Ze mě II.

Jak bylo na větrný věži?
Schovala hlavu do kolen.
Jak bylo těm, co střeží,
když pálí se na popel?
Každé smítko, jemný sníh,
umožnil jet na saních.
Daleko, za nosem a rovnou tiše,
po pravdivých cestičkách, co nevedou níže.
Výše jsou jich plný osy,
tam jazyky dosáhnou na nosy,
půjde tam i poslední čaroděje obraz,
snad jeho přání sobecké lásky odejde snáz.

_______________________________________________________________________________________________________________________________
Utíkala honem dále, aby králi sdělila, že jakkoli je jeho štěstí v rukou větru, bude vždy hřát, dokud bude omývána tahle Ze Mě. Dostat se za ním jako to jedinný, co v životě zvolila, zdá se být závěrem mylným. Však čaroděj nikdy nespí. Poté, co se po něm zaprášilo v Aladinově paláci, zmrznul na kost a poslal za sebe náhradu. Královně bylo jasný, že nestojí v boji po boku sama. Své družné však do nebezpečí zatáhnout nechtěla, proto sebe napospas dlouhým schodům vydala. A čaroděje rozpálila doběla, do kruhu zamotala, jen čas potřebovala. Doběhla na samotný vrchol kostela a ejhle, čaroděj v cestě, co říká, že mu za to jeho nic nedala.
"Za jaké tvoje? Čím jsem se ti provinila, že uvěznit se snažíš mého anděla? Že říkáš má královno, já nejsem tvá..." s uzdou v rukou zvolala. Na koni znenadání seděla a po velký věži se dlouhá chapadla plazila. Královna vykřikla. Výkřik do ztracena, kolem tma a ruce, kterým se nepoddá. Touhou jít, světlo si namalovala, baterku do rukou dostala a čaroděje praštila. Její jezdec vystoupil z těla dělat jí koně, čaroděj s tím nic nenadělá. Ona přejela po jeho hřívě, zatímco čaroděje oči šly svou cestou do ztracena. Zastavila, co je třeba. 
Měsíc znovu svitl na cestu a zametl z této sféry všechny stíny. Tam, kde svítil, nebylo černé nohy. Královna sestoupila z koně na mezi patře rozdělujícím úzký prostor točitých schodů napůl, a vydala se kupředu svému citu. V kapse nahmatala kousek pramice. Nohy jí poslušně nesly až k prahu zamčených dveří. Mysl rozjitřila nesnáze a svazující obavy, doslova cítila, jak jí někdo omotává obvazem kolem dokola, než otočit se stačila, šaty u nohou si skrčila, zakopla a upadla, do bezvědomí se přenesla. Jen led na chodidlech cítila...
...Kdož jsi dál, než já, poslouchej, co srdce ti šeptá. Vše se navrátit dá, vše je možné, nezhasínej svíčku, vše máš v malíčku. Opodál zalij kytičku, vytáhni jednu stoličku. Zalévej srdcem a tekutinou, co to dá. V malinkatý chatrči uprostřed polí se jednou dozvěděla o tom, co ji bolí, tak křížem krážem ve všech mořích ponořena tvoří, aby našla toho, co ji hledá, volá z jedné z lodí, plachtu je napnout třeba, teď prší, chladne, mraky se drolí, boj o stranu se svádí. Jako Člověče, nezlob se, přinést je třeba do světnice, klíč sápe se po klice. Teď zbývá pramici pevně sevřít v rukou a lásku sama sobě vnuknout. Zobrazí se cesta dál, ohněm, vodou, zimou, poslouchá...
...její srdce bijící, královna oči otvírá, z pasti se vyklíná, vzlétnout vítr, čaroděj vzduch ovládá! Královna sama sobě opora, síla mysli vrávorá, nic nekončí, vše začíná. Přetahovaná pokračuje, královnin skřítek se směje. Však není sama. Jak do zásuvky, zapojuje se společnost drahá. Lepkavá včelka meduschopna létá všude, kde je jí třeba, čaroděj do mdlob padá, královna jeho hlavu zachytává. Včelka záda hladí a je tiše, nechává ženu chytnout chtíče. Za rohem vítr, vlní se vše kolem, přilétá drak s ohromným ohonem. Oblaka nízko, silný vítr, sníh z nebe na špičku věže pleská, jak do koně otěže. Královna opět není sama, Nese ji vtělení silné, jak její nátura. Dračí tvor ohromné výšky bere si čaroděje, máchne křídlem, jen sníh zapráší, dolů slétá, žádná propast není tak krutá.
Královno má, nebojte, je to zábava.
Diamanty padají z nebe. Zbývá dostat se tam, kde to hřeje. Je to blíž, než její šlépěje. Cítí v sobě oheň, k tomu spěje. Krb hřejivý a ne na seně.
Královnina růže se směje.
Je čas být na scéně. Dveře jsou zavřené, po černých stínech zbyl popel na seně. Cítí vůni podobnou vůni koně. Koho najde za dveřmi při vůni ráje?

Obraz její v deníku všude, 
věnován i její mámě.

Krásná nádhera myslící v lůně. 
V představě žijící odměna múze, 
kterou miluje sladce a lepkavě dlouze. 
Od teď a tady již budou obrazy od ní pouze.
O lásce, Medu a vášnivé touze.

LesiS

Ze mě

"Vaše výsosti," řekla, uklonila se a ukázala na muže v černém. "Odveďte ho."
Muž se sklopenou hlavou, černým pláštěm plazícím se po zemi pryč od jeho kotníků, vzdechl. "To nebude třeba, odejdu sám." Zvedl pravou ruku a dlaň namířil na královnu.
"Nežádám si vaší ochrany." řekla.
Zlaté závěsy se zvlnily a místnost provětřil jemný vánek. Královnina ústa se dotkla sebe sama. Muž stáhl ruku, ohnal se prýžovým pláštěm a vytáhl meč. 

Královniny žíly se zbarvily do modra a na rukou rudá znamení jako magnet přivolaly strážce. Hlas pana krále, že by diamanty rozdrolil, jako bzučení rozlehl se místností.
"Vaše výsosti, jste v pořádku?" našeptával královně do ouška.
Muž nenechal na sebe dlouho čekat. "Marnotratná je moje touha! Ať shoří na prach, co se nepoddá!"
"Jed jsou tvá slova, tvé ochrany jsem nežádala."
"Med vyléčí, co je třeba." vložil se do toho královnina srdce král.
Místnost s vysokým stropem zahalil vášnivý sladký barvy opar.
"Vždyť hledáte moře v kousku porcelánu!" vzdychl čaroděj. "Vydáváte se za pokušení!" Opar znehybnil jeho ruce. "To všechno jen váš klín..." Jeho ústa se slepila k sobě.
"Spletl jste si strany." prozradila královna. Dokonce i skřítek zmerčil, že má čaroděj něco za lubem. Barva a chuť místnosti se zvolna proměnila z rudé na mrtvolně bledou podobnou čaroděje očím, místnost zahalena jako tajný balíček do rukou. 
Chvíle ticha. 
Jen rostlina v koutě se pohnula. Z útrob zeleně se jako svěží jarní vánek začínal linout život. Prosakoval podlahou, stínem, veškerým dřevem jako teplo chladem ke královniným nohám. Ožila. Jako jediná se pohnula a obě ruce políbila. Byla vrácena zpět do života a propůjčeným ohněm, ledem v rukou, místnost slila. Čaroděje zamrazila a vánek požádala, zda odnese ho tam, kde najde, co hledá. Místnost lehce uvolnila, láskou vřelou zaplnila. Nadechla se, konečně mohla zpívat! Volně létat, užívat si a nespěchat. Sama ze sebe vystoupila a své přátele oživila. 
"Jste tu se mnou, ani nevíte, jak jsem ráda." zvolala a místností prorostlo bílé kvítí a zlatá prosvitla kolem jejího veličenstva. Myšlenkama probleskovaly obrázky, který jemně obtahovala. Vždy na jakýsi kousek žhavě přitlačila, až jako uhlí v kamnech celý dílo nahřála. Stal se z ní rozhodčí, přestože blízko měla ke hráčům a náklonost zachovávala i k publiku. Zlaté závěsy rozvlnily její myšlenky, probrána ze snění si všimla, že v místosti je sama.

"No, kdyby se vychrápal s mým tátou, to by mi asi vadilo." Zaslechla z vedlejší místnosti ostrý hlásek. Myšlenkama brouzdala po bílém paláci s Aladinovými věžičkami, byli tam sami. Sebrala tedy odvahu věřit, že jí král otvírá dveře až na vrcholcích holých kopců porostlých zimní trávou. Tak daleko se dostali, klíč padl do zámku. Otevřenou vyhlídku, rozprostřenou před nimi pocukroval vítr kousky klenotů.
"Když je vaše království váš svět, kde vás najdu?"
"No ve skříni né, tohle není Narnie. To je Ze Mě. Sem mohou jen mí milovaní." položila mu ruku na srdce.
"Často se objevujete v mých snech. jsme odmalička tatáž mysl."
"Proto jsem od prvé chvíle, co jsem vás uviděl, žádal o audienci."
"A já řekla... dokud není správný čas. Vy i Inkubus si musíte projít zkouškou, aby tento život nabyl smyslu a zakotvil v rovnováze. V dualitě se nikam nedostanete. Ještě chvíli se vzájemně učme, než se navrátíme tam, odkud pocházíme. Dala jsem slib. A nejeden. Lidstvu navrátit..." odmlčela se, protože letěli. Minuly okřídlený chrlič výhružně tmavé barvy vydávající se za ozdobu prastarého domu. 
"Držte se mě." houkla za hlavu. Byli blízko bývalého kláštera. Tam, kde se stromy pokrucují a mráz na sebe nenechá dlouho čekat. "Vezmu vás tak daleko, jak budete chtít a dokud mi pomůžete udržet čistou mysl."
Všímala si malých kapliček postavených blízko silnice, cestou nad údolíčkem posypaným ledovou krupicí nad jímž modravé čáry na obloze postupujíce do světla až po růžovou zvýrazňovaly síť, pomocí které jsouc všichni ukotveni v čase. Pod nimi po silnici projížděla dvě auta zanechávajíc silnou kouřovou stopu. Král vytáhl dýmku, jen frak zavál. Oheň hořel, zapálil si za letu. Byla to chvíle, než přistáli. Zatvářil se rozpačitě.
"Myslíte, že mohu kouřit za letu?" poznamenala královna poté, co král sestoupil z jejích beder.
"Vaše výsosti, to jest vaše." podal královně jarní listí a královna si potáhla.
"Pokračujme tam, kde jsme skončili. Mí milovaní průvodci mě jistě očekávají a také vás. Rada vás touží spatřit, komu, že jsem to darovala srdce."
Obloha se zatáhla. Vzala ho za ruku a uvolnila se. Kývl, že je připraven. Vstoupili do klášterní budovy.
"Hlídá to tu Jeseter, skřítek zjevující se za soumraku. Do té doby musíme být pryč. Nechoďte daleko." mluvila královna, zatímco jí nechtěla vyjít vstříc branka na schodech. Král ji jako skejťák ladně přeskočil a pomohl ji královně přeskočit také. "Díky." usmála se a nebránila se šibalskému výrazu. Pozdravila pohledem zbytky lidských tvorů potulující se kolem a vstoupila s králem v zádech do potemnělé místnosti plné znavených energií, v zadním křídle. U jedné postele se na chvíli zastavila. Z jedněch zchátralých úst rozpoznala jediné slovo: "Sestřičko." Tu ženu znala, její anděl se chystal vyletět, nýbrž měl spálené křídlo. Královna k ní obrátila pohled.
"Navrací je smrt a to vy nejste." zarazil ji král a pomalu zavedl k rozsvícenému pokoji, ve kterém na oba koukaly ty správné oči.
"Mé dítě!" zvolala mladičká duše v prastarém těle.
"Ahoj, vypadáš dobře." promluvila trochu zaskočena královna, jakoby jí uletěly včely. Král již za jejími zády skutečně nebyl.
V očích se listovalo jako v knize, tolik pasáží, co schodů sem.
"Děvče, stmívá se." upozornila předsedkyně rady královnu. Nestačila nic říci. Dveře zavrzaly, místností se prohnala větrná smršť a královna přikryla průvodkyni. "Musíme pryč, vaše veličenstvo!" snažila se překřičet větrobití. Na nic nečekajíce, roztáhla královna křídla před zraky všech a všechny rázem zakryla. Své průvodce do kapsy strčila. Rada zmizela, chladnýma rukama vzala za kliku, otevřely se všechny dveře, branku nad schody přeskočila a během ke dveřím se hnala, přes přízemí samá voda! Křídla jako blány použila a vzduchové bubliny svým pokladům vytvořila. Špunt nevytáhla, dveře slovem rozrazila!
"Kryju vám záda." řekla kapse shora a oči zavřela. Z kopce se rozeběhla, domů se přemístila.
"Vaše výsosti, jste jako led, mokrá, jakobyste se z vody vynořila!" zvolala a s úlevou ji objala.
A královna dlaň roztáhla. . .

Slunce, sníh a bazén

Měl bys plavat! Měl bys plavat, měl bys plávat, plávat, pláávat!
 https://www.youtube.com/watch?v=fw1C8T_D0XM

Milý deníčku,
Vánoce se u nás vylily jako bazén, do kterýho se již dlouho chci ponořit a plavat daleko od všedních otázek jako třeba: "Máš klíče?" nebo "Hejbe se ten kapr?" Jedinnou rybičku letos naše Vánoce hlavu nestály. Někdo sem tam přinesl halucinogenní mlíko, který se zvolna vlilo do pohádky o Slunci, kocourovi a černý panence a někdo upadl a zase vstal. Slunce ukázalo, že neslábne, nýbrž sílí. Dnes ráno, když jsem spala, vysoko vyšlo a vytrvale vysvětlovalo, proč skoro z nebe plnýho drátů se ztratilo. Vyfotit kéž by ho šlo s výrazem jinym, než, že je to dno!

Kam paprsky až sahají? Třebas tam, kde žije potají. 

Světlo jeho brilantní. 

Diamanty třpytící se, po Zemi povalujíce, 

říkají si sníh. 

Odrážejí k nebi přání, vše se mění znenadání

 na tisíce knih. 

Otevřené je na dlani, ukazuji všem potají. 

Moje srdce hluboký, ptá se, 

kde jsi ty? 

Tohle je ten deníček, odhalující měsíček, 

baterka do ruky, pro ty, co nechtějí být slepí. 

La Playa

Zdrojem některých použitých obrázků je Google.

o......Los Filipos

                             o...Crystalake trip

                                                                                                                                                  o.......Zlatá řeka

o.LanGusta Verde

o............La Tripa

o......Západní Vítr

o..Rok (z) Marsu

o...........La Playa

o.........Fire lower

Píchavka

Kačenka.

Zimní Medová Buchta

Nejspíš zvoní Mikuláš, nevim, jestli dneska, mám tady buchtu!

3 vajíčka

300 gramů (moučkovýho) cukru

5 lžíc medu

390 gramů hladký mouky

mléko

1.                                                                                                    2.

Všechny suroviny smíchej spolu,                                                       Když vychladne,                                                                                                                                                          mléka přidej poskrovnu,                                                                         rozkroj podélně "na rub a líc",

jestli chceš chutnější výtvor,                                                                polož na sebe,

dej všeho dvakrát,                                                                              polij polevou čokoládovou,

však vajec jen 7.                                                                                nahoře bílou,

                                                                                                          uvnitř tmavou trochu víc.

V troubě asi dvacet minut,                                                                   Zbývá skořice,

píchni trošku,                                                                                      zda je ti po chuti,

jestli nechat či vytáhnout.                                                                     posypej jí povrch,

                                                                                                           zasněžených zimních tratí.

Mňam!

Filmyself

Understand.. ..

Understanding sexual energy is possible to understand body & mind & heart.

       Sex is everywhere aroud us. 

                     Everyone likes thinking about the sex.
 Everyone wants to try it.

                                                    How many people wants to do anything pleasure with trees?

     Own potential is much more.

                           What do you think about the sexual energy?

...................................:

We are free living creature. Everything is possible.                

Be free. Love nature. 

Make everything together.

Everything goes from the inside to the outside.

Live your dreams.

It everything only seems... 

I love you.

You are me and I am you - we live.

Water, air, we breath!

Everyone is gay and everything is trick.

Take your stick, 

time doesn't exist,

isn't it?

Harmony

S harmonií, která plane, vánkem, duší, láskou vládne.

Potají

 Kdysi dávno v jednom polorozpadlym domečku se schylovalo k bouřce. Všechny tlamičky zalezlý uvnitř mlčely. Mračna se stáhla, vítr se zvedal a na kopci několik kytiček vtisklo Zemi polibek. Jak vítr zesiloval, stále více se opíral do těl drobných živočichů, kterážto se taktak stihla schovat v útrobách kdysi dávno malebně čistých krajů. Všechny čumáčky se k sobě tiskly, když kmen stromu udeřil do střechy. Třes zachvátil na okamžik útlá tělíčka. Jedno druhý zahřívalo, vzájemně pociťovaly teplo a cvakaly, tlamičky jedny! Zdálo se, že okna nevydrží nápor větru a páry barevných lístků snášející se blízko okapů scenerii lemujíce, divoce létajíce. Chvění skla ozvalo se. 

 Skla síla se snažila dosáhnout nevídaných rozměrů, avšak nebyl u ní klíč. Vítr venku foukal, můra tiše spala. Tlamička po dechu lapala. Neumírej, nechoď pryč, zdalipak znáš ty povídky skvělé... Jsou plny lásky, z hloubi duše klid. Nenechám tě jít. Nenastala chvíle z rána, bude se plout do neznáma, a tak přemístili se na ostrov Dlouhý klid.
Ostrov, kde se dlouho a dobře spalo a nic špatnýho nepřicházelo, jen láska, mír a klid. Radost někam jít. Vůně květin zas a znova, radost, která nebe volá a slastný bílý trik, černé bude líp! 
Tak zvolala si tlamička: "Hele drak, zalítáme si?

Mokrá byla celičká. Po dešti zmáčená hlavička, přišla z venku, myšička.

Tak pro noc dlouhou, měsíc svítí, chvíli Luna na mrtvý kvítí. Záře jasu dostává na kameni, kam dopadá. Je na něm broskev nasládlá, dřív kousaná, kosou rozseklá. A mísa piškotů převržená, holka milá, přetažená. 

Kdysi dávno mladý muž, výrazný lícní kosti, přes šaty štít a vlahý nůž, cigaret v kapse dosti. Hledaná žena na čas přišla, studenej pot v záloze, myslela si snad zase znovu, že pojede s Včelkou po dráze. Místo hřiště makový fórky, cigareta do klína, a než bylo všeho dosti, dočista se opila! Vrávorajíc s cílem duše a se srdcem na dlani, slibovala na statisíce, že příště to bude potají. Na chvíli si odskočila, muž přešel ke svýmu oři. 
Než zatahal ho jemně za sed, oř vystartoval k moři. Žena jásot, chvíle ticha, skok a tvář mu zakryje. Potají naň vysedla si a oř kopyto zaryje!
Počkat, počkat, vítr fouká, oř uhání, nestíhá, než se stihne hříva schovat, zrzavá hříva opilá, spadla volně do klína, tak volný pád zas začíná. Kapky deště kropí její prsty, muž nahoru ji prostí, kdepak, je moc opilá. Míří s větrem na oři dva do domu, kde vše začíná.

Rok se s rockem sešel...

Rok se s rockem sešel,

 vzpomínám na ten večer.

Obloha se zatáhla...

...Kačenka úsměv roztáhla. 

Digitální děti

Děti přírody, co dělaj, že jsou dospělý, aby je nechali na pokoji..

..Slavičí zpěv opilý, znamení vše promění.

Udělá se šťastnou sama.

Vidíš kolik toho vyteklo? Prázdnej hrnek na stole, v ústech mokro. Sluníčko se svléklo. Poslouchalo tak dlouho hlásek svého nitra, až se jím stalo. Svítilo pro všechny a ne málo.

Míček ze stolu nic nesvedlo, už není léto. Stromy převlíkaj se, za okny svítí ženy, příjemné teplo. Jedna taková z mála vzala si do hlavy z rána, že udělá se šťastnou sama. A bude připravena.

Ta ženská z vody

Je to jako dnes.

Sám uzel se rozpletl,

na podlaze hlína.

Asi budu zahradník,

pravá chvíla.

Světlo nezhasíná.

Lustr zdá se být celý,

je z lesklýho skla,

má na sobě kníry.

Jsou to oči v blízkosti díry.

Otevíraj se okna,

záclony bílý.

Ze světla paprsky sílí, na tváři,

tělo bílý.

Přichází ta ženská z vody.

Otevíraj se severní póly,

z nich králové vystoupí.

U přístavu zakotví.

Tak zkusíme to znova.

Bez řas lodě,

jako bez fousků pro ně

překousnout lana,

první loď vypluje ráda.

Do města nového rána.

Do města časného odpočinku,

od zítřka už jen na chvilinku.

Žena je připravena vzít k sobě kotvu,

srdce supermana,

udělat to,

co by ráda.

Vyplout za časného rána,

vystoupit z podzemí,

ten, kdo Světlo volá,

to jistě ocení.

Černá je bílá

a bílá je světla barva.

Co bude z celého dne,

času se nedotkne.

Fouká.

Modrý vítr spojuje jako jehla s nití očka,

kdo odplul,

spojení se dočká.

Ta ženská z vody počká.

SHOW! in the style of Play or die!

Play or die!

While the flowers are drinkin'.

Tequila or anything?

It's piece of me in glass of bee awaking.

SHOW!

Jak název napovídá, kráčí tady o šou "kapely" Katie Kyklop & Spol.,

7. listopadu v ostravskym klubu Barrák,
za  60 korun v předprodeji, za 90 na místě.


Jste všechny dobrý duše zvány!

Facebooková událost zde: https://www.facebook.com/events/365194793656017/


Na programu jest vlastní produkce a možná proletí i nějakejch pár slov!

Jezdec

Stála pod závěsem a nedočkavě krčila nohu. Závěs zakrýval značnou část jejího těla. Vzplanula a zase uhasla, vzplanula a zase uhasla. Jako plamen. Pod nohama měkký koberec, tma a ticho, Jasmína spí.
"Ticho." řekla si pro sebe a zalezla pod peřinu.
Zdálo se jí, že tam není sama. Prostor vyplňoval někdo blíž. Někdo vyhřátý jako krb, někdo hebký, jako pírko. Někdo vláčný, jako kůra a mohla se domnívat dál. Cítila dotyk mechu. Karafiáty rozkvétaly. Měly stejnou barvu jako jezdec. Taky kvetly do krásy, ať už jich bylo pětadvacet nebo šestnáct. Rozkvétaly a zelenaly se. Jako listí padající ze stromů v barvě podzimu. Studánka opodál a rozzářily se jako voda. Šla. Utíkala. Hnala se jako voda přes bahno a prach. Chtěla být čirá a čistá, laskavá a hravá. Myslela na hebkost a cit. Voňavý polštářek teplý jako růžový mráček vzala, jako přikrývku na sebe si pokládala.
Nechtěla býti sama.

Přišel znenadání, přišlo mu nějaký psaní. Jen tak na konci Světu, časem vzdálí se na planetu, kterou všichni dobře znají, vědí, že je tu psaní. Je tady a chce květinu, ptá se směle na vílu. Má ještě nějaký to přání?

Vzdychl nad doutníkem. Zdál se příliš velký, přesto ho strčil do pusy a sál a sál, dokud z něj nezbyla jen horká tyčinka veliká jako nedopalek cigarety. Setrval s kelímkem v ruce obracejíc jeho dno vzhůru vstříc horkým ústům. Sliny jej pohltily jako vodopád.
Uvolněně se opírajíce rukou a nahlížejíce hlouběji dále jede, dál a dál. Nikdy nevzdává se, létá. Včelám zdar!

Rozlepila oči, spatříla pokoj a zablesklo se jí v hlavičce. Ostrý náraz světla. Jasmína ve sprše, ona pod peřinou. Teplo ze zad sálalo pořád, její tělo na krajíčku postele.
"Posuň sé." pronesla tiše. Klisna se naučila mluvit a jezdec se naučil nevzbudit. Ležel si jako horký kámen měkký na dotek a spal a spal. Už směrovala sluneční paprsky horký jako kafe, když spadnul na zem.
Teď už místo nepotřebovala. Spal dál.
Broukala si, chtěla ježka, chameleon by byl pěknej na tomhle obložení a křeček by se taky hodil. V koupelně objevila Jasmínu a neomezenou zásobárnu vody. Jasmína zmizela.
Karty si vykládala. V momentu. kdy tiše spala, spousta věcí se jí zdála. Třeba o masáži, jak jí jemný ruce nešetří, jezdí vláčně po páteři. Už nespí, už se probouzí. Je třeba schovat sedlo. V okně je síťka, do skříně, jo, to by sedlo. Venku racci u jezera, slabej větřík, co to dělá. Když najednou je po snídani, všechno kolem krouží, vlní. Noha na měkkym koberci, ohnul ji pro karenci.

Loe Love

I call myself Kyklop, cause by living ONE direction in my life on the Earth. The direction is LOVE.

All I can see is love.

Bylo nebylo

Otočil se. Sotva došlápl a pádem se poroučel k Zemi. V hlavě slyšel výkřik. To ona se zastavila, aby slezla z kola a sundala si kšiltovku. Vzdálenost mezi nimi se počítala na stovky kilometrů. Utřela si rukou čelo a dotkla se srdce. Bilo.
Bylo nebylo, vzbudil se.
Sám v ponurém bytě mezi odrazy pouličních lamp z večerního ticha okraje hlavního města. Sucho v ústech a pot na čele jeho ruku nasměroval k peru. V hlavě si přehrával "A né, že si zas zapomeneš píchnout..."
Co neudělal... Vymáčkl ze sebe maximum a natáhl se. Natáhl pero, očima těkal po místnosti. Na kytaru padl prach, kočka ho ocasem utřela, nýbrž nezabírala takovou plochu, aby tam nebyl. Mezi prsty promnul ocas chlupáčka a zhluboka se nadechl, když jehla pronikla pod kůži. Píchnutí včely.
Bylo nebylo, vzpomněla si, když vysedávala v kanceláři, na včelku poletující cimrou. Vybírala si ty nejpikantnější kousky. Když, řádem minut, poslouchala místo výkladu šéfův rozkrok, letěla kolem a pak hnedle k ní. Áha, pomyslela si a netřeba nic dodávat.
Bylo nebylo, byl tam sám.
Vzpomínal, jak ještě v rukou třímal kytaru a hrával dlouhé hodiny s hrstkou bytostí jemu podobných, nasáklých vůní alkoholu, cigaret a trávy. A s ním. Dlouhé hodiny strávili společnými činnostmi, ke kterým nebyly třeba ženy. Pocit více, než dobrý, než zazvonil budík. Myslel, že je třeba se hnout. Myslel, cítil?
Bylo nebylo, ona se ptá.
Tráví večery potají s tím, s kým si o tom šeptají, a bdí. Ukrývá zlato pod stříbrnou mluvou a cítí. Když vstává, točí se jí hlava. Když padá, nikdy není sama. Když kolem letí, vidí kupu dětí!
Tak radši bylo nebylo, co kdyby napadlo něco někoho jinýho...

The Composer

Feeling to see you again.

Bzzz

"On už tam rok nebyl!"

"To není možný."

"Všechno je."

Pyramidy se zostřují a všechno je rázem světlejší. 

Pnoucí ruce se zastavují a setrvávají na dřevěné desce stolu. "Otevři sé..." zavlní se plný rty.

A počítač né, má svůj pohled na věc.

Pusa se zakřenila a v očích svitlo láskyplné teplo.

Je tady.

Zhluboka se nadechla, aby vyrovnala tvořící výbuchy energie na hrudi a bzučení překvapilo ji směle.

Hlavou uhnula doleva, doprava a křidélka hmyzího tělíčka se vznesla výš.

"Bazalka, včelka, kořalka."

Zahálela pohledem na matici.

"Hm, trávím večer s plochou osmičkou." zasmála se.

V nekonečnu se lekla malá myšička, co utíkala v kovovým kole ve zlaté kleci.

Ona sama se na to zadívala a pomyslela na zrcadlo. Mezi mřížemi byla mezera.

Odhodlaná poznat se zvedla z rozlámaného gauče. "Hmm..." těšila se na pohled na gauč ve zkušebně.

Svíčka se rozhořela a plamen zasvítil vysoko ve tmě. 

"Bzzz" Proletěl jí kolem hlavy.

"Tak ty jsi včelka..."

Vykročila směle pro deník, najednou vzpomněla si, jak trefný toto může být.

Barvu svou neukázala. Jen po nocích tiše psala. Tajně srdcem malovala světy nový zrcadlový.

Má radost, že tu může být.

Šla si přece pro deník.

Četla řádky očima, kočička uvelebila se jí do klína. A pohledu se dočkala.

Na zpocenou dlaň včelka usedla.

"Ještě, že tu je pořádek." zamektal.

"Tobě se chce spát, že?"

"No, když vidím tu fotku..." ztišil hlas.

"Tak jo, kterej křeček se teď napil?"

Usnul. Odešel. Neumřel. Zvedl se z gauče a odkráčel.

"Světlej křeček, že jo" řekla.

Světlem svíčky se křidélka mihotala a ústa cosi vykládala.

"Bzzz"

Ústa rudou barvu chytla. "Uííí..."

Teplo, světlo, barvu nitra.

Včelka blíž přilétávala,
"...bíí."

Už nebude nikdy sama.

Žijeme sami se sebou ve dvou jako každý zvlášť.

Žijeme sami se sebou ve dvou jako každý zvlášť.
Ty bereš mě s sebou, chuť,
tu máš.
Krásňoučkou, hebkou,
už ji znáš.
Chuť jemnou.
Na kytaru hráš.

5000 + dáreček

Je mi ctí napsat, že Vás očí, srdcí a uší tu bylo již přes pět tisíc!
To se mi nestává každej den.

V tuto chvíli se znovu uzdravuji a hledím na rasta čepici rozebírající televízku. Televízka je to teď, předtím to byl čas ukrajující televizoun. Jak tak sleduji její vnitřek, spousta domečků, autíček s garážemi a cest, mi připomíná Díru. Město, kde jsem poprvý otevřela oči.
Otevřela jsem je znovu, na druhým konci, a tam je nechala. Jako svý srdce. To už tam je z plyše nejmíň třikrát v tom černočerveným prostoru napěchovaným alkoholem a čoudem z cigaret. Jako vůně se rozpíná po krajích západních a připomíná tu chvíli, kvůli který jsem stále tady, a to je teď.
Televízka nehoří. Díra taky ne. V pokoji už hořelo :)

Ráda Vám ukážu něco, co vidělo pramálo očí, protože milí pánové z Chinaski, jak taky křtím novej štítek, se nedostali ke konci svýho kreativního plánu. Jen oni ví proč... Mám je ráda, mám Vás ráda, takže tedy pojďme společně pochopit toto z mojí a Verčiný dílničky (ano, ten pokoj, co shořel).
Rok 2011 mluví za vše, proto mu přikládám hlavní slovo:

... :)

Los Chinaskos s pomocí jedný fajn ženy Ester Brym, kterou neznám, vykouzlili toto:

Nechť stále žijí naše nejsilnější hezký vzpomínky, protože jen pomocí nich se můžeme pohnout dál.

Názoros los Katyinos!

;)

 Thanks©Johnny Wolf

Thanks©Johnny Wolf

Thanks©Johnny Wolf

Thanks © Johnny Wolf

Game of tones

Thanks © Johnny Wolf

Nohy

Je čistej vzduch. Je tu bezpečno,
neboj se, jsi nalačno.
Toužim to vyfotit,
musíš na to přijít.

Mračna jsou pryč,
nikdo je nenašel. Mávají,
vrcholy slavnýho, nalačno,
chladnýho.
To vítr zavál, vánek ustál.

Druhej čekající, rána tlumící,
z časného pocitu blaha.
Z autíčka vysedáš, jednou a jednou,
z Jekyllu odcházíš honem si sednout.
Bez chybiček se zvedáš
a hudbu vnímáš.

Dneska je čistej vzduch,
skokani, škvoři spějí,
vlny hudby duní,
pavouci se smějí.
Odpovědí vzduch se mění, srdce znovu zakolejí.
Projde zdí zákonů, čekající,
ovace přicházející má z rány,
proto čeká blána dutá.
Živí se z prány.
Miluji tvory, miluji Bory, miluji stromy.
Vítkovy nohy.

Thanks © Johnny Wolf

Love music

Kočičí papuče

Zdravím všechny pravidelné i nepravidelné návštěvníky blogu.

Jsem ráda, když vám zde něco udělá radost, inspiruje vás to a podobně. Miluju život, miluju lidi, miluju vše, co se ke mě dostane. Tudíž i to, co "má zájem škodit", protože ke každému z nás se dostává to, co mu má být podněty a vodítkem na cestě životem dál. Někdo tomu říká překážky, někdo problémy... Každý žijeme život, který jsme si vybrali a každý jsme svého štěstí strůjce.
Nicméně, nechť si každý dělá a myslí co chce, vždy se mu to vrátí, proto může člověk potrestat jen sám sebe a taky jen sám sebe udělat šťastným. Když ho šťastným dělá někdo jiný, říká se tomu láska - ano, ale i tu si k sobě člověk připouští sám.

Co tím chci říci je zřejmé.
Takže se všichni mějte tak, jak sami chcete a dělejte jen to, co chcete, na plýtvání časem je život krátkej.
A hlavně, žijte svůj sen!

S láskou,
Katie.


P.S.: Proč ten název? Protože kočičí papuče jsou náhražkou skutečnýho kočičího tepla stejně jako to, co má zájem škodit a převléká se za kočku. :)

TOGETHERonefinally

Pro harmonii, 
která plane, 
jarem, duší, 
s láskou vane. 
Jako větřík líně čechrá vlasy, 
každý máme staré časy... 

Pro všechny a všechno, lásku a světlo.

.........................................................................................

Just loving you,
now and every day,
our amazing planet with trees and mane,
of whatever for saying true,
feelings instead words,
love you.


https://soundcloud.com/katie-kyklop/katiekyklop_togetheronefinally

Mužský DRAžé z Plzně...

Milí to lidé...

Brzy přijde bublinkování...

Opposite part of this place

Singing peace

Fire lower

I wish you all the best. Be what you want to be and never forget to wish what you want to come next.

That seems to be warm..

..when it's cold outside.

Be free.

 Zdrojem některých použitých obrázků je Google.