KLÍČ

KLÍČ

Utíkala jsem sama chodbou vedoucí přímo ze sálu někde k záchodům. V tom temnu se mi až nechtělo věřit, že jsem stále na nohou, dokud mi opravdu něco nezaklínilo cestu. Spadla jsem na kolena a dlaněmi se zvedla ze špinavé země tak rychle, jak to šlo, a zmizela za dveřmi toalety. Dveře se za mnou zabouchly rychlostí blesku a po rachotu od podia zbyly jenom dozvuky, které se sem nepřetržitě nesly. Tak příjemně se mi točila hlava, že mi bylo dočista jedno, že kolem mě chodí muži a před zrcadlem jsem si spokojeně myla ruce. Zkoumala jsem v zrcadle svůj obličej zespoda a jak se tak otáčela, osušila si ruce o kus látky. Ze dveří jsem vyletěla stejně rychle, jako tam, akorát, že mnou byl někdo brutálně sražen. Asi nějaký chudák nebo tak…

„Ty nemáš oči? Nemůžeš se dívat na cestu?“ zaburácel vskutku jinak sympatický mužský hlas.

„Jé, nejsi to ty, cos tam před chvilkou šaškoval na tom podiu za tím Dý-dý džej pultem či co to…“ házím oči a poklepávám prsty na hruď drobného potetovaného kšiltovkáče. „Ne, počkat, ono to furt hraje!“ přikrčím se a zadržuju další osobu. „Tomu už se podařilo utéct, víš?“ nasávám vůni krku někoho jiného. „Čert to vem!“

Plachtím si cestou zpátky do sálu a hups! Patero kluků na scéně oblečených v černo-červených uniformách hrající to, co všichni známe.

„O-ou!“ řvu s davem a skáču, co to jde.

Ono už to totiž tak dlouho nejde. Ovinu si svůj zrzavý cop kolem ramen a jdu navštívit toalety znovu, tentokráte už ne před koncertem, ale po. Ano, tak rychle to skončilo. Opravdu jsem měla pocit, jakoby kolem prosvištěl energetický hurikán a nasál mě do svého středu. Tak paralyzovaná jsem stála a opírala se o útulnou stěnu tmavě červené barvy za rohem vedle dveří na záchod.

„Chceš si čuchnout?“ prošel nějaký frajírek se sepjatou pěstí a cpal mi ji k nosu. Naštěstí svůj zájem soustředil zjevně někam jinam, protože jak se objevil, tak se zase ztratil.

„Není to Víťa?“ zaslechlo jedno z mých paralyzovaných uší o kousek dál z nějakých dívčích zmalovaných úst. Zase jedna třešnička… Fanynky. O chvíli se z kousku medu stal roj vos a má řehtavost nemohla jít stranou. Ale trošku mi ho líto bylo, trošku.

„Postav se vedle tý potetovaný krávy, třeba na řadu přijdem.“ zaslechlo druhé z mých paralyzovaných uší a pomalu začínalo dávat pokyn mozku, ať zvedne pravou ruku a uštědří majiteli hlasu jednu bezzubovku. Ale stalo se něco, co mozek nezamýšlel. Majitel hlasu byl také majitel té hrudi, po které se mé prsty projížděly. A tak jsem se k němu přisunula dřív, než se stihl zabouchnout na záchod.

„Slečno, značka pro pány.“ upozornily mě ústa nějakého staršího pána s plážovou košilí.

„Oni tu mají značky?“ udivila jsem se a s otevřenou pusou si to konečně štrádovala tam, kde předtím. Na pány označkovaný záchod. Hned za dveřmi u umyvadla se na mě nalepil nějaký páchnoucí ožrala a dýchnul mi na tvář. „Slečno, jste tu špatně. Jste v nesnázích, jako kráska v nesnázích, to je kráska v nes…ííích…pčíík.“ Na(ne)štěstí se mu udělalo špatně a poblil odpadkový koš přede mnou. Připomínala jsem si důvod, proč tady chodím. Dveře od kabinky bouchly, až se kus plastu otřásl a já konečně po dosednutí pocítila úlevu. Při zapínání kalhot mi vypadly s hlasitým cinknutím klíče, protože na záchodě bylo tak nějak ticho. Všechen hluk se teď soustředil na „med“ tam za dveřmi. Klíče mě donutily se ohnout, takže mě zarazilo, co vidím. Z vedlejší kabinky se ozývaly vzrušující zvuky a ani pohled nebyl o nic horší. Muchlovali se tam dva kluci. Jeden – tmavovlasý k sobě mačkal kluka s modrými vlasy.

„Páááni.“ ujelo mi. Oba se zarazili a přestali se líbat. Plácla jsem se rukou přes pusu a v tom momentě mi na odporně špinavou vykachlíčkovanou podlahu spadl konec copu. V tom samém momentě jsem se narovnala, vzala za kliku a vmžiku byla venku z toalet až za značkou.

Nebylo zbytí, peníze došly, alkohol vyprchával, krabička bez zeleně… Ale ta poloviční rulička v mé kapse by se mohla hodit. Sedla jsem si do pohodlného křesla vedle toalet a zahleděla se do dálky na lidi. Ubývalo jich a med si konečně mohl přihnout na svůj osobní prostor. Obracel do sebe panáky na baru jedna báseň a zahleděl se směrem k toaletám, tedy vlastně ke mně. Po chvíli se tím směrem skutečně vydal. Přiblížil se a spravil si mírně vygajdané černé rifle, které na jeho tenké nohy sotva padly. (…Hlavně, ať jsi zdravý a šťastný, pomyslela jsem si...) Zastavil svou klátivou chůzi a zapálil si cigaretu. Místo aby ji kouřil ve stoje, ohnul se a kouřil ji hlavou dolů. Obrátila jsem hlavu svou a sledovala, co bude dál. Asi něco hledá, pomyslela jsem si. Ono mu totiž nejspíš něco spadlo. Rozpálila jsem svůj konec ruličky a vydechla voňavý kouř do prostoru. Zachytily to jeho radary a otočil blonďatou hlavu. Našpulila jsem rty a vydechla zbytek. Asi se mu nahrnula krev do hlavy a neviděl, protože se otočil ke zdi a to úplně špatně, takže se praštil do zdi, až mi ho bylo líto, tak jsem se konečně zvedla a otočila hlavu vzhůru nohama k jeho obličeji a vykouzlila úsměv. 

„Ahoj.“ …a nabídla mu ten nezapálený konec vytažený rovnou z mojí pusy.

„Né, né, díky.“ odpověděl a zapáleně zakroutil hlavou. Upřel pohled zoufale na zem a nechal povadnout všechny mimické svaly.

„Ty něco hledáš, že?“ zeptala jsem se sladce. „Ne!“ vybafla jsem, až sebou cukl. „Tobě tu něco spadlo…“ přikývla jsem s psíma očima ála Ty chudinko. Ale s dobrým úmyslem.

Vypadá to, že se probral z nevšímavé extáze a věnuje mi pohled doprovázený pokornou řečí. „Já jsem tu někde ztratil klíče.“

Ha! Bingo!

„Pomůžu ti!“ přizvala jsem se vesele do hry Na lezenou, aneb kdo bude mít větší díry na kolenou a bude chrastit kovem, vyhrává, a klekla si na všechny čtyři. Zalezla jsem za něj ke dveřím na označkované toalety a hmatala naslepo po tmě kovovej svazek. Místo toho jsem se rýpala v chuchvalcích prachu a kouskách z podrážek obuvi návštěvníků. „Kolik klíčů je ztracených?“

„Všechny.“

„Jé aha, tys je neztrácel po jednom? Z opasku?“

„Z toho jsem je právě ztratil.“

Jako by mě to překvapovalo. Karabinka + poutko, skvělá to věc…

Jedna otočka doprava, jedna doleva, jeden šláp dozadu a měkká to věc na mém pozadí. „Jé, ty tam máš hlavu? Promíň.“

„To je dobrý.“ odpustí mi mou trefu, což mě vůbec nebere. Spíš bych ho chtěla ještě slyšet. Zpívat nebo mluvit…ale co klíč?

„Mám je! Díky za pomoc.“ zvolá a během momentu se chystá nenávratně zmizet. Nechci mu nastavit nohu, ale…

„Juchů, promiň. Kde byly? Můžu hádat? Jsem skoro střízlivá, takže třeba… v tvé kapse?“ zvednu se země, oprašuju si dlaně o sebe a dívám se mu nepřetržitě, ale pěkně do očí.

„Budeš se divit, ale ano.“ odpoví překvapivě.

„Hmm, trefa. Takže…jdem to oslavit, když jsme si tak skvěle zalezli a vytřeli?“ uplatňuju metodu pokus-omyl, nemám žádné peníze a jen cením veselím zuby. Nabídnu se, že mu ze zad oberu chuchvalce prachu, které se tam neměly jak dostat (opravdu se tam nedostaly) a on souhlasí. To je sen! Je to sen, protože, když se otočí, není to on, ale nějaký přitroublý pajdulák bez panenky Barbie.

Ne, počkat, to není sen. Ta panenka Barbie jsem já a on skutečně vypadá jak ken. Blonďatý, boží, rozcuchaný a roztomilý ken. Nedokážu si pomoct natolik, že se k němu natáhnu, rozpřáhnu ruce a co nejtěsněji ho obejmu. A mám klíč <3