Udělá se šťastnou sama.

Vidíš kolik toho vyteklo? Prázdnej hrnek na stole, v ústech mokro. Sluníčko se svléklo. Poslouchalo tak dlouho hlásek svého nitra, až se jím stalo. Svítilo pro všechny a ne málo.

Míček ze stolu nic nesvedlo, už není léto. Stromy převlíkaj se, za okny svítí ženy, příjemné teplo. Jedna taková z mála vzala si do hlavy z rána, že udělá se šťastnou sama. A bude připravena.

Ta ženská z vody

Je to jako dnes.

Sám uzel se rozpletl,

na podlaze hlína.

Asi budu zahradník,

pravá chvíla.

Světlo nezhasíná.

Lustr zdá se být celý,

je z lesklýho skla,

má na sobě kníry.

Jsou to oči v blízkosti díry.

Otevíraj se okna,

záclony bílý.

Ze světla paprsky sílí, na tváři,

tělo bílý.

Přichází ta ženská z vody.

Otevíraj se severní póly,

z nich králové vystoupí.

U přístavu zakotví.

Tak zkusíme to znova.

Bez řas lodě,

jako bez fousků pro ně

překousnout lana,

první loď vypluje ráda.

Do města nového rána.

Do města časného odpočinku,

od zítřka už jen na chvilinku.

Žena je připravena vzít k sobě kotvu,

srdce supermana,

udělat to,

co by ráda.

Vyplout za časného rána,

vystoupit z podzemí,

ten, kdo Světlo volá,

to jistě ocení.

Černá je bílá

a bílá je světla barva.

Co bude z celého dne,

času se nedotkne.

Fouká.

Modrý vítr spojuje jako jehla s nití očka,

kdo odplul,

spojení se dočká.

Ta ženská z vody počká.