neděle 1. března 2015

Na věži u nádraží

Na Věži u nádraží.
Doprovázím hněděkudrlinkatou ženu ve znamenitě přidržujících šatech do podzemní hladomorny. Přičmoudlý opilec tam naposledy skonajíc, zmizel. Uf.
Táhne mě do tmy.
Těsně před splavem se zastavím, abych poslechla zpěv ptáků, se kterýmiž skáču dolů. Chvíli za letu se mi vlasy zachytávají o větvičky stromů, ruce mi lítají, nohy vlají! Celé tělo tlačí dolů na hladinu. Je ostrá jako kopyto. Kopačka ze dna múzy. Táhne mě do tmy.
Buď se roztříští nebo rozprýští. Opírám se do nohou, abych dolů do písku dosáhla. Voda nazelenalou barvu má, je mezi skalami, které ji
jsou oporou jako spánky s očima.

3D svět krajiny, moří, budov a lidských těl existují pouze v té formě, v jaké jsou, když se na ně dívám. Jinak je to masa vibračních polí a kódů. S kolika z nich se asi dá teď počítat.
Počítám, že projekce nebude trvat do večera, zakousnu se očima do tmy a pomalu pročítám dolů po hmotě. Je německy a znamená ven. Tak už nepočítám, hledím nahřátá z otevřených dveří do hlubokých propastí, dělajíc z věže suché opuštěné místo s narvanou příjezdovou cestou prostou jakéhokoli zábradlí. Hustě sněží šedou oblohou. Z vybraných kočárů vystupují vybrané dámy. Dávám pomalu jednu nohu před druhou. U konce schodů kola přejely psa v červené kápi. Dámy cestujíce rychlostí plápolající svíce, zaneprázdněny, svou pozornost na venek neupírají. Stačí mi složit dlaně a vykročit na Zemi.
Střízlivá si mnu ruce, jsem blízko dálnice a zleva opodál dva muži na trávníku stojí, je jaro, rány se hojí. A oni ne a ne přijít. Dlí, do trojúhelníku se mnou stojí. Kolem to voní. Lákám je na pergamen, na kterém stojí: Mám tě rád. Oni ho nevidí, jen mohou se domnívat. Mlha zrní v horký propuštění, nesmím ho z ruky dát.
O tom, že k hladomorně se vracím, nešeptnu, u auta se kácím. Nějaký muž střílí z perkusního revolveru, tlumičem téměř naráží do okýnek zaparkované dodávky. Krčím se pod bílou fazónou, toužíce se dostat blíže k okýnku nabízející skvostný výhled do útrob potmělé hrobky. Muž je rychlejší. Střílí v šílenství raněného býka a kolem dokola samí vhodní kandidáti zastřelení. Kdyby tam byl aspoň nikdo...
Musím sedět v autě a neumřít. Otáčí se se zbraní dozadu, míříce na mou hlavu, ji odloží. Tak je dohráno.
V hlavě zapínám play.
Táhne mě do tmy.
Počítám na milion sklenic vína lemujících zrcadla a temná část je odhalena. Jsme vedle sebe a ona ukazuje části nebe. Tak všichni říkaj, už běžte spát, já říkám ženě...