Toto je vůbec první článek čistě v mém rodném jazyce, tedy v češtině.
Tak tedy, každý z nás má svou lodičku získanou narozením. Od ranného věku byla směrována blízkými, později třeba kamarády, či autoritami. Záleží na každém z nás, jak blízko si k sobě ostatní lodičky pouštíme. Někdo si udržuje patrný odstup kvůli špatným zkušenostem, někdo patrnou vřelost navzdory nebezpečí vzniku lodní díry. Na někoho permanentně prší, jiného prohání vichřice, to je ale jen příroda a její přirozený proces.
Proč máme všichni tak v oblibě přírodu?
Protože je v nás, jsme jí součástí. U přírody ale nefunguje žádná jistota. Chceme si být v životě jistí, proto už od kolébky posloucháme rodiče, studujeme různé školy, pracujeme... To nám ale nezajistí štěstí, za kterým se se vší bezhlavostí ženeme. Nepomůže dokonce ani to, když zdánlivě dosáhneme 'toho, co jsme vždycky chtěli'. Dávám to do uvozovek, protože je to v podstatě nemožné. Nefunguje dokonce ani rovnice jistota rovná se štěstí. To, že jste vždycky chtěli mít děti a teď jste si je pořídili, neznamená, že budete do konce života šťastní. V jistém smyslu to váš život obohatí, ale prchavě...
Proto se upínáme k přírodě a snažíme se rozřešit co nejvíce jejích tajemství, třeba pomocí věd. Samotné tajemství ale spočívá právě v tom nevyřešitelném. To je totiž jediná jistota, která vlastně sama o sobě ani jistotou není, protože i na to, co jsme se domnívali, že se nikdy nepřijde, se přece jenom časem přijde, aspoň z části, když ne úplně. Vzhledem ke složitosti této věty přikládám příklad: Zajímá nás smrt, co je potom. Máme to (ne)štěstí, že si prožijeme klinickou smrt a šup! Tajemství z části vyřešeno (aspoň z pohledu jedince). Takže jediná možnost, jak dosáhnout pomíjivého štěstí a aspoň na okamžik ho uchopit (cítit) je kontakt s ostatními loděmi.
Dotek přírody
Kolem pluje spousta lodí, o kterých víme, ale i nevíme. Proplouvají těsně kolem nás a my si jich ani nevšimneme. Buď je nechceme vidět, opředeni a obrněni předsudky, pomluvami, či vlastní otupělostí nebo díky četným poškozením lodní konstrukce. Dopředu nikdy nevíme, na jaké vedení narazíme, tak se různě obeplouváme, a teprve až usoudíme, že jsme se obepluli z dostatečné vzdálenosti a dostatečněkrát, odvážíme se hodit lano. Tohle je první skutečný a zároveň jeden z nejrizikovějších kroků dopředu. Pokud i na naší lodi přistane lano, byl to krok správný. Aspoň minimálně, ale byl. Dále následuje nahazování dalších lan, vzájemná správa lodí a o společném plavení už tu psát nemusím. Na to každý, kdo se dočetl až sem, přišel sám.
A tady jsem se taky chtěla dostat. Symbolismu však ještě neubyde.
Zdroj: Google
Když už jsme v poznávání dospěli až sem, je třeba zdůraznit, že jsme to my, kdo ovlivňuje mořské proudy. Konkrétně, v našem státě a době, ve které žijeme, se o to snaží vláda. Ta však ani neprošla osvícením, ani detektory lži, takže zbývá pevně držet kormidlo a dávat si veliký pozor na to, kam se ubíráme. Není totiž nic horšího, než nechat se bezhlavě unášet proudem. Je to možná pohodlné, ale na moři (v životě) o pohodlnost nejde. Jde o to nést odpovědnost. Největší úskalí je si toho nevšimnout, protože i nevšímavost je naše chyba! Tak nám to předkládá postmoderna a 'většinový' náhled a tvoření hierarchistických pravidel. Dnes platí: "Každý svýho štěstí strůjce." A to bohužel i v neštěstí. Stále převažují lodě se značnými trhlinami, či proděravělými plachtami, takže je třeba hledat štěstí a přírodu jinde. Nestačí obklopovat se v pohodlí domova květinami, dřevěným nábytkem a všemožnými variacemi hry na přírodu. Je to jako hra na schovávanou, akorát ve značné přesile. Přírodu si nemůžeme pomanit žádným způsobem. Ani jí rozkolíkovat a zaškatulkovat, jak mají mnozí z nás dnes v oblibě. Nevyzrajeme na ní. Můžeme se jí ale otevřít a to tak, že se oprostíme od všech předsudků, přiznáme si vlastní nedůležitost a přemýšlíme. Nezabýváme se sebelítostí ani pochybnostmi. Zkusíme se 'otevřít'. A první odměna ze strany přírody je patrná a dokonce nezbytná!
Omílaná ve všech ztělesněních lidské kreativity, uctívaná a jedinná přeživší už od té doby, co se na obzoru objevily první lodičky. Láska.
S kůží na trh
Když už jsme poznali největší tajemství lidstva, přirozeně by měla vyvstanout otázka: "Proč je spousta věcí tak složitá, když stačí jediný 'laskavý' přístup a vše by mělo jít samo?"
Každá loď má jiný výhled, v tom spočívá další překážka. Když to shrnu, představy a realita se od sebe mohou značně lišit. Proto je tak těžké najít vzájemně blížící se pohledy na svět. Spousta lodí zdánlivě plují, přitom se ale jen otáčejí na místě a ze zrezivělého kormidla jim prská stejně zrezivělá voda, která prosakuje zboku. S takovou fasádou se těžko hledá. Ono se ani hledat nechce. Tohle nemůže přirozeně vydržet, proto se vytváří další rezivějící díra a tak to jde pořád dál, dokud se zašlým kormidlem zase nezačne řídit. Do té doby promlouvá příroda, aby se to vůbec stalo. V praxi to znamená naběhnout si, či dokonce spustit nějaké psychické onemocnění. Nic nevzniká bez příčiny, jen je možné, že ji někdy nevidíme. Takovýto problém zakryjou plachty, ale vyvstane na povrch při společném zakotvení. Pak už je jen na nás, zda poplujeme s tíhou způsobenou odhalením utrženého lanka u kormidla a budeme tak riskovat vlastní poškození lodi.
Postmoderna vytváří divně propletený svět na pomezí fantazie a reality. Globalizací se dosáhlo mnohého. Uvedu to na příkladu této stále popularizované panenky. Jakmile jsme si ji mohli u nás v malé zapadlé zemi prohlédnout zblízka na pultech hračkářství a přinést za velké peníze domů, získala pro nás najednou jiný rozměr. Už to nebyla ta nedosažitelná Barbie, která je k dostání pouze na druhém konci světa. Najednou jsme poznali 'ten' pocit. Ano, pomíjivý pocit štěstí, který nás někam posunul - k další tužbě. Měli jsme ji doma, mohli jsme ji obdivovat ve dne, v noci. Dotáhli jsme to dokonce tak daleko, že ji někteří začali považovat za jakýsi symbol krásy a podle toho taky začali konat, což je jen vysvětlení první věty pod tímto obrázkem. Dnes se nám vzdaluje jakési povědomí o tom, co je 'správně' a co už je 'za hranicemi'. Tím to je, posunuli jsme hranice.
A jak se v tom orientovat? Návod na plavbu/život neexistuje. Stačí poslouchat, naslouchat přírodě. Věřit a neztrácet naději, poslouchat vlastní potlačené instinkty (nemyslím doslovně, neskákejte za jízdy z tramvaje jen proto, že přeskočila jiskra) a příliš se nebránit.
...bránit se něčemu jenom kvůli strachu, že přijde strach navzdory pěknému, které bude, když to přijmete je stejný nesmysl jako dobrovolně potápět svoji loď. Neexistuje větší zbabělost. Tak se nepotápějme dobrovolně, ale radši možnost svobodné volby využijme, ne promrhejme.
