Let

 Čtyři.
 Za dveřmi sundávám přilbu,
škrábe perem, tak, jak si přál.
Kterou knihu posune k nám?
Maluju křivku, směrem dál.

 Soustavnou mžitku si užívám.
Po lanech šplhat klidně sám,
Vis či leť sousloví ducha výše.
Prozřením ladit lesní háj.
Prozřeným hladit zřený ráj.

 V knize raději by se díval,
prostředím zaobíral se s černou snáz,
chtít odbourat hráz rázněji z nás.
Bylina s bílou. Bílá noc otvírá čas.
Do roka jednou změní se jas.
Je to na černou, na bílou, znova a zas.
Je to on samotný vodivý mráz.

 Ve dvou.
Kousávám spilku, kolem zubů.
chvilku u moře, střech plátěných stanů.
Zima, u pusy kouřových chřtánů.
Hory za zády, čelem k paloukům.
Noc pavoukům, světla lampiónům,
hudba broukům. Broukat a louskat si.
Voda, břeh, paluba, křišťál všem zvukům.

Prosředí mrakům, větru, majákům.
Krystalickým plodům, pálivým svodům.
Mátový dech, brána do čtyř směrů,
listových tónů, letních podzimů,
podzimních letů do blyštivých světů.

1998

<><DRCLV><>

O(d) Štěpení

Jsme na dlouhé trati, kdo tu tratí, když nikdo nemá city a z pekla doufá, že se nevrátí? Oranžově svítí, připojuji k sobě kvítí. Vážit si přítomnosti, budoucnost svítí. Minulost je uschlé kvítí. Byliny sušiny se drolí, omítka pálí. Many, hlavy, brány. Oči na cestu svítí, vestu hodnou šití ti nechám u zábrany. Za bránou jsou proláté schody. Jsou dlouhé a nikdo se jich nebojí, bo má pocit, že není v boji.
Tak jistě, tento svět je skvělý, smrti není, čeho se bojí? O čem tu tak holka mluví? Ona píše, lidi.
Kosmos jsou prý dvě želvy, sdělil správce malý, velký. Jaguár pod stolem byl hezký. Ve snu tříbí si chřípí, vrní a civí. Usíná hladový, potrava skrývá se uvnitř mé chaty. Tam jest všichni sebou sjetí, a já u stolu stětí jsem svědkem, co to kolem letí. Jé, má krabička šití. Zatahuju závěsy, sleduje mě, ne asi.
Vpíjí se ze mě síla vrnění a ostrého kousání. Jdu do chaty. A jsme zas u toho psaní, požádám Dé o doplnění. Přišla jsem odsud vytáhnout lidi, co zří a jen neciví. Časy se mění, vstupuji do chaty, Ládínek ladí louskáč na ořechy. Ten zvuk, ta rána, když svítí slunce na louku, skryté oko na palouku stín vrhá. Černá se prostoru dotýká, když bílé není třeba.
Kulatá zář svítí za tebou, ze sebe to dáš a tělo mizí. Poznáš tak kraj, kam jít máš, rychle, kameny studí, pod vodou nic není, snad nakraji, zpátky vydáš se stěží, světlo svítí ti do očí, když hlava se otočí a k žití se rozmočí. Ruce se protočí, pár kamenů v dráze, žabí extáze, anebo létaj. Nohy se zmítaj na rukou, létáme vysokou samotnou ponukou. Jen čtyři a nikdo víc nepřidá zárukou, že odejdeme snáz, jen co se opraví hráz. Hlásíš se z lavice, sedáš si vedle mě na gauč, než přijde. Vstupuje a je v nás. S kočkou si hraje zas, zpívá si vědomím, blyštivý hlas.
A současně se píše, že učitel párá se s námi zas, Ká má hlas. Před tabulí na gauči ve snu jsme raz, je nás osmnáct, jen někteří se ukazují, je to kloudné, vrtkavé stání, když sedí na gauči učitelova, páni, paní.

<><>DRCLV<><>

Piggyes

"Jedno prase ti z ohrádky uteklo."

"Nebuď sprostej."

"Já nejsem, proto můžu."

"Může muže..."

A tak se to stalo. Všechno ze země sežralo, vášní se naplnilo a rychle vyzvracet to šlo. A vy to víte. Ty to víš, já to vidím. Moderní způsob vraždy není stání či sezení s dvouhlavňovkou u krku zúčastněného, nýbrž u myšlenek. Ano, žijeme v době, kdy kulomet nepotřebuje živý cíl, aby vystřelil tak, jako atomovka elektřinu.

"Působíš způsobně."

"Způsobíš působné?"

Je tu druhá tvář sítě, kterou známe. Přímo tady se ze mě stala doktorka. Děkuji. Jen mrtví mrtvími zůstanou, na cestu dlouhou, světlem, tmou. Bez vraždy i s vraždou. Opakuju se s bednou? Tak jí vypni a zavři oči, ať hlava se ti tak netočí, dokud vnímáš rozdíl dvou. Brzy změny nastanou. Ráda nechávám se vést, nemůže(š) se splést. Můj plášť je mi ochranou, ve snu jsem blbla s Andreou...

Ptá se znovu, tady a teď, máš pořád mýl, že patří ti svět? Mě ano, já nýbrž nejsem, jen jedna čtvrtka je to, kde jsem. Aha, tak teď už jinak, píše ti tvůj milý šmírák. Asi se nikomu z vás nestalo, když máte veslo, i plavidlo, že můžete odejít. Kde tu loďku ukotvit? Nechám ji tam na břehu, pak vás dále povedu.

"Chceš toho lidem sdělit víc?"

"Bezesných snů na tisíc."

"Může mít dlužník více touhy, než malý váček pod okem, kruhy?"

"Oči už jsou dávno v důlku, dřív, než podám mu svou ruku."

Otevřel bran na tisíc, i prase má svůj rub a líc...

 <>DRCLV<>

°~Portishead: Biscuit~°

(O) Štěpení

Chtěl mě nechat psát pichlavé detaily, zůstala jsem tady.
Kdy si mám přijít?
Po nedlouho táhlém časovém výkyvu se objeví u mé postele, aby mi řekl: Mám pro tebe úkol. Vím, na co teď myslíš, protože mám klíč, který ti byl předán tady. Víš, mám tušení. Nech na hřbitově čas. Přijď za šest dní, dozvíš se tajemství. 
Tak teda pěkně děkuji, když jsem si tolik let přála, abych za vás všechny prala. Aha, vy nejste tady, spojení hodné návnady pro lidi: Nebuďte nikdy stejní. Jde tu o rychlost v úprku many. Sekají se dluhy u prohnané hmoty. 
Honí mě zajíc skrytý v pytli. Jdu klidně přes žhavé uhlíky, všude jsou vždycky okliky. Už není mi teplo ani zima, už jsem uprostřed, jdu do stádia, kdy budeš mít pravdu, obrazem škrtí... se chyby. Něco tu chybí, mám nohy v ledu a ruce ve žhavém ráji, cítím tvé sliny, neslintej chvíli, píšu ti výsledek z části pyramidy.
Každé ráno mě budil, aby mi naznačil, že tu není, a že se něco mění. Už nevolá do hlavy co kdyby, jednání trvá chvíli. Z života utíkej, co stačí ti síly, máme tu štěnice, skoro tě zabily.
Haha, tak vůči tomu jsem imunní, znamení trvá chvíli. Za jeden život se přiblížíš cíli, jen, co dosáhneš na chvíli, jež překryje tvé bytí a pak už to jen letí, jako bychom tam už byli. Tak jistě, když jsme spolu rádi spali a také se rozptylovali, společně se zdržovali, tak sis řek, že život zkusíš jinak, v tu chvíli... už jsme tam byli. V prdeli.

Zkus si zahřát nohy, otevřít závory, když tělo je bez ochrany. Díky, cesto svobody. Doprovází mě jen chvíli, ať každému vlijeme do hlavy píli, než budeme tak milí a uvolníme místo ke stání i k sezení, skoro v cíli.  

Dočká se toho těla někdy?

<>DRCLV<>

Ze mě III.

Když mám pocit, že nic horšího se mi nestane, hrábnu do prostoru. Něco tu je. Zkouška mysli v těle. Značky lemují cestu v síti. Dá se v síti jít? Jako napůl doopravdy. Někde uprostřed. Můžou se dít velké věci v tunelu? Tunel začíná vlevo a končí vpravo. Co tě nezabije, to tě posílí. Dobrá a špatná, suchá a mokrá, teplá a studená. Jedna ze čtyř je naopak. Pakliže se neotáčím zády, neotáčím se ani čelem. Ráda v tramvaji voním. Voní ti krev? Voní ti život? Slij si ho do skleničky chladnou hlavou, když hoříš.
"Já ti nevim, jestli není pozdě."
"Vidíš titulky? Jmenovky? Data?"
Stokorunu jsem našla v knize v tichu. Zdá se, že visí na krajíčku na pásce. Jsi můj rádce. Beze strachu. "Vyšplháš tam na tu modrou lampu?"
Vzkaz, rána. Zamlžila se obloha s náma. Jsi na špičce plotu, za sebou brána. Strach ze smrti není ona. Bílá vlajka stále vlála, když proletěla kolem, sláva. V teple v malých krabičkách, házíš balón při svíčkách. Ty to víš, i ty na lampičkách. Vždycky budu maličká, pro nás všechny lavička.
"Nebuď ji, víš, že je."
"Mrtví to ví také."
"Víme to i my."
"Ty mě slyšíš, když říkám 'to své levé oko'..."
"Za oko."

Vlétáme do mlžného úbočí se špičkami stromů, mezi nimiž je i cesta domů.
"Cítíš to? Zabili tu dítě."
"Nevím, jestli bys měla létat."
"To já taky nevím."
Podívala se na mě shora. Poslali jí tu. Potom, co mi vypálili chalupu na Krystalové hoře a odloupli úbočí dynamitem, rozsypala se na ty nejmenší střípky a zase složila, aby měli lidé sůl. A my jsme si představovali, že v té chalupě přežijem. S nabroušenou břitvou.
"Neklesej, klepnul jsem se do lampy."
Pověsila jsem na něj šňůru a zrychlila. Zahlédli jsem muže nesoucí na ramenou robustní kládu rozevírající svá ústa na úbočí. Do pokladů vyhaslých drahokamů, díry uprostřed lesa, nechal kládu se svést na okraj. Tloukla o osadinu přidržující sousední. Na kdysi krystalové vsazence stráže zůstaly, jen je nikdo nevzýval, tento muž...
"Katyino, ten muž je žena."
"Tvůj hlas je jak prořízlá mrkev uprostřed mrkvového kompotu. Slupnu tě jak hada."
"Ty se hadů bojíš."
"Já se nebojím ničeho!" vyprskla jsem za sebe, až se sklo před námi zalesklo.
"Chceš svlažit?"
"Nepochybuju, že ti nepropálím křídla."
"Je to jen kabát, tělo jako převlek na maškarní. Účinkuj, účinku v činu s činkou."
Přistála jsem na huse, která mě svou svrchovanou vášní ještě chvíli nesla. Tak kdo je teď na koni?
"Tu nálepku 's tam mohl nechat."
Strčil mě do kapsy a vešel, pusa mi nepomohla. Nohy se mi zabořily do měkké černé látky. Povzbudivě to tam hřálo, když roztříštil se vítr o vychladlé sklo. Už tu nebyly ani ony, ani okna. Ženský klášter bez žen s kouzelným zrcadlem, v němž se zlověstně mlžilo. Stíny se předháněly, kdo z kapsy dřív vysaje teplo. Jezdec třikrát poklepal na bránu a moje kapsa se tlakem zvedla nahoru. Táhlo mě to, ruce se držely, nohy pnuly, více klíčům neuhnuly. V tomto těle to asi nestihnem. Růžena z krajiny staví, střechy otírá od prachu a prašný sníh mění v prašan, jež může ovinout hřejivým teplem a shořet, jako bonus. Padá na hlavy těch, co nejsou v kapse, tak ohlédni se sladce. Je třeba přijít blíž jako plus k mínusu v mag(net)ickém poli, místo mých nohy. Jdou do svobody, píšu si body, ať vím, kdo z nás má jakou roli, umocníme stromy. Je to jak dýchání z prašné půdy do lněné stodoly. Krvácení z otevřené rány, na jehož zastavení mám chvíli. Obcházím hřbitovy, hospody, domy a pod stoly sbírám poklady. Teď na mě přistála krabička cigaret, si s ní zatančím, když leží mi na zádech. Má v úsporné kapse díru, jednu dlouhou prostrčím a pak kopnu. Slíbím za oheň vodu, ať hoří to vpředu. Mám malou pusu, tahám, jak nejvíc dovedu, dokud neskáče a já nejsem v plusu.

<>DRCLV<>