Die Violine von de Frederique

 

 

Pod okapem

Já, ten s flaškou, jsem přivítal všechny děti ukrytý pod stromy, zpod kapuce diamantového pláště. 
"Déšť padá, obloha vlahá." Zaslechla jedna ze sedmikrásek. 
Kde mráček spadá do sluníček? Na obloze teď ze sluníček jedno skrylo svým hábitem vůni večera. Mlha, která kapky tvoříc na květinách přílučních, medový klín, za autama pneumatik. Světlo v noci zrcadlem mává. Kde je asi ta ostrá jak zvon a prohnaná jak žába? Nebo blecha! Skoro, co se nechá. Jen déšť je tu s náma, bubnujíce obrousil kotouč blaha. Mlýn s vodou zápasil, přitom stráň naplnil, dlouhá, jak je temná. Nocí teče do rána.
Za odměnu teď otáčí klíčem, prvá odbila, párá se s kýčem. Kope dál, než se udělá drakem. Včelka málo byla, teď snad chrlit oheň je třeba?
"Strejdo, ty muchomůrky se hýbou."
"Né, to včelky šťávu pijou, zářivou, jak plamínek v jeskyňce, co jako noc visí na klice."
Moderna neklame povahou svou, jen pravá se promítá, že je levou.
Přišel ten se skleněným okem! A ten s dřevěnou nohou. Samí čerti je do pekla zvou, přikráčel též jeden s tlamičkou svou rozbitou.
"Strejdo?"
"Hej, ty s flaškou, dívka se tě na něco ptá!"
S pláštěm pootočí se zády přede mnou, těsno je pod tím debilním kusem okapu nade mnou, kus bláta si nenápadně vedle hají, nenamočním se do něj znenadání.
"Ano?" Ten s flaškou, klíčemi zachrastění.
Chovej se tiše, říkám si. Směju se pod fousy, i když je nemám. Štěstí mu předám.
"Nic asi, zapni si kalhoty."
"Šlápls mi na paty!" pohledem díra ve tváři. 
Vzpoměla jsem si na to, jak nebyla zima, jak jsem tři čaje si půjčila. Barevný to kalhoty, štěstí šláply na paty, za vrcholem nápoje průhlednýho jak bouda na koně, stáje. S citronem a chladnou hlavou, kráčel si to cestou volnou, alkoholu dosyta. Na podiu kvalita. Teď slunce vyšlo!
Au, ten okap. Zavřít oči a nedejchat. Jen, ať mě nebolí prsty, už cestu blíže si klestí. Není třeba zavolat? Ne, teď hýřím hladem po ohni, zářivá cesta na koni!

Katalyzátor

"Co je to katalyzátor?"
"Nó..."
"Představ si, že jsem malý dítě, a jestli mi neodpovíš, začnu brečet."
"Starý, k tabuli!"
Znavený žák vykročí před zraky spolusedících přímou čarou vpřed.
"Vy jste nespal?"
Ve čtvrté lavici záchvat smíchu.
"Vorda, k tabuli!"
Jindy klučina s pletí jako Toffifee zbledne a smích přechází jako dívka v nesnázích. Z židle se zvedne a znaveně ke katedře přejde.
"Zkoušíte si ze mě utahovat?"
"To vy nás zkoušíte, pane profesore."
"Starý!"
"Ano?"
"Co je to katalyzátor?"
"Nó, to je taková... součástka..."
"Vorda chce zřejmě dostat za pět."
"Á-ále..."
"Vy máte něco se zády, že se nakláníte dozadu a myslíte, že vás nevidim?" přistoupí k mladému chlapci na deset centimetrů blizoučko a nakloní se k jeho čelu. "Stojim před vámi."
"Katalyzátor je motor nebo jiná forma hnací síly."
"Jak jste na to přišel, Starý?"
"Bude to zřejmě nějakej přístroj, co pracuje s výměnou energií, stejně, jako například teď vy." točí se v pase s rukama v bok.
"Vy chcete dnes oba dostat za pět a já vám rád vyhovím, sednout!" zakončilo to nakrčené čelo ranně mladého muže.

Toť slunečný den, vůně a stopy po dešti, co v tichu budovu opouští. V dáli smyslná zář, kdo přichází, poodhaluje tvář. Pocity hřejivý, příbytek plesnivý, ne, ten není náš.
"Kam jsi šel?"
"Do vody. Je teplá." s úsměvem podal svou ruku. "Tudy, za kameny."
Kolem kapradin, borůvčím s rosou, vedl ho tam, kde by odplul.
"Máš loďku?"
"Nemám vodku."
Posledním dotykem bavlny na těle, ani vodky netřeba, dal sbohem svrškům a smočil své nohy na kraji kamene. Chodidly se dotýkal samotného dna a mezi lučními kobylkami pátral po správném hlase. Voda smyla jeho myšlenky jako vápno, když přišel. Komár se ukázal.
"Představ si, že je Silvestr, takovej ten sváteční den, kdy se směj věci, který se jinak nesměj."
"No, já se jim směju."
"Já taky! Ono je to takový šikovný třeba pro lidi, co nikam nechoděj, že je pustěj."
Rozmáchnutím rukou odpověděl, než se do vody posadil.
"Vzpomínáš, jak bylo ještě takový to modrý nebe?" čokoládová kukadla upřená k obloze podmalovala jeho pohled.
"Teď je to taky hezkej pohled." usmál se.
Vlny se dole následovaly těsně jedna po druhý, jako síťka oblévaly malinovej keřík, do kterýho po blátě ujel. Nedržíc se klacku, byl by popíchanej.
"Tak jsi v pohodě, to jsem rád." projely se po mokrých vlasech čokoládové oči.
"Stmívá se, tak zase ve škole."
"Tam, když se setmí, budu rád!"