Věž

Ptala jsem se táty, zda-li četl knihu toho pána Miroslava.
Asi ne, když mu dvakrát upadlo bydlo.
Lidé jakožto tvorové přizpůsobiví sami sobě se nejlépe dorozumí sami se sebou, tedy Klíč.
Bouchlo okno, přišla zpráva, okno dokořán, hurá, sláva!
Teď aň tma a ani světlo, ni rozpálené peklo.
Zavřela jsem okno.

A jsem zpět, co si budem vyprávět, ze skla jest den, celý svět. Za sklem, s růží parapet.
I pivo do skla. Nepiju, nejsem zrzka. Slunce paprsky mlaská. Malej potah, kočka a roleta.
Na věži jiná, podivná planeta. Našedlé komíny, střechy a plži, květiny, macešky, roje i v moři.
Daleko za stromy, při pobřeží za hory, skrývá čas tam, kde žloutnou brambory.
Uzrály stromy, srpnový jablka, stříbrný příbory a bílá halenka.
Pláště u hoboje a dlouhé rohy, za domy štoly, dlouhé stodoly.
Bez prázdnoty číše, zprasený záclony.

Okno je zavřené na straně šest knihy.
Mám žízeň po rudé barvě vody. Modrá strana čtyřicet osm, stéká mi po dlani, ještě,
že nejsem paní, co ráda přehání. Mráz po žízni se prošel. Málo slov, sucha přehršel.
Pod hladinou vody svět třepotá jasem.
Bouchání oken polykám s úžasem.