá a já si s vámi hrála, byla jsem i muž potají."
"Jenže teď zná mé tajemství."
"Vždy svítí světlo do tmy."
Když nesdílím, nežiju. Když neslídím, užiju.
"Vaši lidé to vědí."
"Děkuju láskou do tvé víry, ať naplní ti mísy, jako kdysi..."
Uběhlo sedm dní a královna vydávajíce se na hřbitov přes vyschlý potok pro světlo, aby našla svůj odraz, znovu onemocněla, dále od těla.
Za bránou hradu vycházející slunce bodalo stráž do očí, velký vůz svá kola roztočil a přiblížil se ke kbelům pro krávy. Na královském dvoře rušné shromáždění se shluklo a uprostřed pikle peklo.
"Pamatujete si něco z té noci?" pootevřela rty a kapka vody se roztříštila u nohou obrněných mužů.
"Je tady."
Hlasitý dusot kopyt se opět rozezněl nádvořím a děti vyskakujíc, začaly vytahovat své trpící obličeje.
"A dost! Tohle je Ze mě, ne do mě ani v domě!" zahřměl táhlý tmavý mrak a zpoza něj se vyřítil drak. Vystřelil ze srdce oblohy a zamířil dolů na Zemi. S hlasitým dusotem uprostřed nádvoří, načechral svižně své bujné pápěří. Lidé se rozutekli ke zdem pevnosti, tváře si kryli před unikající sírou z ohromné tlamy.
"Na počest mého návratu, zapaluji tuhle almaru." zvolal král a dav přikrčen strachem chřadnul.
Na bílém pobřeží, zatímco královna sbírala mušle a ulity, svolávala mořské koníky, ptala se, co jim udělali, že jsou tak malinký. Král seskočil z draka.
"Domníváte se, že jsme dva?!"
"Ó, vítám vás, můj pane. Tělo mi chřadne, ale duše patří vám a vždycky bude."
Zlatavé šupiny potřísněny lacinou krví mladé cigánky mu omýval mořskou pěnou. Za krkem starou kudlou, mu vyřízl trn, drak šlehl do skály.
"Ať vám neshoří vlasy, Vaše výsosti." podal jí ruku. "Netušil jsem, že vás okrádají." poklekl před ní. Přitiskl na čelo své dva prsteny a ponechal, dokud se nerozsvítily. K nohám položil dračí šupiny.
"Říká se o vás, že jste krutý, ale zdá se, že nezabíjíte draky."
"A že ne taky."
Bílá obloha, bílé moře, bílé kameny přikrývku jim poskytly, dokud drak nesklonil hlavu a snažíc se přikrýt, neshodil kávu.
"Váš mazel je poněkud větší, než jsem si myslela." pokrčila kolena a na jeho hřbet se natáhla. Se smítky si hrála, pokožka hřála. "Nechytli cigánku, co ukradla úrodu a vysála sílu, kletbou chtěla shodit půdu."
Z kapsy vytáhl malý váček, vysunul lahvičku a vyklepl z ní drobnou postavu dolů do písku. Drak zapálil ohnivý kruh. "Kdo z nás byl pro ní asi bůh?"
"Snad ani jeden, nazdařbůh."
Z kruhu se stala ohrádka, z ohrádky klícka, a z ohně kovové mříže.
"Tak můžem, drahá, bez tíže?"
Chytla se žena svého muže. A na hradě skvěl se zlatý vůz, rozkřápnut drakem, sláva, né brakem, dvořané "Zpátky jsou!" volali z úst. A pryč je příčina otravy múz.
"Je v dáli."
"Vydejte se za nimi, máte-li v srdci království."
Po králi nebylo ani stopy, jen mi zahřál ruce. Slyšela jsem své ledviny, a co se zad týče, malovala potají."Ohřejte Vaší výsosti vodu na bolavé klouby."
Jak ráda bych se proběhla mezi lány, louky orosila, spolu mraky jsme směrovali, slábne síla. Štěnice na úprku.
"Je libo Vaší výsosti lektvary?" ohnula hřbet stará čarodějnice. "Nesmutněte, jste skoro v cíli."
"Království je ohroženo."
"Psst." položila jí prst na rty, jako když planeta zvedne vlny a spláchne část pevniny. "Když jste byla malá a já si s vámi hrála, byla jsem i muž potají."
"Jenže teď zná mé tajemství."
"Vždy svítí světlo do tmy."
Když nesdílím, nežiju. Když neslídím, užiju.
"Vaši lidé to vědí."
"Děkuju láskou do tvé víry, ať naplní ti mísy, jako kdysi..."
Uběhlo sedm dní a královna vydávajíce se na hřbitov přes vyschlý potok pro světlo, aby našla svůj odraz, znovu onemocněla, dále od těla.
Za bránou hradu vycházející slunce bodalo stráž do očí, velký vůz svá kola roztočil a přiblížil se ke kbelům pro krávy. Na královském dvoře rušné shromáždění se shluklo a uprostřed pikle peklo.
"Pamatujete si něco z té noci?" pootevřela rty a kapka vody se roztříštila u nohou obrněných mužů.
"Je tady."
Hlasitý dusot kopyt se opět rozezněl nádvořím a děti vyskakujíc, začaly vytahovat své trpící obličeje.
"A dost! Tohle je Ze mě, ne do mě ani v domě!" zahřměl táhlý tmavý mrak a zpoza něj se vyřítil drak. Vystřelil ze srdce oblohy a zamířil dolů na Zemi. S hlasitým dusotem uprostřed nádvoří, načechral svižně své bujné pápěří. Lidé se rozutekli ke zdem pevnosti, tváře si kryli před unikající sírou z ohromné tlamy.
"Na počest mého návratu, zapaluji tuhle almaru." zvolal král a dav přikrčen strachem chřadnul.
Na bílém pobřeží, zatímco královna sbírala mušle a ulity, svolávala mořské koníky, ptala se, co jim udělali, že jsou tak malinký. Král seskočil z draka.
"Domníváte se, že jsme dva?!"
"Ó, vítám vás, můj pane. Tělo mi chřadne, ale duše patří vám a vždycky bude."
Zlatavé šupiny potřísněny lacinou krví mladé cigánky mu omýval mořskou pěnou. Za krkem starou kudlou, mu vyřízl trn, drak šlehl do skály.
"Ať vám neshoří vlasy, Vaše výsosti." podal jí ruku. "Netušil jsem, že vás okrádají." poklekl před ní. Přitiskl na čelo své dva prsteny a ponechal, dokud se nerozsvítily. K nohám položil dračí šupiny.
"Říká se o vás, že jste krutý, ale zdá se, že nezabíjíte draky."
"A že ne taky."
Bílá obloha, bílé moře, bílé kameny přikrývku jim poskytly, dokud drak nesklonil hlavu a snažíc se přikrýt, neshodil kávu.
"Váš mazel je poněkud větší, než jsem si myslela." pokrčila kolena a na jeho hřbet se natáhla. Se smítky si hrála, pokožka hřála. "Nechytli cigánku, co ukradla úrodu a vysála sílu, kletbou chtěla shodit půdu."
Z kapsy vytáhl malý váček, vysunul lahvičku a vyklepl z ní drobnou postavu dolů do písku. Drak zapálil ohnivý kruh. "Kdo z nás byl pro ní asi bůh?"
"Snad ani jeden, nazdařbůh."
Z kruhu se stala ohrádka, z ohrádky klícka, a z ohně kovové mříže.
"Tak můžem, drahá, bez tíže?"
Chytla se žena svého muže. A na hradě skvěl se zlatý vůz, rozkřápnut drakem, sláva, né brakem, dvořané "Zpátky jsou!" volali z úst. A pryč je příčina otravy múz.
<DRCLV>
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)