Když jsem ho potřetí zamotala do provázku, už jsme tam nebyli. Balkon zel prázdnotou a klobouk se musí opravit jinde. Když jsem dohopsala do auta, byla jsem obviněna, že zkurvysyn dostal balónem do mozku, načež jsem mu sdělila, že mě velice těší, že z dálky tak ohleduplně svítí. Vyjelo se za světla, mezitím se setmělo a já si vzpomněla na klobouk, co se musí opravit. Vracejíce se za hlasité hudby, kterou nemám ráda, ale ráda ji poslouchám, na místo, odkud jsme vyjeli, si zkurvysyn zapálil cigaretu a jointa současně. Asi jako klišé toho, že mu vedle mozku sedí neúnavná palice, která si nebude kazit pozdní odpoledne uzlem na niti. No, nemáme klobouk, hvězda noci plachtí po zemi přeci.
Nějak jsem se smířila s tím, že budu po celý zbytek cesty zadržovat smích nad pokusy spolucestujícího o ohavný pohled. Chvíli mě posekávala myšlenka, že to taky zkusím. Zapálila jsem si zbytek kuřiva a začala se oslňovat ksichty ve vyklápěcím zrcátku proti oslnění. Rožlo se takové to praktické kabinkové světlo, kdy řidič v noci nic nevidí. Haha. No, pohlavek za to asi nestál, ale najednou jsme stáli a motor utichl. To je divné. Za volantem najednou nikdo neseděl. Vyklonila jsem se z okna. Nohy zdrhly.
Á tak, než vypiju nouzovou zásobu nějakých divotvorných nápojů, nedojdu prozření a bude mi jedno jak konzistence tekutiny, tak posádky.
Po třech locích nažloutlého nápoje se zdá být něco na dohled. Po dalších třech už se to přibližuje a po devátém pořádám zátah na dveře. Chci dát flóře najevo svou přízeň, dohrála píseň. Poklusem po trávě, panenka Maková je ze mě a cosi sbírá ze země. Motýla, vlasy, voňavé řasy...
Pokračování na scéně. Možná i cizí.
Zkurvydcera plná vizí.
sobota 29. srpna 2015
pátek 21. srpna 2015
sobota 15. srpna 2015
Věž
Ptala jsem se táty, zda-li četl knihu toho pána Miroslava.
Asi ne, když mu dvakrát upadlo bydlo.
Lidé jakožto tvorové přizpůsobiví sami sobě se nejlépe dorozumí sami se sebou, tedy Klíč.
Bouchlo okno, přišla zpráva, okno dokořán, hurá, sláva!
Teď aň tma a ani světlo, ni rozpálené peklo.
Zavřela jsem okno.
A jsem zpět, co si budem vyprávět, ze skla jest den, celý svět. Za sklem, s růží parapet.
I pivo do skla. Nepiju, nejsem zrzka. Slunce paprsky mlaská. Malej potah, kočka a roleta.
Na věži jiná, podivná planeta. Našedlé komíny, střechy a plži, květiny, macešky, roje i v moři.
Daleko za stromy, při pobřeží za hory, skrývá čas tam, kde žloutnou brambory.
Uzrály stromy, srpnový jablka, stříbrný příbory a bílá halenka.
Pláště u hoboje a dlouhé rohy, za domy štoly, dlouhé stodoly.
Bez prázdnoty číše, zprasený záclony.
Okno je zavřené na straně šest knihy.
Mám žízeň po rudé barvě vody. Modrá strana čtyřicet osm, stéká mi po dlani, ještě,
že nejsem paní, co ráda přehání. Mráz po žízni se prošel. Málo slov, sucha přehršel.
Pod hladinou vody svět třepotá jasem.
Bouchání oken polykám s úžasem.
Asi ne, když mu dvakrát upadlo bydlo.
Lidé jakožto tvorové přizpůsobiví sami sobě se nejlépe dorozumí sami se sebou, tedy Klíč.
Bouchlo okno, přišla zpráva, okno dokořán, hurá, sláva!
Teď aň tma a ani světlo, ni rozpálené peklo.
Zavřela jsem okno.
A jsem zpět, co si budem vyprávět, ze skla jest den, celý svět. Za sklem, s růží parapet.
I pivo do skla. Nepiju, nejsem zrzka. Slunce paprsky mlaská. Malej potah, kočka a roleta.
Na věži jiná, podivná planeta. Našedlé komíny, střechy a plži, květiny, macešky, roje i v moři.
Daleko za stromy, při pobřeží za hory, skrývá čas tam, kde žloutnou brambory.
Uzrály stromy, srpnový jablka, stříbrný příbory a bílá halenka.
Pláště u hoboje a dlouhé rohy, za domy štoly, dlouhé stodoly.
Bez prázdnoty číše, zprasený záclony.
Okno je zavřené na straně šest knihy.
Mám žízeň po rudé barvě vody. Modrá strana čtyřicet osm, stéká mi po dlani, ještě,
že nejsem paní, co ráda přehání. Mráz po žízni se prošel. Málo slov, sucha přehršel.
Pod hladinou vody svět třepotá jasem.
Bouchání oken polykám s úžasem.
čtvrtek 13. srpna 2015
čtvrtek 6. srpna 2015
Pryč
Tak.
Uteču pryč.
Někam hodně daleko. Tam, kde jsem ještě nebyla. Cítím vítr. Dotýká se mých uší. Je za nimi trošku místa zbyvší po dlouhých vlasech. Sjede až na okraj a zavyje.
Je čas.
Ale já ještě nechci.
Závěs odhalil, přítom stráň naplnil. Nocí teče do rána.
Odpálil.
Teď hlavu si rozbila.
Padají kousky vlasů, co může chytit jí protéká, dýchat nemůže. Od večera do rána.
Slyším o sama sobě vrtkavé vize. Kde jsem zas sakra? V té pitomé díře.
O tom, že nemám počítač jak je rok dlouhý, nebudu vyprávět. Neřeknu nic. Stane se ze mě voda. Úloha smrti se někomu předá.
Nabízím zdarma kosu či len, nebude chybět mi tam, kam jdem.
Teď jdu.
Pryč.
Teda, zatím jen.
A kočka chce, abych o ní zakopla.
Po hodině a půl solo crazy dance jsem pryč z pryč a byl to dlouhej sen.
Uteču pryč.
Někam hodně daleko. Tam, kde jsem ještě nebyla. Cítím vítr. Dotýká se mých uší. Je za nimi trošku místa zbyvší po dlouhých vlasech. Sjede až na okraj a zavyje.
Je čas.
Ale já ještě nechci.
Závěs odhalil, přítom stráň naplnil. Nocí teče do rána.
Odpálil.
Teď hlavu si rozbila.
Padají kousky vlasů, co může chytit jí protéká, dýchat nemůže. Od večera do rána.
Slyším o sama sobě vrtkavé vize. Kde jsem zas sakra? V té pitomé díře.
O tom, že nemám počítač jak je rok dlouhý, nebudu vyprávět. Neřeknu nic. Stane se ze mě voda. Úloha smrti se někomu předá.
Nabízím zdarma kosu či len, nebude chybět mi tam, kam jdem.
Teď jdu.
Pryč.
Teda, zatím jen.
A kočka chce, abych o ní zakopla.
Po hodině a půl solo crazy dance jsem pryč z pryč a byl to dlouhej sen.
pondělí 3. srpna 2015
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)