"Jen si to představ. Staví se to samo. Celej dům se prolíná se vzduchem na vysoké hoře. Rouzfoukává mraky a rozpouští se taky. V zasklené síni, ve žluté dýni, tam bydlím samosebou, co to dá."
"Ty bydlíš v dýni?"
"Hahá."
"Kouří se v síni."
"Pššt."
"Cože?"
"Ticho."
"Cože?"
"PSSST."
V pokoji plném hlíny pod stromem u limuzíny se tiše krčí, to to hezky začíná, trčí větve nad kolena. Značí, že odjíždí zpomala, správce dveře zavírá.
"Sprav houby po dešti."
"Cože holuby?"
"Prší."
"Vidim."
"Cítim."
"Ne, to je okap, se kterým třepu a on už startuje, takže bysme si měli pohnout."
"Někdo tu umírá?"
"Au."
Táhlé kroky umožní taky zastávky u řadící páky. A jedeme. Z kopce, do kopce, míjíme bezdomovce, krajany a zvířata. Flóru a ptáčata, co si nedaj říct a rozplácávaj se o auta. Ať není jich víc. Hahá, řvu z plných plic, nikdo neslyší nic. Hudba je hic, politá potem a přepíná za běhu řídící soustavu.
úterý 29. září 2015
pátek 25. září 2015
jpngarden_kk_improvizace
Mycelium_kk_improvizace
gardenpath_kk_improvizace
.................................................................................................................
https://soundcloud.com/katie-kyklop/mycelium_imp_elpiano_elorgan_kk
https://soundcloud.com/katie-kyklop/japangarden_imp_elpiano_piccolo_kk
https://soundcloud.com/katie-kyklop/gardenpath_imp_elorgan_kk
čtvrtek 17. září 2015
Kalhoty na návod
Milí pánové a dámy s dlouhýma pavoučíma nohama.
Přišla jsem na úžasnou věc!
Když si chci pořídit nové kalhoty, je to fajn. Cesta dlouhá, vítr fučí, vráží do mě spousty očí. Kdybych časem nešetřila, třeba bych tam ještě byla. Velké přání.
Nicméně nakonec jsem se k nim dostala. S trojím využitím (což nemají ani krátkonozí). Stačí sáhnout po dámském modelu (ano, pánové, ano!!!) s vysokým pasem. Když si kalhoty obléknu na úroveň normálního pasu, dostávám se ke křehce cudným pohledům na můj rozkrok aneb je ze mě "ten hot stuff".
Pokud kalhoty posunu na jejich výrobní úroveň, mám profesionální škrtič napodobující originální podprsenku extra přes trup (čti korzet). Juchů! Je ze mě moderní žena dostávajíce se ke statně odvážným pohledům povětšinou všech. Jen dát pozor na oblast rozkroku, aby to nevypadalo jak taška a dvě cukety (já dneska) nebo dvě role sáčků do koše (taky já).
Takže teď dostanete těžkou hádanku: Jaký je třetí způsob nošení?
Já na to jednu odpověď mám, ale ta odkazuje na to, na čem sedíte.
Mě teď zmizely nohy, tak tu za sklem, počítám stěny, než zamotaj se mi vlasy do větráku a bude po mejdánku. Kalhoty sličně u uhláku.
A v tom je to podobně přehledné jako to s tím zadkem, tak barvu asi psát nemusím.
Sí.
Přišla jsem na úžasnou věc!
Když si chci pořídit nové kalhoty, je to fajn. Cesta dlouhá, vítr fučí, vráží do mě spousty očí. Kdybych časem nešetřila, třeba bych tam ještě byla. Velké přání.
Nicméně nakonec jsem se k nim dostala. S trojím využitím (což nemají ani krátkonozí). Stačí sáhnout po dámském modelu (ano, pánové, ano!!!) s vysokým pasem. Když si kalhoty obléknu na úroveň normálního pasu, dostávám se ke křehce cudným pohledům na můj rozkrok aneb je ze mě "ten hot stuff".
Pokud kalhoty posunu na jejich výrobní úroveň, mám profesionální škrtič napodobující originální podprsenku extra přes trup (čti korzet). Juchů! Je ze mě moderní žena dostávajíce se ke statně odvážným pohledům povětšinou všech. Jen dát pozor na oblast rozkroku, aby to nevypadalo jak taška a dvě cukety (já dneska) nebo dvě role sáčků do koše (taky já).
Takže teď dostanete těžkou hádanku: Jaký je třetí způsob nošení?
Já na to jednu odpověď mám, ale ta odkazuje na to, na čem sedíte.
Mě teď zmizely nohy, tak tu za sklem, počítám stěny, než zamotaj se mi vlasy do větráku a bude po mejdánku. Kalhoty sličně u uhláku.
A v tom je to podobně přehledné jako to s tím zadkem, tak barvu asi psát nemusím.
Sí.
středa 16. září 2015
pondělí 14. září 2015
< 3
Hahá.
Zase je všude 6 a 9.
Podle karet se mám podívat ke svým kořenům, současně na měsíc i na slunečnou oblohu. Dívám se do slunce. Vidím duhu v bílé. Bílou v duze. Zvlášť anebo současně.
Asi jsem zjistila, že kvantová fyzika a magie totéž jsou, že život je magie také, a že lidský mozek je toto. Právě v tom jsme a je to moje. Hahá. Já pro mě.
Občas se zastavím a cítím to na prsou. Uvnitř uprostřed hrudi bije. Srdce. Chce se mu smát. Hahá.
Tak se směju. A cítím to v hlavě. Je to stejné jak spirála, zvětšuje se a zmenšuje. Srdce. Pro všechny ruce.
Zase je všude 6 a 9.
Podle karet se mám podívat ke svým kořenům, současně na měsíc i na slunečnou oblohu. Dívám se do slunce. Vidím duhu v bílé. Bílou v duze. Zvlášť anebo současně.
Asi jsem zjistila, že kvantová fyzika a magie totéž jsou, že život je magie také, a že lidský mozek je toto. Právě v tom jsme a je to moje. Hahá. Já pro mě.
Občas se zastavím a cítím to na prsou. Uvnitř uprostřed hrudi bije. Srdce. Chce se mu smát. Hahá.
Tak se směju. A cítím to v hlavě. Je to stejné jak spirála, zvětšuje se a zmenšuje. Srdce. Pro všechny ruce.
úterý 8. září 2015
pondělí 7. září 2015
O smrti
Sotva jsem rozlepila oči po hodině a půl buzení pípačem v hlavě, kterej se vypne jedině po smrti, přátelé, a zasedla sem v bílém, abych napsala to tajemné něco. A o smrti to nebude. Nevím, o čem to bude, ale zcela jistě se to stane. Samozřejmě pomlčím o včerejším počasí, o samovolném otáčení klíče v zámku a o vyhazování jídla z okna. Teda, z věže. Odkud bych asi viděla všude?
Takže, jinými slovy, tohle je to, kvůli čemu se stalo, že to je možné psát, hurá, pojďme se učit spolu!
Šťastně vzbuzený kulomet Katyin může začít.
Tak tedy.
Mé plány nehrajou ani na jednu kartu jistě a zárověň nehraje roli to, že nehrajou. Včera vedle mě slétlo dítě ze schodů. Malý špunt, co se chvíli s ručičkama připlácnutýma na betonu rozhodoval, jestli bude rýčet. Úsměv a elegance se sílou jedno jsou, tak se sešly před branou.
Slyším smích jednoho z vás, který si včera z počasí udělal něco podobného, co bylo před pár dny za podiem a jezdí se na tom i hlavou dolů. Někteří lidé z toho zvrací, někteří onemocní, někteří si to užijí a někteří o tom napíší, aby tu nemuseli čumákovat černě, když můžou bílé a jakkoli jinak, jen za světla!!!
Zdráhám se vám položit jednu otázku, přesto to udělám, ne nadarmo jsem se napila místo hrnku z myši.
Jak dlouho tu chcete být?
Když už se domluvíme naprosto přesnojistě a ani vedle sebe nemusíme být, přestávájí existovat pozemské zákony jinak platné pro všechny a pro všechno. Jinými slovy, za rámcem fyziky je to skoro stejné jako za oponou. Táži se, co tady vlastně máme splnit? Já jsem si představovala děti, ale asi si je zase představuju jenom já, do čehož má fyzika zatim co mluvit... Je na nás, co chceme od života. A venku prší. To se stává. Jen, aby se z toho nestala hra mezi kočkou, psem a myší. Jakože já chci jet dneska na kole a venku prší, že... Ale, ne, samozřejmě, že to nechápu. Jak bych taky mohla... Ty za tím sklem, sprav to nebo mi to vysvětli. Nebo v tom pokračuj a já se tě pak v přítomnosti toho sympatického pána, co nás sem poslal, zeptám.
Ó, teď jsem dostala kávu a kolem se uklízí.
Mám další dotaz:
Kolikrát ještě chcete žít?
Nejde o to být první, slavný, oblíbený, bohatý... Jde o to, vědět proč dělám to, co dělám. A na to se tu ptám. Já se v tom totiž nějak ztrácím. A už neprší, lahůdko.
Za poslední noci jsme se ve snu scházeli docela často. Teda, každou noc se potkáme, abychom se domluvili. Je to milé, rozhodně víc, než se nechat náhodou postříkat studenou vodou, když mám odbočit doleva. Je opravdu lepší to přijít říct. Taky nevrazím jednu do písečku tomu, kdo v bytě čtyřikrát poblije koš, ale pokud ho miluju, vytřu s ním podlahu a ani bolet ho to nebude. Chci milovat, tak miluju. Jak dlouho, kolikrát a koho se stává věcí, v tomto případě, více méně cizí. A ne, zbavit zodpovědnosti se nechci. A už vůbec ne za sebe! Viz. článek Zkurvysyn. Ne, opravdu jsem nic takového nezažila potom, co jsem ho napsala, ale před. Ne, opravdu se všechno vyřešilo dřív, než jsem o tom V současnosti napsala a né, nejsem smrt.
Kdo jiný by byl šťasten jen tak?
Blázen.
Haha.
Takže.
Já si to tu užívám. Nemusím nic. Čtete správně. Já taky, jak vidím. Nikdo nemusí nic.
Může to být jeden z posledních životů.
Už zas prší...
Jdu si zakouřit.
Nekouřim.
Haha.
Kolikrát jste umřeli?
Takže, jinými slovy, tohle je to, kvůli čemu se stalo, že to je možné psát, hurá, pojďme se učit spolu!
Šťastně vzbuzený kulomet Katyin může začít.
Tak tedy.
Mé plány nehrajou ani na jednu kartu jistě a zárověň nehraje roli to, že nehrajou. Včera vedle mě slétlo dítě ze schodů. Malý špunt, co se chvíli s ručičkama připlácnutýma na betonu rozhodoval, jestli bude rýčet. Úsměv a elegance se sílou jedno jsou, tak se sešly před branou.
Slyším smích jednoho z vás, který si včera z počasí udělal něco podobného, co bylo před pár dny za podiem a jezdí se na tom i hlavou dolů. Někteří lidé z toho zvrací, někteří onemocní, někteří si to užijí a někteří o tom napíší, aby tu nemuseli čumákovat černě, když můžou bílé a jakkoli jinak, jen za světla!!!
Zdráhám se vám položit jednu otázku, přesto to udělám, ne nadarmo jsem se napila místo hrnku z myši.
Jak dlouho tu chcete být?
Když už se domluvíme naprosto přesnojistě a ani vedle sebe nemusíme být, přestávájí existovat pozemské zákony jinak platné pro všechny a pro všechno. Jinými slovy, za rámcem fyziky je to skoro stejné jako za oponou. Táži se, co tady vlastně máme splnit? Já jsem si představovala děti, ale asi si je zase představuju jenom já, do čehož má fyzika zatim co mluvit... Je na nás, co chceme od života. A venku prší. To se stává. Jen, aby se z toho nestala hra mezi kočkou, psem a myší. Jakože já chci jet dneska na kole a venku prší, že... Ale, ne, samozřejmě, že to nechápu. Jak bych taky mohla... Ty za tím sklem, sprav to nebo mi to vysvětli. Nebo v tom pokračuj a já se tě pak v přítomnosti toho sympatického pána, co nás sem poslal, zeptám.
Ó, teď jsem dostala kávu a kolem se uklízí.
Mám další dotaz:
Kolikrát ještě chcete žít?
Nejde o to být první, slavný, oblíbený, bohatý... Jde o to, vědět proč dělám to, co dělám. A na to se tu ptám. Já se v tom totiž nějak ztrácím. A už neprší, lahůdko.
Za poslední noci jsme se ve snu scházeli docela často. Teda, každou noc se potkáme, abychom se domluvili. Je to milé, rozhodně víc, než se nechat náhodou postříkat studenou vodou, když mám odbočit doleva. Je opravdu lepší to přijít říct. Taky nevrazím jednu do písečku tomu, kdo v bytě čtyřikrát poblije koš, ale pokud ho miluju, vytřu s ním podlahu a ani bolet ho to nebude. Chci milovat, tak miluju. Jak dlouho, kolikrát a koho se stává věcí, v tomto případě, více méně cizí. A ne, zbavit zodpovědnosti se nechci. A už vůbec ne za sebe! Viz. článek Zkurvysyn. Ne, opravdu jsem nic takového nezažila potom, co jsem ho napsala, ale před. Ne, opravdu se všechno vyřešilo dřív, než jsem o tom V současnosti napsala a né, nejsem smrt.
Kdo jiný by byl šťasten jen tak?
Blázen.
Haha.
Takže.
Já si to tu užívám. Nemusím nic. Čtete správně. Já taky, jak vidím. Nikdo nemusí nic.
Může to být jeden z posledních životů.
Už zas prší...
Jdu si zakouřit.
Nekouřim.
Haha.
Kolikrát jste umřeli?
sobota 5. září 2015
pátek 4. září 2015
Směju se na sebe do zrcadla a už zas mám ten přitroublý výraz.zdravotní sestry.
Tak to ne.
Jsem zrzka.
Bude to žůžo. Sladký jako polibek na konci věty. Vypadám jako vykřičník, proto se směju, nebo kvůli tomu, že se směju vypadám jak vykřičník?
Tak, v současnosti vyřešeno.
Nalezeno, vysvíceno.
...
.
.
.
"To je on!"
"Ne, to je ona."
.
.
.
...
Dík.
Tak to ne.
Jsem zrzka.
Bude to žůžo. Sladký jako polibek na konci věty. Vypadám jako vykřičník, proto se směju, nebo kvůli tomu, že se směju vypadám jak vykřičník?
Tak, v současnosti vyřešeno.
Nalezeno, vysvíceno.
...
.
.
.
"To je on!"
"Ne, to je ona."
.
.
.
...
Dík.
čtvrtek 3. září 2015
O současnosti
Tak.
Spadla klec.
Teda, ona nespadla, pořád tu čumim. Jen čas utíká a já se smažím a to jsem nic nebrala, ani nejedla, darem jsem se zařekla, že nebudu kuňkat nikdy víc.
Krásný příběh jen pro silné žaludky exkluzivně zde. Jako vždy samozřejmě čistě me4me, takže zrcadlo ode mě pro mě. Jak snadné.
Začněme u toho, proč se nedožiju konce roku.
Tak zaprvé, člověk, co za něčím jde, čistě z doměnky či z přesvědčení, že to vyjde, je blázen. Teď jsem psala kámošce, že jsem se zbláznila, tak uvidíme, kolik zvednutých rukou tu bude. Nejsme ve škole, to já celou třídu poslala učit se do sborovny. Vždyť to je přece v pohodě...
Hezky se to čte, ale nikdo z Vás zatím nic nepochopil.
Já taky ne.
Proč jsem v tom sympatickém a nebezpečném metru s pracovním názvem Život nastoupila na šťastnou jednokolejku a ta šťastná jednokolejka se v zatáčce vybourala a zastavila se na kraji skály? *Kurnikšopa!
Když z ní vystoupím, čtyři roky se rozplynou jak voda a mě bude trvat nevímkolik let, než se proměním v něco jiného. Samá voda... Když ne, tak si to vypiju. Jsem zvědavá, jak to bude chutnat, já totiž nikde vystupovat nebudu. Pořád se hýbu, vagón se hýbe i sám od sebe. Už, ups. A o oko ani jinou část těla při vystupování přijít nechci. Ještě, že ten vagón má okna, ať můžu shlédnout případně se objevi/y(?)vší přátelské obličeje, ze kterých mi zůstal v hlavě jeden sviňák bez zubů, teda s jedním zubem vpředu, syn milionáře (se zuby) a kamarádka.
Každý budiž naplnivší svou úlohou úlohu naplní.
Ten, kdo je bílý, může být očerněn. Ten, kdo je černý, nemůže být obílen.
Takže, když jsem žáky na jejich smutné oči pustila do sborovny, nějak mi nedošlo, že smutné oči nezmizí, pouze se upevní, zjistí a hle! Máme tu jeden názor v hlavičce a druhý v rukou. Oba se používají občasně, podle potřeby, a vzájemně si odporují. Samozřejmě se používají po jednom, ještě jsem neviděla člověka se smát a brečet současně. Když se chce, tak je po stole, když se chce, tak je po škole. A teď je otázka, jak se z toho vymotat? Jak ty děti zvládnout a nedostat padáka? No, lítat chci, ale nahoru. Sborovna je malá a jedna zlá tuška se mi zasekla do nohy.
Už dva měsíce se lidi kolem mě řítí jen tak k Zemi nebo se někde kopnou a já nemusím udělat NIC (???). Plazící lidi jsou lechtivá představa, to není ona. Ta co se stala, vypadá takto: Když mě v roli chodkyni objeli(y) cyklisti(ky) v třípruhovém počtu, mleli(y) v záchvatu kolových možností něco o metráku, přejeli přes kolejovou cestu a jednoduše ve dvojko vytřeli chodník. Hehe. Magie přece neexistuje a já se jim samozřejmě nesměju, já beru vše smrtelně vážně. Taky proto píšu tento článek, že jo.
Jeden syn otce známé firmy si ukopl nohu poté, co vystoupal na jeden z posledních schodů uprostřed zápalu vysvětlit mi, že opravdu už nemůžu být taková jaká jsem, abych se dostala z vagónu použitelná. No níc, jen boty to bude chtít za jenpětku nový... A do postele patří ležák.
Kamarádka mi koncertovala doma. Já jí vysvětlovala něco o klacku a už se utíralo víno. Druhý den se texty zapoměly na stole, aby se vzápětí, během mé spontánní vůle dělat doprovod jako žena ženě (kamarádka kamarádce!!!), objevil bezzubec, a kamarádka si své texty vyzvedla.
Zmíněného bezzubce p(r)otkaného černou tuškou potkal podobný osud v mírnější verzi na krátkou chvíli poté, co se nás pokoušel zabít v autě a uprostřed dálnice, když zrovna nepsal smsky, řídil nohou.
O tom, že jsem se včera v autě za jízdy napájela divotvorným nápojem, kouřila z okna, vřískala Bílou barvou o hmyzu, dokud bezzubec nenaložil nějakou voňavou paní z ulice, kvůli které se mi neustále zasekávaly vlasy v okně - Lepší shořet, než vyhasnout, to není. Nastal čas montáže frajerských světel v bengových barvách /v ten den všechno modré/ na čumák auta. Ještě pokutu jsme nenaložili. A ani nenaložíme, protože tady jsem teď jasnovidec já, jelikož vím, co bude dál.
A to je to, proč vám to píšu.
Ne, já to píšu sobě, správně, to jsem se spletla, jelikož mi nejde spát ani jíst, tak možná někdy zítra fotka mého pasu obejmutého dlaněmi, když mám ruce v bok.
Když mám tři ruce, pak čtyři a nakonec ani jednu, jsou tu ještě n(r)ohy!
Skákat budu pořád.
Však proto tu jsem.
A ještě bych psala o tom, jak se matce dostala kočka z vany za krk, kde se zasekla, ale o tom až, když se zase zapnu či vypnu.
Ještě nevím.
Dneska jsem se pokoušela pálit na zastávce cigaretu. Šlo to. Šlo jí i vyhodit za sebe. Vedle mě koš, tak jsem se zvedla a spolu s ní tam dalších dvacet vyhodila, tolik much jednou ranou mi přišel nevědomky pochválit nositel podoby s Mimoněm, který ve střízlivé vnímavosti zaregistroval narozdíl ode mě, že v ruce stále držím zapalovač. Tak jsem dostala dvě modré L&M a dva dny. Včera.
Současný čas.
Spadla klec.
Teda, ona nespadla, pořád tu čumim. Jen čas utíká a já se smažím a to jsem nic nebrala, ani nejedla, darem jsem se zařekla, že nebudu kuňkat nikdy víc.
Krásný příběh jen pro silné žaludky exkluzivně zde. Jako vždy samozřejmě čistě me4me, takže zrcadlo ode mě pro mě. Jak snadné.
Začněme u toho, proč se nedožiju konce roku.
Tak zaprvé, člověk, co za něčím jde, čistě z doměnky či z přesvědčení, že to vyjde, je blázen. Teď jsem psala kámošce, že jsem se zbláznila, tak uvidíme, kolik zvednutých rukou tu bude. Nejsme ve škole, to já celou třídu poslala učit se do sborovny. Vždyť to je přece v pohodě...
Hezky se to čte, ale nikdo z Vás zatím nic nepochopil.
Já taky ne.
Proč jsem v tom sympatickém a nebezpečném metru s pracovním názvem Život nastoupila na šťastnou jednokolejku a ta šťastná jednokolejka se v zatáčce vybourala a zastavila se na kraji skály? *Kurnikšopa!
Když z ní vystoupím, čtyři roky se rozplynou jak voda a mě bude trvat nevímkolik let, než se proměním v něco jiného. Samá voda... Když ne, tak si to vypiju. Jsem zvědavá, jak to bude chutnat, já totiž nikde vystupovat nebudu. Pořád se hýbu, vagón se hýbe i sám od sebe. Už, ups. A o oko ani jinou část těla při vystupování přijít nechci. Ještě, že ten vagón má okna, ať můžu shlédnout případně se objevi/y(?)vší přátelské obličeje, ze kterých mi zůstal v hlavě jeden sviňák bez zubů, teda s jedním zubem vpředu, syn milionáře (se zuby) a kamarádka.
Každý budiž naplnivší svou úlohou úlohu naplní.
Ten, kdo je bílý, může být očerněn. Ten, kdo je černý, nemůže být obílen.
Takže, když jsem žáky na jejich smutné oči pustila do sborovny, nějak mi nedošlo, že smutné oči nezmizí, pouze se upevní, zjistí a hle! Máme tu jeden názor v hlavičce a druhý v rukou. Oba se používají občasně, podle potřeby, a vzájemně si odporují. Samozřejmě se používají po jednom, ještě jsem neviděla člověka se smát a brečet současně. Když se chce, tak je po stole, když se chce, tak je po škole. A teď je otázka, jak se z toho vymotat? Jak ty děti zvládnout a nedostat padáka? No, lítat chci, ale nahoru. Sborovna je malá a jedna zlá tuška se mi zasekla do nohy.
Už dva měsíce se lidi kolem mě řítí jen tak k Zemi nebo se někde kopnou a já nemusím udělat NIC (???). Plazící lidi jsou lechtivá představa, to není ona. Ta co se stala, vypadá takto: Když mě v roli chodkyni objeli(y) cyklisti(ky) v třípruhovém počtu, mleli(y) v záchvatu kolových možností něco o metráku, přejeli přes kolejovou cestu a jednoduše ve dvojko vytřeli chodník. Hehe. Magie přece neexistuje a já se jim samozřejmě nesměju, já beru vše smrtelně vážně. Taky proto píšu tento článek, že jo.
Jeden syn otce známé firmy si ukopl nohu poté, co vystoupal na jeden z posledních schodů uprostřed zápalu vysvětlit mi, že opravdu už nemůžu být taková jaká jsem, abych se dostala z vagónu použitelná. No níc, jen boty to bude chtít za jenpětku nový... A do postele patří ležák.
Kamarádka mi koncertovala doma. Já jí vysvětlovala něco o klacku a už se utíralo víno. Druhý den se texty zapoměly na stole, aby se vzápětí, během mé spontánní vůle dělat doprovod jako žena ženě (kamarádka kamarádce!!!), objevil bezzubec, a kamarádka si své texty vyzvedla.
Zmíněného bezzubce p(r)otkaného černou tuškou potkal podobný osud v mírnější verzi na krátkou chvíli poté, co se nás pokoušel zabít v autě a uprostřed dálnice, když zrovna nepsal smsky, řídil nohou.
O tom, že jsem se včera v autě za jízdy napájela divotvorným nápojem, kouřila z okna, vřískala Bílou barvou o hmyzu, dokud bezzubec nenaložil nějakou voňavou paní z ulice, kvůli které se mi neustále zasekávaly vlasy v okně - Lepší shořet, než vyhasnout, to není. Nastal čas montáže frajerských světel v bengových barvách /v ten den všechno modré/ na čumák auta. Ještě pokutu jsme nenaložili. A ani nenaložíme, protože tady jsem teď jasnovidec já, jelikož vím, co bude dál.
A to je to, proč vám to píšu.
Ne, já to píšu sobě, správně, to jsem se spletla, jelikož mi nejde spát ani jíst, tak možná někdy zítra fotka mého pasu obejmutého dlaněmi, když mám ruce v bok.
Když mám tři ruce, pak čtyři a nakonec ani jednu, jsou tu ještě n(r)ohy!
Skákat budu pořád.
Však proto tu jsem.
A ještě bych psala o tom, jak se matce dostala kočka z vany za krk, kde se zasekla, ale o tom až, když se zase zapnu či vypnu.
Ještě nevím.
Dneska jsem se pokoušela pálit na zastávce cigaretu. Šlo to. Šlo jí i vyhodit za sebe. Vedle mě koš, tak jsem se zvedla a spolu s ní tam dalších dvacet vyhodila, tolik much jednou ranou mi přišel nevědomky pochválit nositel podoby s Mimoněm, který ve střízlivé vnímavosti zaregistroval narozdíl ode mě, že v ruce stále držím zapalovač. Tak jsem dostala dvě modré L&M a dva dny. Včera.
Současný čas.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)